Kapitola 4. (BH)

9. listopadu 2017 v 12:29 | mia |  Ve stínu bílého havrana

KAPITOLA 4.




Dveře pokoje se otevřely a dívky se ohlédly na nově příchozí.
"No už jste tady konečně," vstala Mariana z postele. "Tak už nám dorazila," ukázala na Darju a ta se z postele zvedla také. Zbylé dvě dívky k ní s úsměvem na rtech přišly a jedna přes druhou se začaly představovat. Jedna byla vysoká blondýnka a ta druhá vysoká, okatá tmavovláska. Jasmína a Rolanda. Darja se nyní cítila šťastná, jako už dlouho ne, když viděla jejich tváře, značící radost z její společnosti.
Na večeři se všechny čtyři dívky vydaly společně. Jasmína Darje zrovna vyprávěla něco málo o jejích schopnostech zvěromága a Rolanda s Marianou probíraly úkol do bylinkářství.
Darja se nedokázala soustředit skoro na nic z toho, co jí Jasmína vyprávěla. Stále byla okouzlená prostorem, který se kolem ní vyskytoval. Když sešly schody až dolů do přízemí, prošly skleněnými dveřmi po pravici od schodiště a dostaly se až do rozlehlé mírnosti, která byla položená níž než hladina, tím pádem do čtvrtiny výšky byla ponořená pod vodou a celá ze skla, takže bylo možné vidět podvodní svět.
"Páni," vydechla Darja fascinovaně.
Dívky se posadily k jednomu z obrovských kulatých stolů.
"Tohle je Darja, dnes se teprve nastěhovala," představila dívku Jasmína.
Všichni Darju s radostí uvítali a snažili se překřičet jeden přes druhého své jméno. Darja se jen smála na všechny od ucha k uchu a užívala si každou minutu. Bála se, že se za chvíli probudí a zjistí, že to celé byl pouhý sen.
Když odcházely z jídelny, cestou narazily na Aranora. Dívky se hluboce uklonily a pozdravily. Darja na ně jen nechápavě koukala a byla trochu v rozpacích.
"Můžete jít dívky, jen si na chvíli vypůjčím Darju. Přeji vám dobrou noc," pokynul dívkám a ty se špitající rozběhly po schodišti k dívčím ložnicím.
"Ahoj," usmál se na ni.
"Ahoj," řekla a snažila se provést úklonu, jakou viděla u dívek.
"Prosím tě s tím přestaň," začal se nahlas smát a Darja se začervenala. "Pojď, mám pro tebe slíbené věci," vedl jí k jinému schodišti, než které vedlo k její ložnici. Schodiště stálo po pravé straně od vstupních dveří. Vyšli do prvního patra a dali se dlouhou chodbou až na konec. Zastavili před klenutými dřevěnými dveřmi a vešli dovnitř. Stali v místnosti, která mohla být pracovnou, u protější zdi stál mohutná mahagonový stůl a pokoj lemovaly knihovny plné knih.

"Nádhera," rozhlédla se Darja po místnosti.
"Taky to máme," došel Aranor ke stolu a ukázal na větší hromádku knih a nějakých předmětů. Darja došla až k němu a s vděkem se na něj usmála.
"Moc děkuji," vzala si věci ze stolu.
"Na, tady, vezmi si to," podal jí červený vak a Darja jej s radostí přijala. Naházela všechny věci do něj a otočila se k odchodu.
"Počkej," zastavil jí. Darja se na něj otočila a Aranor jí něco hodil. Chvatně to zachytila a podívala se na malou minci z mramoru. Pozvedla na něj obočí.
"Co je to?" zeptala se, se zvědavostí.
"Medailon. Kdybys mě kdykoli potřebovala, stačí ho promnout v ruce a já přijdu," řekl s úsměvem.
"Ale jak?" zamyslela se.
"Kouzla," odpověděla společně s ním a zasmála se.
"Mockrát ti děkuji. Nevím, čím jsem si vysloužila tvou přízeň, ale jsem za to ráda," řekla děkovně.
"Nemáš zač," řekl jen a Darja vyšla ze dveří.
Aranor se sám pro sebe usmíval. Velmi mu ho připomínala a to byl ten důvod jeho náklonnosti, ovšem to ji ještě říci nemohl. Jednou přijde čas a ona se to dozví, avšak teď je moc brzo.

 

VI.

9. listopadu 2017 v 12:25 | mia |  Ochránci

VI.



...Avalova...

Byl víkend a já stále byla nesvá z celé situace. Chodila jsem po domě sem a tam a stále přemýšlela, z jakého důvodu jsme oba dva dostali stejného chlapce.
Po obědě, který se skládal pouze z nějakého hotového jídla, jsem se rozhodla informovat Herma.
To, že se Theodorovi zdá, že nikomu nemůže věřit, ještě neznamená, že ze sebe také udělám paranoika.
Telepaticky jsem se na Herma napojila a poprosila ho, ať se za mnou zastaví, až bude mít chvíli času.

Zrovna jsem seděla na křesle a nervózně jsem si kousala rty, když v tom někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem vyskočila a šla otevřít.
"Ahoj, co jsi potřebovala?" otázal se Herm.
Otevřela jsem dveře dokořán a ustoupila, aby mohl projít. Šly jsme do obýváku a já mu pokynula, aby se posadil.
"Tak co se stalo?" zeptal se nedočkavě, když se usadil do křesla?
"Půjdu rovnou k věci. Může se stát, že pochybíme s výběrem člověka. Myslím tím, když jednoho člověka dostane jak ochránce, tak světlonoš?" zeptám se a upřeně ho pozoruje.
"Ne my nikdy neděláme chyby," řekne, ale pohledem ucukne.
"Dobrá, tak jinak. Co když jednoho člověka dostane jak ochránce, tak světlonoš?" upřu na něj přísný pohled. Mám pocit, že mi něco tají.
"Avalono, měla by sis promluvit s rodiči," řekne a zadívá se mi hluboko do očí.
"Já nechci mluvit s rodiči. Neodpověděl jsi mi na mou otázku," řekla jsem skrz zaťaté zuby.
Herm líně vstal a smutně se na mě zadíval. "Jak říkám, měla by sis promluvit se svými rodiči," řekl a vydal se ke vchodovým dveřím. Než jsem stihla cokoli namítnout, byl pryč.
Co tím zatraceně myslel. Nechtěla jsem mluvit s rodiči.
Vyběhla jsem ven a vzlétla do vzduchu. Ani ne za minutu už jsem stála na střeše Theodorova domu. Zase mě přepadl ten divný pocit nervozity v žaludku. Odsunula jsem jej stranou. Chvíli jsem jen tak seděla na střeše a přemýšlela, co vše bych mu měla říct, až zaklepu na jeho dveře, a jestli vůbec mu mám něco říkat. Nevím, jestli mu můžu věřit, ale mám takový zvláštní pocit, že můžu. Zoufale jsem si povzdechla a projela si své dlouhé plavé vlasy prsty.

"Proč jsi tu?" zeptal se hlas a já se leknutím vymrštila do stoje. Theodor stál na své střeše a nezaujatě mě pozoroval. Utřela jsem si zpocené dlaně do svých kalhot a popošla k němu blíž.
"Jak jsi věděl, že tu jsem?" zeptala jsem se se zvědavostí a on jen pokrčil rameny.
"Potřebuji s tebou mluvit," vysvětlila jsem mu svou přítomnost.
"Tak mluv," pobídl mě. Jeho hlas byl přísný a odtažitý. Evidentně neměl zájem o mou společnost, ale mě to nezajímalo.
"Mluvila jsem se svým známým z Tevasu a ptala se ho na možnost pochybení," řekla jsem.
Theodorovy ztvrdly rysy a popošel ke mně blíž. "Co že jsi?" řekl přes zaťaté zuby.
O krok jsem ustoupila, ale pak jsem se vzpamatovala a zkřížila ruce přes prsa. "Slyšels dobře," odpověděla jsem stejným tónem.
"Řekl jsem ti snad dost jasně, ať nikomu o tom nic neříkáš!" zvýšil na mě hlas a rozhodil rukama.
"Zatraceně proč ne?! Tohle není normální, potřebujeme zjistit, proč jsme na něj dva. Proč mám chránit někoho, koho ty máš odvést?!" křičela jsem na něj.
"Přesně, tohle není normální. Nemyslím si, že můžeme jen tak někomu věřit," řekl už klidnějším tónem ale stále se známkou rozčilení v hlase.
"Ale tehdy jsi mi řekl, že si myslíš, že to naši neudělali cíleně," oponovala jsem.
Zadíval se na oblohu. "Já vím, co jsem řekl," povzdech si unaveně. "Ale teď, když jsem nebyl schopný najít v chrámu tu složku, mám divný pocit, jako kdyby přede mnou něco tajili," dořekl a pohled upřel do mých očí. Uhnula jsem pohledem.
"Co ses teda dozvěděla?" zeptal se podezřívavě.
"Mám teď stejný pocit jako ty," přiznala jsem. Theodor viditelně ztuhl a dále mě propaloval pohledem.
"Ptala jsem se ho, zda je možné, abychom někde udělali chybu a poslali k člověku jak světlonoše, tak ochránce. Na to mi odpověděl, že není. Tak jsem svou otázku poupravila a zeptala se, co se stane, když ochránce a světlonoš dostanou jednoho společného člověka. Na to mi odpověděl," polka jsem, "že se mám zeptat svých rodičů a odešel," dopověděla jsem a podívala se mu do tváře.
"Rodičů?" pozvedl obočí.
"Ano, ale já s nimi už pár roků nemluvím," vysvětlila jsem a odvrátila se od něj.
"Proč?" zeptal se.
"To je moje věc," ohradila jsem příkře. "Každopádně, myslím si, že něco ví a moji rodiče tím pádem také," řekla jsem už s klidným hlasem.
"Stále z toho nemám dobrý pocit, ale pokud je to jediná možnost, jak zjistit, co se děje, musíš se jich zeptat," prohlásil vážně.
"Poslouchal jsi? Už nějakých pár let s nimi nekomunikuji," zamračila jsem se na něj.
"Nebuď naivní Avalono. Tady teď nejde jen o tebe, ale taky o Adriana," odfrkl si.
Trošku jsem se zastyděla, měl pravdu, teď tu nejde jen o mě.
"Promluvím s nimi," řekla jsem poraženecky, roztáhla svá křídla a vzlétla ke svému domu.


V.

1. listopadu 2017 v 14:14 | mia |  Ochránci

V.



...Adrian...


Dalšího dne ráno jsem zaspal a do školy jsem musel celou cestu utíkat. Do třídy jsem vrazil těsně před začátkem první hodiny.
"Kde jsi byl? A jak to vypadáš?" smála se mi Ava.
"Možná tak, jako bych celou cestu běžel," odpověděl jsem jí a sedl si na místo vedle ní. Rukou mi trochu upravila vlasy a pak spokojeně pokývla hlavou. Ten dotyk mi byl tak známý, až mě to trochu vyděsilo.
"No, to už je lepší," mrkla na mě.
Zazvonilo a do třídy přišel učitel, který okamžitě začal svou hodinu historie. Mě historie nikdy moc nebavila ale jak jsem pozoroval Avu, tak ta jí naopak přímo žrala.

Po hodině jsem se ji smál, že za celou dobu, kdy profesor vykládal ani jednou nemrkla.
"Dějiny jsou pro lidstvo dost zásadní, i když ji píšou pouze vítězové, vždy je v ní kousek pravdy a je na tobě, zda po ni budeš pátrat," řekla vážně a pokrčila rameny.

Na obědě jsem šel automaticky za ní ke stolu, kde seděl Theodor.
"Ahoj Theodore," pozdravila rozjařeně kluka a sedla si vedle něj a já si sedl naproti ní.
"Čau Teo," pozdravil jsem ho a on nám pozdrav oplatil.
"Ráda bych si s tebou potom promluvila," řekla Ava Theovi. To jsem se divil. Nevím, kdy se stačili skamarádit natolik, aby si s ním musela promluvit, ale dál jsem to neřešil.
"Opravdu? A o čem?" zeptal se ji Theo s pozdviženým obočím. Podíval jsem se na Avu. Ta se na něj dívala s hlavou nakloněnou do pravé strany. Jako kdyby ho odhadovala.
"O něčem důležitém," řekla nakonec Ava a tímto jejich krátkou konverzaci ukončila. Oba dva jako by vycítili můj pohled a podívaly se na mě. Jen jsem se usmál a upřel oči do svého talíře.
Po obědě jsem se s nimi rozloučil a šel na trénink. Jak jsem odcházel, ještě jsem se za nimi ohlédl a viděl jak je Ava nakloněná k Theovi, který na mě upírá ty svoje divné oči, a něco mu říká. Odvrátil jsem se od nich a šel svou cestou.



...Theodor...


Povzdychl jsem si a zadíval se jí do očí.
"Poslouchej mě dobře, u nás se chyba nestala," řekl jsem ostře, "ale přemýšlel jsem." Odvrátil jsem od ní pohled.
"Opravdu? A měla bych vědět o čem?" zeptala se mě a naklonila hlavu do stravy.
"Nemyslím si, že je to chyba."
"Myslíš, že to udělali cíleně?"
"To si taky nemyslím," řekl jsem ji a ona na mě vyvalila oči. "Nikomu nic neříkej, musím jít," zvedl jsem se s tácem ze židle a odešel.

Cestou domů jsem přemýšlel, jestli se nemýlím. Ochránci a Světlonoši se nikdy nepletou. Ve všem co děláme je tak dokonalý systém, že není možné to poplést. Myslím, že v tom má prsty něco vyššího než jsme my všichni dohromady a já chci přijít na to co, nebo kdo a proč. Každopádně jsem vůbec nevěděl, jak začít.
Doma jsem ze sebe shodil bundu a plácl sebou na sedačku. V tu chvíli mě to napadlo. Jediné místo kde začít, je tam, kde to všechno začalo. Vyběhl jsem ven a vzlétl do vzduchu. Měl jsem namířeno domů.

Zhruba za hodinu už jsem se krčil u Černého chrámu. Byl vysoký, majestátní a dominoval celému Sarosu, městu v oblacích.
Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil jsem dovnitř velkými mosaznými dveřmi. Jako myš jsem proklouzl kolem několika Světlonošů, až jsem se dostal před dveře místnosti, kde byly schované složky všech případů. Rozhlédl jsem se po chodbě a pak vklouzl dovnitř. Místnost byla obrovská a většinu prostoru zabíraly dřevěné police vysoké až po strop.
Soustředěně jsem se zadíval na police a myslel na určitou složku, ovšem nic se nestalo. Tohle bylo divné. Pokud by tady složka byla, měl bych jí mít zrovna teď v ruce. To tedy znamená, že tu není a už to mě dosti znervózňovalo. Nechtěl jsem se jít někoho zeptat. Vše se zdálo dosti podivné, měl jsem tušení, že nemůžu všem věřit. Něco se dělo. A já nemohl přijít na to co.

Když jsem se dostal nepozorovaně z Černého chrámu, rychle jsem roztáhl svá křídla a střemhlav se řítil zpátky k zemi. Cestou jsem uvažoval, jestli se nemám stavit u Avalony a probrat to s ní, ale nemusel jsem. Když jsem dorazil, seděla na schodech k mému domu.
"Co tu děláš a jak víš, kde bydlím?" zeptal jsem se přísně, když jsem přistával.
"Mám své konexe," pokrčila rameny. "Kde jsi byl?" zeptala se mě.
"To je jedno," odpověděl jsem a vydal se kolem ní do svého domu. Avalona prudce vstala a chytila mně za zápěstí, když jsem procházel kolem ní.
"Poslouchej mě Theodore, nevím co se tu děje, ale ty mi dáváš dobrý důvod, abych tě z toho všeho podezřívala. Tebe a taky všechny Světlonoše," řekla skrz zaťaté zuby. Musím říct, že jsem z ní měl na moment strach. Na to, jak je drobná, má kuráž a sílu.
"Nevím co se děje, rozumíš!" rozkřikl jsem se na ní, až o krok ucouvla. "Byl jsem u nás v Sarosu, chtěl jsem se jít podívat na složku Adrina, ale nemohl jsem ji najít. Taky sakra vůbec nevím co se děje a opravdu se mi to nelíbí," vysvětlil jsem jí a prsty jsem si zatlačil na kořen nosu. Byl jsem unavený a taky trochu vyděšený. Nesnášel jsem, když jsem neměl věci pod kontrolou.
"Já jeho složku mám," řekla Avalona a nechápavě se na mě podívala.
"No jistě, já taky," povzdechl jsem si. "Jenže v této složce jsou pouze věci, které jsou ti potřebné ke tvé práci. Hlavní složky mají Nejvyšší," unaveně jsem ji vysvětlil.
"Nemám z toho dobrý pocit," oklepala se a já nevěděl, jestli zimou nebo strachem. Pohlédl jsem na nebe. Byl to můj zlozvyk. Vždy, když jsem potřeboval najít odpovědi na otázky, pohlédl jsem na hvězdy, jako bych čekal, že mi odpoví.
"Já taky ne," přitakal jsem.

 


Kapitola 5. (BH)

30. října 2017 v 12:50 | mia |  Ve stínu bílého havrana

KAPITOLA 5.



Dalšího rána ji probudilo, jak s ní někdo třepe. Vůbec se jí nechtěly otvírat oči a jen čekala nějaké urážky od svých spolužaček.

"Vstávej Daro, za chvíli začíná tvá první hodina," řekla dívka, ale Darja nemohla ten hlas zařadit. První hodina? Pomyslela si zmateně. Najednou se prudce posadila na posteli, až se dívka vylekala.
"To nebyl sen," usmívala se Darja od ucha k uchu a křenila se na svou novou spolubydlící.
"Jistě že ne," oplatila jí úsměv Mariana. "Co máš první hodinu," zeptala se plavovláska.
Darja natáhla ruku ke svému stolku, kde nahmatala svůj rozvrh. "Dějiny zvěromágů," řekla s jiskřičkami v očích.
"Předpokládám, že máš mapu."
"Ano," zase natáhla ruku a ze stolku nyní vzala mapu školy.
"Tady," ukázala na místo na mapě Mariana. "Tady je třída, kde bude tvá první hodina."
"Jo díky," poděkovala Marianě a zářivě se na ní usmála. Mariana jí úsměv oplatila a odešla do koupelny.

Darja se rychle převlékla, vrhla se na ranní hygienu a nadšeně vyšla z pokoje s vakem v jedné ruce a mapou ve druhé. Jakmile vyšla na chodbu, kolem ní procházely dívky různého věku a se zájmem si jí pozorovaly. Vydala se dolů do přízemí a s mapou v ruce sledovala cestu. Po dlouhé chvíli tápání si musela připustit, že se ztratila. Stále měla oči upřené na dveře na mapě, které ji Mariana ukázala, ale nemohla určit svou polohu. Podrážděně si povzdechla. Chodby se pomalu vyprazdňovaly a ona byla až moc stydlivá, aby se někoho zeptala na cestu. Zbývalo jen pár minut do začátku hodiny a ona si poraženecky sedla na kamennou lavičku u stěny a v ruce držela mapu s rozvrhem.

"Ale ale, nováček a nejspíš se ztratil," vytrhl Darju ze zamyšlení arogantní hlas. Vzhlédla a uviděla před sebou stát skupinku lidí s blonďatým chlapcem v čele.
"Evidentně," odpověděla Darja odměřeně.
Blonďák jí z ruky vytrhl mapu společně s rozvrhem.
"Dějiny Zvěromágů," řekl zaujatě. Darja si zatím prohlížela skupinku lidí, až jí pohled spočinul na klukovi, který byl nejvyšší. Jeho pronikavě modré oči ji se zájmem pozorovaly. Až po chvíli si uvědomila, že na ní blonďák mluví a otočila se jeho směrem.
"Hodně štěstí," řekl jen a vrazil Darji mapu s rozvrhem do ruky.
Chtěl odejít, avšak Darja ho zastavila. "Snad by ses mohl podělit o tajemství cesty k té učebně, velmi bys mi tím pomohl," řekla sebejistě, ovšem vevnitř se tak vůbec necítila.
"Ale, opravdu? A proč bych to měl dělat?" zeptal se výsměšně.
"Z dobroty srdce?" zamračila se na něj Darja.
"Ale podívejme," došel až těsně k ní a přidřepl si, aby byl na stejné úrovni. "Ty, mě holčičko ještě neznáš a já bych ti radil..."
"Jdeme!" přerušil ho rázný hlas kluka. Darja se otočila po hlasu. "Přijdeme pozdě, na tohle nemáme čas," dořekl chlapec s modrýma očima. Darja na něj neskrývavě koukala. On si jí nyní pohrdavě prohlídl a poté se otočil k odchodu. Zbytek ho s odhodláním následoval. Blonďák po Darje střelil výhružným pohledem.

Co tomu arogantnímu chlapci provedla, že se k ní tak choval. Pomyslela si v duchu. Koukla se na mapu a zjistila, že se na ní objevila červeně vyznačená cesta ke dveřím do učebny. Rychle vyskočila z lavičky a vydala se přesně po mapě. Červené čárky pomalu mizely, jak překonávala vzdálenost mezi ní a konečným cílem. Nakonec se dostala pomalými kroky ke dveřím. Vzala za kliku a vešla do tiché třídy, kde už všichni žáci tiše seděli a poslouchali profesora, který stál před černou obrovskou tabulí. Uvědomila si, že profesorem je Aranor a pokývla hlavou.
"Omlouvám se, ztratila jsem se," omluvila se a slyšela pár studentů se zachichotat. Když se podívala tím směrem, zjistila, že je to ta skupinka lidí s blonďatým chlapcem. Zamračila se na blonďáka a on se jen suše zasmál.
"V pořádku slečno Rocenovo, posaďte se," ukázal na volnou židli a Darja k ní poslušně vyrazila. Nemohla si však nevšimnou páru modrých očí, který ji teď propaloval. Odvrátila zrak a posadila se do prázdné lavice.


"Slečno Rocenovo, můžete na moment?" zavolal Darju po hodině Aranor.
"Jistě," pokývla. Zabalila si věci do svého vaku a vydala se za svým profesorem.
"Tak jaká byla tvoje první hodina?" zeptal se Aranor, když se třída vylidnila.
"Úžasné. Jsem opravdu nadšena. Nemůžu stále uvěřit, že se to děje. Připadám si jako ve snu," usmívala se od ucha k uchu.
"Jsem rád, že jsi nadšená. Co se ráno stalo?" vyzvídal profesor.
"Ztratila jsem se," zopakovala Darja a sklonila pohled ke svým botám.
"Podej mi mapu a svůj rozvrh," vyzval ji s úsměvem Aranor.
"Ovšem," sáhla do vaku a vytáhla svou mapu školy společně s rozvrhem a následně mu vše podala.
"Tak se na to podíváme," řekl a pomalu nad mapou mával rukou. "Táto zelená," ukázal na čáru, "označuje cestu k tvé další, druhé hodině, červená značí třetí hodinu a táto modrá hodinu poslední." Dořekl a mapu Darji podal.
"Ano, pomocí těch čar, jsem se dostala i sem. Objevily se mi na mapě z ničeho nic," řekla a koukala na barevné čáry.
"Neobjeví se z ničeho nic, musíš je vyčarovat," díval se na ní s překvapeným výrazem.
"Vážně? To je divné," pokrčila rameny, "Jinak ti velmi děkuji, hodně mi to pomůže," poděkovala.
"Tak už běž a máš moji minci?" zeptal se ještě.
Na jeho otázku vytáhla z kapsy minci a usmála se.
"V pořádku, tak utíkej," pokývl jí hlavou a Darja odběhla z místnosti.


IV.

30. října 2017 v 12:42 | mia |  Ochránci

IV.


...Adrian...

Ležel jsem na zádech v posteli a přemýšlel nad větou, kterou mi dnes v jídelně řekl Deniel.

"Tvoje známá? Ještě nikdy jsem tě neviděl s holkou trávit tak hodně času, a ještě když tu je nová."


Měl sakra pravdu. Pokud jsem se bavil s holkami, tak jen pro to, že jsem je chtěl někam pozvat a možná si trochu užít. Hned v okamžiku, kdy jsem ji viděl u mé lavice, jako bych ji opravdu znal. Jako kdybychom byli staří známí. Chtěl jsem být v její přítomnosti, ale ne z romantického hlediska. Ty nesmysli, kterýma jsem ji krmil, byl jen zvyk. Způsob jak si ji udržet a byl jsem moc rád, když mi řekla to, co jsem opravdu chtěl slyšet. To, že o mě nemá zájem. Celá tahle věc s ní mi přišla zvláštní. Nikdy jsem neměl kamarádku, a nikdy jsem ani po ni netoužil. Ale teď, jako bych ji potřeboval.
Povzdychl jsem si, přetočil se na bok a zavřel oči.


...Avalona...


Vylezla jsem na střechu domu a pomalu šla k němu.

"Je to pěkná vesnice, ale to nevysvětluje tvou přítomnost," řekl stále otočený zády ke mně. Pozoroval temnou oblohu.
Ten hlas mi byl povědomí. Najednou se otočil a já se dívala opět do bouřkově šedých očí Theodora.

"Co tu děláš?" zeptal se a popošel blíž ke mně.

"Na to stejné bych se tě mohla zeptat i já." Řekla jsem a ruce jsem si založila před sebe v ochranném gestu.

Povytáhl jedno obočí. "Pleteš se tam, kam nemáš," řekl přísně.

"Jen dělám svou práci, nikomu se do ničeho nepletu."

"Kdo je tvoje práce?" zeptal se obezřetně.

"Adrian?" odpověděla jsem.

Udělal krok zpátky. "To není možné," řekl ohromeně a pohlédl na oblohu.

"Ale ne, on je i tvoje práce, že ano," polekala jsem se. Theodor jen kývl hlavou a dál sledoval oblohu, jako kdyby z ní četl odpovědi na své otázky.

"Jak je to možné?"
"To není možné!" odsekl mi a přísně se na mě podíval. "Někde se musela stát chyba, třeba to u vás popletly."

"Nebo to třeba u vás popletly," zamračila jsem se na něj.

"Ten kluk umře," řekl vážně, "proto jsem tady, brzo půjde se mnou."

"Ne dokud jsem tady já," řekla jsem odhodlaně a přistoupila jsem k Theodorovi blíž. "Tomu klukovi se nic nestane, dokud jsem tady já," zopakovala jsem, abych to zdůraznila.

Theodor roztáhl svá onyxově černá křídla, která mě přinutila od něj odskočit, a s prudkým mávnutím se bez jediného slova vznesl a odletěl.
Dívala jsem se na něj tak dlouho, dokud mi nezmizel z dohledu. Když byl pryč, otočila jsem se a šla zpátky do domu.


Kapitola 4. (BH)

26. října 2017 v 20:55 | mia

KAPITOLA 4.


Dveře pokoje se otevřely a dívky se ohlédly na nově příchozí.
"No už jste tady konečně," vstala Mariana z postele. "Tak už nám dorazila," ukázala na Darju a ta se z postele zvedla také. Zbylé dvě dívky k ní s úsměvem na rtech přišly a jedna přes druhou se začaly představovat. Jedna byla vysoká blondýnka a ta druhá vysoká, okatá tmavovláska. Jasmína a Rolanda. Darja se nyní cítila šťastná, jako už dlouho ne, když viděla jejich tváře, značící radost z její společnosti.

Na večeři se všechny čtyři dívky vydaly společně. Jasmína Darje zrovna vyprávěla něco málo o jejích schopnostech zvěromága a Rolanda s Marianou probíraly úkol do bylinkářství.
Darja se nedokázala soustředit skoro na nic z toho, co jí Jasmína vyprávěla. Stále byla okouzlená prostorem, který se kolem ní vyskytoval. Když sešly schody až dolů do přízemí, prošly skleněnými dveřmi po pravici od schodiště a dostaly se až do rozlehlé mírnosti, která byla položená níž než hladina, tím pádem do čtvrtiny výšky byla ponořená pod vodou a celá ze skla, takže bylo možné vidět podvodní svět.
"Páni," vydechla Darja fascinovaně.
Dívky se posadily k jednomu z obrovských kulatých stolů.
"Tohle je Darja, dnes se teprve nastěhovala," představila dívku Jasmína.
Všichni Darju s radostí uvítali a snažili se překřičet jeden přes druhého své jméno. Darja se jen smála na všechny od ucha k uchu a užívala si každou minutu. Bála se, že se za chvíli probudí a zjistí, že to celé byl pouhý sen.
Když odcházely z jídelny, cestou narazily na Aranora. Dívky se hluboce uklonily a pozdravily. Darja na ně jen nechápavě koukala a byla trochu v rozpacích.
"Můžete jít dívky, jen si na chvíli vypůjčím Darju. Přeji vám dobrou noc," pokynul dívkám a ty se špitající rozběhly po schodišti k dívčím ložnicím.
"Ahoj," usmál se na ni.
"Ahoj," řekla a snažila se provést úklonu, jakou viděla u dívek.
"Prosím tě s tím přestaň," začal se nahlas smát a Darja se začervenala. "Pojď, mám pro tebe slíbené věci," vedl jí k jinému schodišti, než které vedlo k její ložnici. Schodiště stálo po pravé straně od vstupních dveří. Vyšli do prvního patra a dali se dlouhou chodbou až na konec. Zastavili před klenutými dřevěnými dveřmi a vešli dovnitř. Stali v místnosti, která mohla být pracovnou, u protější zdi stál mohutná mahagonový stůl a pokoj lemovaly knihovny plné knih.

"Nádhera," rozhlédla se Darja po místnosti.
"Taky to máme," došel Aranor ke stolu a ukázal na větší hromádku knih a nějakých předmětů. Darja došla až k němu a s vděkem se na něj usmála.
"Moc děkuji," vzala si věci ze stolu.
"Na, tady, vezmi si to," podal jí červený vak a Darja jej s radostí přijala. Naházela všechny věci do něj a otočila se k odchodu.
"Počkej," zastavil jí. Darja se na něj otočila a Aranor jí něco hodil. Chvatně to zachytila a podívala se na malou minci z mramoru. Pozvedla na něj obočí.
"Co je to?" zeptala se, se zvědavostí.
"Medailon. Kdybys mě kdykoli potřebovala, stačí ho promnout v ruce a já přijdu," řekl s úsměvem.
"Ale jak?" zamyslela se.
"Kouzla," odpověděla společně s ním a zasmála se.
"Mockrát ti děkuji. Nevím, čím jsem si vysloužila tvou přízeň, ale jsem za to ráda," řekla děkovně.
"Nemáš zač," řekl jen a Darja vyšla ze dveří.

Aranor se sám pro sebe usmíval. Velmi mu ho připomínala a to byl ten důvod jeho náklonnosti, ovšem to ji ještě říci nemohl. Jednou přijde čas a ona se to dozví, avšak teď je moc brzo.



III.

26. října 2017 v 20:47 | mia |  Ochránci

III.


Po škole jsem si zašla na oběd do zdejší jídelny. Adrian mi šel po boku a vyprávěl mi zrovna o tom, jak je skvělí ve všech sportech na škole. Přetočila jsem oči, už asi po sté co jsem to dnes slyšela.
"Víš, kdybys někdy přišla na náš trénink, sama bys viděla, jak jsem dobrý," řekl s napřímenou bradou.
Jak někdo může mít tak vysoké sebevědomí mi nikdy nešlo do hlavy.
"Podívej se, Adriane," zastavila jsem se v chůzi a on mé následoval. "Jsi moc pěkný kluk, opravdu jsi, musela bych být slepá, kdyby ne, ale opravdu o tebe nemám zájem v romantickém slova smyslu."
Musela jsem mu to říct, nebavilo mě to jeho stálé chvástání a podlézání mi.
"Vážně ne?" pozvedl jedno obočí.
Zarazila jsem se. Vypadalo to jako by ho to ohromilo ale zároveň i uklidnilo. On byl snad dokonce rád. Musela jsem se zasmát.
"Ne, opravdu ne," ujistila jsem ho.
"Tak fajn, tím pádem tě nebudu oblbovat řečmi, které z poloviny stejnak nejsou pravdivé," zasmál se a já na něj vykulila oči. Co je sakra zač ten kluk, jako bych teď stála vedle jiného Adriana, než kterého jsem měla ve spise a dnešní celý den po boku.
Potřásla jsem hlavou a vydala se dál do jídelny. Adrian mě následoval. Když jsme přecházeli cestu, byl tak zažraný do svého mobilního telefonu, že si ani nevšiml, že se na něj řítí auto. Prudce jsem mu škubla rukou směrem zpět ke krajnici, až málem upadl, naštěstí jsem ho včas zachytila.
"Zatraceně, co to bylo," otočil se za projíždějícím autem, které na nás troubilo.
"Co to bylo? Málem tě přejelo auto, ty idiote. Příště nečum do té hloupé krabičky ale kolem sebe." Pustila jsem mu ruku a postrčila ho k cestě. Když už jsme byli v bezpečí za cestou, náhle se na mě otočil.
"Posiluješ?" zasmál se mi.
"Co?" zeptala jsem se nechápavě.
"Přidržela jsi mě, jako bych nic nevážil," pozvedl čelo.
"Však taky skoro nic nevážíš," zasmála jsem se mu, abych odpoutala pozornost od toho, že jsem schopná uzvednout i celé auto. Avšak nebyla jsem daleko od pravdy. Adrian měl postavu spíš atleta. Šlachovitou, hubenou a vysokou.
"Hele, takhle se klukům nelichotí," bouchl mě do ramen a zasmál se.
"To taky neměla být lichotka," smála jsem se a třela si rukou rameno, kde mě uhodil.

V jídelně s tácem v ruce se snažím najít nejméně obsazený stůl. Když ho zahlédnu, vydám se k němu s Adrianem v zádech.
"Čau Theo, máš tu volno?" zeptá se Adrian kluka sedícího u stolu. Chlapec se podívá první na něj a potom svůj zrak obrátí na mě. Toho kluka znám. Ty jeho černé vlasy. Chodí s námi do třídy. Když na mě upře zrak, nemůžu si nevšimnout jeho očí. Jsou bouřkově šedé. Zajímavé, děsivé až přitažlivě děsivé. Podívá se znovu na Adriana a přikývne. Oba dva se posadíme a koukáme do svých talířů.
"Tak jo, dobrou chuť kluci, jdu se pustit do tohoto vábně vypadajícího jídla," řeknu a obezřetně prohlížím svou porci. Vypadá všelijak jen ne vábně.
Adrian se uchechtá a Theo na mě pozvedne obočí. Prohlídnu si oba dva.
"Víte přece co se říká, nesuďte knihu podle obalu," ohradím se na ně a vložím si sousto do úst. Jakmile se chuť tohoto jídla spojí s mými chuťovými buňkami, chce se mi zvracet.
"Proboha, kecám!" vypísknu a zašklebím se. "Někdy se vyplatí soudit knihu podle obalu," řeknu a začnu se zhluboka nadechovat, abych zahnala pachuť tohoto pokrmu.
Adrian vyprskne smíchy a ani Theovy neunikne smích. Oba si je změřím pohledem.
"Proč mě nikdo nevarovat?" zaměřím svůj pohled na Adriana.
"Znám tě jen pár hodin, ale mohl bych soudit, že bys stejnak neposlechla," odpověděl a lapal od smíchu po dechu.
Jen jsem pokrčila rameny. Měl pravdu.
Odsunula jsem svůj talíř stranou.
"Jak to můžeš jíst," podívala jsem se na Adriana zhnuseně.
"Síla zvyku?" odpověděl otázkou. "Většinou si představuju, že sedím v luxusní italské restauraci a cpu se těstovinami. Občas to pomáhá," mrkl na mě a tentokrát jsem se dala do smíchu já.
"Odkud vlastně jsi?" zeptal se mě z ničeho nic Adrian.
"Oh, no víš, jsem ze severu, dalekého severu," zaskočil mě.
"Tam musela být dost zima co?" zeptal se, se zájmem.
" Jo, jo byla tam opravdu zima."
"Proč jste se přestěhovaly?"
"Protože tam byla zima?" Odpověděla jsem otázkou. Zatraceně. Ve své hlavě jsem zrovna mlátila hlavou o stůl. Měla jsem to nacvičené, ale prostě mi to vyklouzlo z hlavy.
Theo se uchechtl mé odpovědi a Adrian zvedl jedno obočí v nevíře.
"Rodiče tady jeli za prací a já musela pochopitelně s nimi. To je vše, nic zajímavého."
"Aha," pokýval hlavou a otočil se za hlasem volající jeho jméno. "Ach jo, hned přijdu," řekl mi a odběhl za klukem, který na něj volal.
"Nemůžu uvěřit, že ti to sežral," vzhlédl ke mně Theo.
Přísně a vyděšeně zároveň jsem se na něj podívala. "Cože?" zeptala jsem se, ale on se jen zvedl a s tácem v ruce odešel pryč.
"Promiň, to bylo ohledně tréninku," vysvětlil mi Adrian svou nepřítomnost, když přišel zpátky ke mně. Sedl si za stůl a zamyšleně jedl své jídlo.
"Dnes máš trénink?" zeptala jsem se, ale nereagoval. "Adriane?"
"Hm? Promiň, co jsi říkala?" podíval se na mě.
"Dnes máš trénink? Jaký?"
"Jo, dnes mám bojová umění."
"Oh, vážně? Asi vezmu tvou předešlou nabídku a půjdu se na tebe někdy podívat, může to být zajímavé," usmála jsem se na něj. Adrian jen přikývl a dál jedl své jídlo.

Doma jsem ze sebe shodila batoh a vyšla jsem na zadní zahradu domu. Byl tu krásný výhled. Zadní zahrada byla směřována na západ a pár metrů od domu byl menší lesík, přes který protékal potok. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dům stál daleko od ostatních, bylo tu naprosté soukromí a naprostý klid. Vynikající místo pro někoho jako jsem já.
Když se začalo stmívat, roztáhla jsem svá sněhově bílá křídla a vzlétla. Konečně po dlouhém dni jsem se mohla proletět. Milovala jsem chladný vítr, který se mi opíral o křídla. Létala jsem kolem vesnice, která se nořila do tmy a užívala si svobody, která mi má křídla poskytovala.

Ležela jsem v posteli a už skoro usínala, když jsem to zaslechla. Kroky na mé střeše. První jsem myslela, že se mi to zdá, a že to jen dům pracuje z tepla, ale potom se to opakovalo a bylo to stejně pravidelné jak chůze. Otočila jsem se na záda a poslouchala. Po chvíli jsem neochotně vstala z postele a vyšla z pokoje ke dveřím půdy. Vyšla jsem na půdu a tam vyšplhala na žebřík vedoucí k oknu, který sloužil jako vchod na střechu. Nadzvedla jsem okno nad sebe a celé ho překlopila. Z pravé strany mně ovinul ledový vzduch a já se otočila. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Dívala jsem se na obrovská, majestátní, černá křídla. Na mé střeše, zády ke mně, stál Světlonoš, anděl smrti.


Kapitola 3. (BH)

26. října 2017 v 18:34 | mia |  Ve stínu bílého havrana

KAPITOLA 3.


Budova byla majestátní. Zábradlí schodiště byly zdobené hadem, který byl vytesán do kamene barvy onyxu. Na stěnách se také rýsovaly tesané podoby různých zvířat. Vyšli široké kamenné schody, které se na konci dělily do dvou stran. Oni pokračovali po levém schodišti, stále výš a výš. Konečně došli do patra, kde se vydali kamennou chodbou, pokrytou měděným kobercem, až ke dveřím pokoje.
"Tak jsme tady," kývl směrem ke dveřím. "Toto patro je vyhrazeno pouze dívčím pokojům. Na každém pokoji jsou dívky po čtyřech. Myslím si, že to není tak zlé." Dodal a mrkl na Darju.
Darja se na muže zadívala a usmála se. "Děkuji, že jsi mě sem dovedl," řekla.
"Je to má práce," usmál se na ní. "Ještě dnes ti donesu rozvrh a věci, které budeš ještě potřebovat," doplnil Aranor.
"Dobrá," měla pocit, že se za chvíli rozbrečí. Po dlouhé době tu byl člověk, který se k ní nechoval povýšeně ani nijak zle. Věřila mu, a pociťovala v jeho přítomnosti něco, jako otcovství. Chyběl ji otec a tento muž ji ho dost připomínal, bohužel nemohla přesně určit v čem.
Aranor ji pocuchal ve vlasech a s mrknutím se vydal chodbou pryč. Taky přemýšlel nad touto dívkou. Jako havran viděl dost na to, aby poznal, že tato dívka to neměla v životě lehké. Avšak pozoroval jí i dost dlouho na to, aby poznal a viděl, že dokáže být silná a jen tak se něčeho nevzdá. Pousmál se pro sebe a ve vteřině se proměnil opět na bílého havrana.
Dívka ještě stále stála před zavřenými dveřmi pokoje. Dýchal zhluboka a snažila se tak zahnat negativní myšlenky. Cítila obavu. Co když její spolubydlící budou stejní jak v domovu. Potřásla hlavou a vzala za kliku.
Ocitla se v prostorném pokoji se čtyřmi postelemi, nad kterými ze stropu vyseli mohutné závěsy.
Darja spočinula zrakem na pěkné drobné plavovlásce, která seděla na jedné z postelí a držela v ruce knížku.
"Ahoj," zvedla Darja ruku a mávla. Připadala si poněkud hloupě. Plavovlasá dívka se zvedla z postele a ráznými kroky se vydala směrem k Darji.
"Ahoj," chytla ji za ruku a začala s ní třást. "Jsem Mariana Castela," představila se plavovláska.
"Ahoj, Darja Rocenova, těší mě."
"Mě taky velice těší," usmála se dívka a stále v ruce držela Darjinou ruku. Po chvíli ji pustila a rozhlédla se po pokoji. "Táto postel je pro tebe," došla k jedné z postelí. "Kufry ti sem byly doručeny akorát před chvílí," dořekla a ukázala na dva ohromné kufry, které Darja v životě neviděla.
"Děkuji, ale tohle nejsou mé kufry."
"Opravdu?" zeptala se Mariana zděšeně. "Musí, či by asi jinak byly?" pokrčila rameny.
Darja vzala jeden kufr a pomalu ho otevřela, jako by se bála, že by z ní mohla vyskočit nějaká příšera.
"Tohle ale jsou mé věci," nakrčila čelo.
"Tak vidíš," usmála se na Darju plavovláska a sedla si na její postel.
"Holky jsou ještě na obědě, za chvíli by tu měly být." Řekla Mariana, když viděla, jak si Darja prohlíží zbylé postele.
Darja přikývla a s dívkou se dali do řeči. Darja jí vykládala svůj životní příběh, u kterého plavovláska co chvíli sténala. Sama neměla nejlepší život, její rodiče jí z domu vyhodili, jakmile se dozvěděli co je zač, ale dívky jí bylo opravdu moc líto. Ztratit rodiče v tak brzkém věku.



Příznání

26. října 2017 v 17:31 | mia |  téma týdne

"Proč máš ze mě strach?" ptá se.

"Protože tě neumím ovládat," přiznávám poraženě.

"Já jsem ty. Znamená to snad, že neumíš ovládat sama sebe?" dotírá hlas.


"Ano," odpovím.



Ano je to krátké, omlouvám se. Ovšem měla jsem potřebu to napsat.

Těchhle pár vět vystihuje přesně to, jak se občas cítím.

Kapitola 7. (PD)

26. října 2017 v 10:34 | mia |  Poselství druidů

Kapitola 7.


Školní týden proběhl celkem v klidu, pár neočekávaných návalů cizích emocí, ale to je u mě na denním pořádku. Stále mně ale zajímá to, proč u některých lidí emoce vycítit nemůžu. Trochu mě to i děsí.
V sobotu jsme se s holkami domluvily, že si zajdeme na zdejší bazén. Toto město mě neustále něčím dokáže překvapit. O bazénu jsem si teda myslela, že bude veliký zhruba tak pět metrů na pět metrů, ale jakmile jsem přišla převlečená do plavek k němu, byla jsem mile překvapena. Bazén měl standardní rozměry. Budova, v které byl, byla ze zadní strany celá prosklená, takže tu pronikaly za dne sluneční paprsky.
Bazén jsme si maximálně užili, dováděli jsme tak, jak kdybychom se ve vodě narodily.
Stalo se to, když jsem vylézala z vody, protože jsem si chtěla skočit ze skokanského můstku.
Když už jsem byla na posledním schodu z vody, polila mě tak mohutná emoce žárlivosti a vzteku, že jsem se nemohla nadechnout. Zpanikařila jsem a spadla do vody. Vše kolem mě utichlo. Slyšela jsem jen tlumené zvuky lidí, dovádějících ve vodě a cítila tu příšernou emoci. Vymrštila jsem se nohama ode dna a vyplavala na hladinu. Snažila jsem se rychle dostat ke břehu a chytit se. Když jsem se dostala ke břehu, hledala jsem toho, komu ty emoce patří. Spatřila jsem holku, sedící na lavičce u bazénu, která upírala svůj nevraživý pohled na někoho ve vodě. Otočila jsem se za jejím pohledem a viděla kluka, který zrovna dováděl s nějakou dívkou. Když jí zvedl do vzduchu a hodil se smíchem zpátky do bazénu, píchlo mě tak prudce v žaludku, že jsem myslela, že se pozvracím. Měla jsem sto chutí někoho praštit. Vím, že to nebyly moje emoce, ale byly tak silné a pronikavé, až jsem z toho dostala strach. A ono to nepřestávalo. Už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem myslela, že to vzdám. Najednou ke mně doplavaly Laura s Jenny, a když viděly, jak vypadám, pomohly mi na břeh. Schoulila jsem se na ručníku a snažila jsem se ze všech zbývajících sil, abych zahnala cizí emoce, co se ve mně usadily. Pohlédla jsem znova na dívku sedící na lavičce, už se nedívala směrem k vodě, ale koukala skrz okno ven. Laura si mě prohlížela zkoumavým pohledem. Když viděla, kam se dívám, trochu zbystřila a pak mě poplácala po rameni.
"To bude dobré." Řekla mi tichým hlasem. Nevěřícně jsem se na ní podívala. Měla jsem pocit, jako kdyby věděla co se semnou děje, ale to byl asi jen můj pocit. Asi jsem jen chtěla, aby mi někdo skutečně rozuměl.
Za chvíli za námi na břeh přišla i Lanie a vyzvídala, co se stalo.
"Udělalo se jí špatně." Laura ji řekla přesně to, co jsem jim řekla já.
"Tebe se špatně dělá dost často co?" Zeptala se s poloúsměvem Lanie. Laura se na ní podívala a zakroutila hlavou Lanie jen pokrčila rameny. Jenny mě nakonec vzala za paži a s Laurou a Lanie mě odvedly do šaten.
Cestou domů se nikdo o incidentu nezmínil. Šly jsme v tichosti a na náměstí jsme si každá popřály pěkný zbytek víkendu a rozloučily se. Byla jsem tak unavená, že když jsem přišla domů, šla jsem hned do postele.
Po náročné neděli strávené na zahradě, kde jsme už docela pokročili a začíná se to tam rýsovat, jdu v pondělí ráno do školy s dobrou náladou. V katedře uvidím Lauru sedět na křesle u krbu. S úsměvem na mě zamává a já se vydám k ní.
"Tak jaký byl víkend?" Ptá se opatrně.
"Celou neděli jsem strávila na zkrášlování naší zahrady, takže ano, byl moc fajn." Odpovím s nadšením.
"To jsem ráda." Řekne upřímně a změní téma. "Zrušili nám první přednášku, takže máme hodinu volno."
"Páni, vážně?" Řeknu trochu moc nadšeně.
Laura se zasměje. "A to jsem myslela, že se ráda učíš."
"Taky že jo, ale chtěla jsem si zajít do univerzitní knihovny."
"Zase?" Zeptá se se smíchem.
"Jak zase?" Ohradím se.
Laura povytáhne obočí.
"No jo, tak máš pravdu." Řeknu a začnu se smát s ní. Od té doby, co jsem tam v úterý byla poprvé, jsem tam každý den. Ale když ona je tak velká, že jsem ještě vše neprošla.
"Tak běž, já si tu dodělávám nějakou práci." Řekne a ukáže na knihu, kterou má položenou na kolenou.
Zamávám ji na rozloučenou a vydám se ven ze školní budovy směrem ke knihovně. Je to jen pár metru. Budova je nízká a cihlová. Je novější než škola, ale zapadá tu skvěle.
Vejdu dovnitř a hned mě pohltí známá vůně starých knih. Knihovna je obrovská a má dvě patra. Krom regálů plných knih, jsou tu také pohovky, křesla a stoly s židlemi. Mám v plánu si najít jednu knihu, kterou jsem v naší katedře nenašla. Rozhlížím se, až najdu písmeno N a vydám se tím směrem. Když zahleděná do vrchu regálů hledám Nietzscheho, o něco zakopnu a končím rozpláclá na zemi. Za sebou uslyším chlapecký smích. Otočím se, zkontroluji celou situaci a nemůžu se ubránit tomu, abych se taky s chutí nezasmála.
"Promiň, neviděla jsem tě." Omluvím se a snažím se vydýchat.
Kluk se taky ještě stále směje. "To nic, stává se mi často, že mě lidé nevidí."
Zarazím se a prohlídnu si ho, protože rozhodně nevypadá jako kluk, kterého by lidé přehlíželi. I když sedí na zemi s knihou v ruce, neujde mi, že musí být docela vysoký. Jeho onyxově černé vlasy a smaragdově zelené oči, které mě teď pozorují, mi jasně říkají, že tenhle kluk musí být nepřehlédnutelný.
Pomalu se začnu sbírat se země. "To pochybuju." Řeknu a dál se snažím najít knížku, kterou hledám.
Kluk se zvedne ze země, zavře knihu a podá mi ruku. "Já jsem Felix."
Kouknu na něj s úsměvem a taky mu podám ruku. "Alaine." Jakmile se dotknu jeho ruky, uvědomím si, že cítím slabou emoci zvědavosti, a nejsem si jistá, jestli je má, nebo jeho.
Felix se na mě dívá zkoumavým pohledem a stále drží mou ruku. Najednou mnou projede vlna zlosti, tak velké, až zatnu pěst. V tu chvíli se otevřou prudce dveře a do knihovny vletí nějaký kluk, je určitě starší než já.
"Kde je? Sakra no tak, kde je? Vím, že si tu Gery!"
Ta emoce je tak silná že padnu na kolena a Felixe stáhnu sebou. Buším pěstmi o zem. "Nenene."
"Hej." Felix mě chytne za rameno.
"Nech mě." Zasyčím na něj, přes zuby a chytím se za hlavu. Prosím, ať to přejde. Musím se odsud dostat a to rychle. Snažím se vstát, ale v tu chvíli přijde kluk až k nám a koukne na nás zlostnýma očima. Zasténám a mačkám si ruce, až mi zbělají klouby. Felix mě chce postavit na nohy, ale já se nemůžu pohnout. Kluk od nás po chvíli odejde a já si uvědomím, že celou dobu co tu stál, jsem nedýchala. Najednou cítím, jak mě někdo zvedá do náruče a vynáší mě pryč, slyším jen šumění v hlavě a utichající vztek. Za chvíli už odezní úplně a já vidím, jak mě Felix nese k nejbližší lavičce. Opatrně mě na ní posadí a sedne si vedle mě. Cítím se neskutečně trapně, a nevím, jak mu to mám vysvětlit. On nic neříká, jen sedí, dívá se před sebe a občas se pousměje. Po očku ho pozoruju. Je opravdu moc pěknej a proto se cítím ještě hůř. No páni, musí si myslet, že jsem nějaká hysterka, proto se teď směje. Co mu jen řeknu.
"Nemusíš si nic vymýšlet." Řekne z ničeho nic, a podívá se na mě s úsměvem. Zčervenám.
"Jak víš, že chci?" Zeptám se a úsměv mu oplatím.
"Kdo by nechtěl v takové situaci." Řekne s pobavením.
"No jo, tak díky." Řeknu naoko naštvaně. "Takže se mě nezeptáš, co se stalo?" Zeptám se ještě.
"Ne, já to vím." Řekne a nakloní se ke mně. "Ale víš to i ty?" doplní, zvedne se z lavičky a odejde pryč. Nechá mě tam sedět s otevřenou pusou a s tolika nevyřčenými otázkami.

Kam dál