Kapitola 6.„Neviděla jsi Fela?"

16. března 2017 v 23:43 | pisalek |  Poselství druidů
Po dvou přednáškách nás čeká volná hodina, kterou chci
využít pro návštěvu knihovny, takže hned jak vyjdeme z učebny, kde jsme
měly základy latiny, Lauru zaprosím, ať mi knihovnu ukáže. Laura se vřele
usměje.
"Vypadá to, že jsme na stejné vlně. Knihovnu taky miluju
a trávím v ní většinu času. Tak pojď," vybídne mně. Dojdeme ke dveřím, na
které před tím ukazovala, že vedou do knihovny. Otevře a já hned ucítím tu
nádhernou vůni starých knih. Knihovna je dosti velká. Zhruba jako dvě učebny.
Regály s knihami se táhnou po celém obvodu a pár řad regálů je i
uprostřed. Nejsou tu žádné stoly ani křesla.
"Tohle je jen filosofická knihovna. Jinak universitní
knihovna má svou budovu na dvoře školy. Tam ti to taky někdy ukážu," řekne a
vydá se k regálům.
Jdu za ní. "To budu moc ráda," řeknu ji
s neskrývaným nadšením v hlase.
            Celou
hodinu strávíme s Laurou v knihovně, kde si povídáme o škole a o našem
životě. Laura tady bydlí od narození a nikdy se nechce odstěhovat. Prý to tady
má opravdu velmi ráda, a to se jí nedivím. Potom už se vydáme na další
přednášku a to je řecká filosofie.
"Ahoj Lauro." Zastaví nás nějaký kluk.
"Ahoj Dereku," pozdraví znuděně Laura.
"Neviděla jsi Fela?" zeptá se a těká očima z ní na
mně. Prohlížím si ho. Je dost pěkný. Tmavé vlasy, tmavé oči a opálená kůže.
"Ne neviděla a jsem za to ráda," odpoví a podívá se na
mě. "Pojď, jdeme." Táhne mě za sebou.
"Nový přírůstek?" zavolá za námi Derek. Laura už ale
neodpoví. Co mají sakra všichni s tím přírůstkem? Nezdá se mi to jen tak.
"To byl Derek, můj bratranec, přijel taky včera. Byl na
dva měsíce ve Španělsku," řekne na vysvětlenou Laura, když se usadíme do lavic.
 
Po konci školního dne mě na odchodu z katedry
zastaví Laura. "Hele pojď s námi do kavárny, chci tě ještě někomu
představit. Už jsi ji viděla. Jenny, dělá přes víkendy prodavačku
v kavárně."
"No jasně, půjdu ráda," řeknu ji a myslím to opravdu
upřímně. Jsem ráda, že jsem si tu hned našla kamarády, protože začátky bývají
těžké.
Vydáme se s Laurou na školní dvůr, kde už čekají
Lanie s Jenny.
"Ahoj holky," pozdraví je Laura. "Jenny, tohle je
Alaine." Ukáže na mě.
S Jenny si podáme ruku a seznámíme se. 
"Ty jsi byla včera v kavárně viď?" zeptá se mně
Jenny.
"Jojo, byla jsem to já," odpovím a usměji se. 
"Tak pojďme už, mám kofeinovej absťák," popožene nás
Laura.
            V kavárně
je už docela plno, sedneme si do jednoho z boxu s cedulkou reservé.
"To vážně tu máte svůj reservé stůl?" zeptám se
s údivem.
"No jistě, je tu nejlepší výhled na celou kavárnu i na
vchodové dveře. Ještě aby nám to někdo zabral," řekne potěšeně Lanie a mrkne na
mě. "Co si dáte? Zajdu objednat," zeptá se nás.
"Asi to co obyčejně, latte," řekne svou objednávku Laura.
"Já to samé," doplní Jenny.
Pak se podívají všechny tři na mně, jako kdyby to byla
zkouška, až se musím usmát. "Dám si Cappuccino, díky Lanie." Lanie kývne hlavou
a odběhne k pultu.
Zatímco si holky povídají, já studuju nápojoví lístek.
Páni, mají tu mléčné nápoje snad s každou příchutí, no oni tu maj všechno.
Hlavní dveře se s cinknutím otevřou, a já po dlouhé době ucítím silné emoce.
Zasáhne mě to jak facka. Není to zas až tak silné, jak nečekané. Když se
podívám, kdo je vlastníkem těchto emocí, zamrazí mě. Je to malá dívka, zhruba
tak v jedenácti letech. Cítím strach, smutek, paniku a samotu. Vše se to ve
mně mísí a je to nepříjemné. Po tváři mi stéká osamocená slza, kterou ihned
setřu hřbetem své ruky. Jak někdo tak mladý může mít takové emoce.
Lanie zrovna dojde ke stolu a podává mi moje objednané
cappuccino. Okamžitě si všimne mého skelného výrazu. Podívá se směrem, kterým
se dívám já, a zeptá se, zda je vše v pořádku. Podívám se na ní a jen přikývnu.
Snažím se emoce vytěsnit, ale moc mi to nejde.
Nakonec se omluvím, že musím na záchod a odejdu od stolu.
Na záchodech si propláchnu obličej. Sakra, už jsem skoro
zapomněla, jak hrozné to může být.
Někdo mi poklepe na rameno. Ani jsem neslyšela otvírání
dveří. Prudce se otočím a najednou se dívám do oříškových očí, které patří
Lanie.
"Stalo se tam něco? Vypadala jsi, jako kdybys viděla
ducha," zeptá se starostně.
"Ale v pohodě, jen se mi zamotala hlava, zřejmě
z toho tepla." Usměji se na ni, abych tomu dodala pravdivosti. Sice nebylo
nějak obzvlášť velké teplo, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.
"A už je ti lépe?" 
"Jasně díky." 
Když dojdeme ke stolu, holky se ihned zajímají, co se
stalo. Lanie jim převypráví to, co jsem ji řekla já a potom už se věnujeme mým
dojmům z prvního dne školy.
 
Domů se dostanu až kolem půl sedmé. Dojdu rovnou do
kuchyně, ale nikoho tam nenajdu. Uslyším hlasy táhnoucí se ze zadní zahrady.
Odložím tašku a jdu se podívat co se venku děje. Na zahradě uvidím mamku
s tátou, jak pilně pracují. Táta zrovna zastřihává zbylé stromky, které
nepokácel a máma něco urputně sadí do hlíny.
"Ahoj," pozdravím je. Jak mě máma zahlédne, okamžitě
přicupitá až ke mně.
"Ahoj!" zavolá na mě táta. Mávnu na něj rukou.
"Alaine, už jsi doma. Jak bylo, povídej, přeháněj."
Překulím oči a zasměju se. "Ale jo, našla jsem si hned
první den kamarádky, víš ty holky, o kterých jsem ti vyprávěla, že jsem je
potkala v kavárně."
"Ano, ano, vím. Dvojčata Leové." Přeměří si mě zkoumavým
pohledem.
"Ty je znáš?" zeptám se podezřívavě.
"Znám jejich mámu, vždyť jsme spolu vyrůstaly." 
"No jasně, promiň, já zapomínám."
"A co ti říkaly?"
"No co, jak to tu chodí a tak dále. Jo a mám tu
nejúžasnější katedru na zemi," změním téma.
"To ano," řekne zasněně máma. 
"No, jdu si vyložit věci, a udělat si hned první studijní
práci," oznámím a vejdu do domu. Vezmu si tašku z kuchyně a vydám se po
schodech do svého pokoje. V patře se zastavím. Je to tam stále ještě
prázdné. Musím popřemýšlet nad tím, co s tím budu chtít udělat. Tolik
prostoru a tolik fantazie.
 

Kapitola 5. ,,Vidím, že tu máme nováčka."

16. března 2017 v 23:39 | pisalek |  Poselství druidů
V pondělí ráno vstanu celá natěšená a o hodinu dříve.
Nachystám si věci a vlezu si rychle do sprchy. Po sprše si vyfénuju vlasy,
hodím na sebe vybrané oblečení a jdu se zkontrolovat do zrcadla. Na dnešní
výjimečný den jsem si vybrala upnuté, světle modré džíny, upnuté bílé tílko, na
které jsem si dala ještě jedno volné hnědé, béžovou bundu a vše jsem završila
hnědým šátkem kolem krku. Ano mám ráda hnědou barvu, připomíná mi zemi, přírodu
a vše s ní spojené. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, takže mi rovné a
husté spadají po pás. Svůj výsledek ohodnotím kladně a vydám se k počítači
vytisknout si rozvrh. S rozvrhem a batohem v ruce se vydám do
kuchyně, kde najdu poněkud nervózní mamku, jak běhá kolem kuchyňské linky.
 
"Dobré ránko Alaine, jak ses vyspala?" ptá se s úsměvem
a podává mi hrníček s kávou.
S vděkem příjmu a napiju se. "Vyspala jsem se moc
dobře a co ty mami?" zeptám se.
"Až na to, že jsem nemohla zaspat, tak to jde," odpoví a
potutelně se usmívá.
"Proč si nemohla zaspat?" zajímám se.
"Byla jsem tak nervózní z prvního dne v nové
škole."
"Mami, vždyť to je můj první den," zdůrazním slovo můj a
pobaveně se zasměju.
"Já vím, ale já to prostě prožívám s tebou. Víš,
zažila jsem tam moc pěkné časy, hodně jsem se tam naučila, doufám, že to budeš
mít stejné."
"To víš, že jo," řeknu ji, abych jí uklidnila. 
"Sluší ti to," dodá nakonec máma a vrátí se
k přípravě snídaně.
 Usměji se pro sebe
a prohlídnu si rozvrh, který ještě stále držím v ruce. Sednu si ke stolu a
začnu ho studovat.Mámase mi podívá přes rameno.
"Čti nahlas," vyzve mně.
Pokrčím rameny. "Dnes máme první přednášku na devět deset
a je to filosofie přírody," máma souhlasně přikývne hlavou, " hned potom máme
základy latiny a po ní hodinu pauzu. Další přednáška začíná ve dvě a je to řecká
filosofie a jako poslední je filosofie v novověku. Páni, docela nabitej
program. To jsem doma tak v šest večer." Sbalím si rozvrh do batohu a
kouknu na hodinky, které ukazují osm hodin.
"Mami, já už jdu, chci se stavit do pekárny pro nějakou
svačinu."
"Nechceš si vzít auto?" 
"Ne, to je dobrý, půjdu pěšky, mám hodinu čas" řeknu a
otočím se k odchodu. Na přední terase si nazuju mé oblíbené hnědě boty, se
šněrováním vepředu a zipem vzadu, které jsou vysoké k lýtkům. Ještě si je
trochu povolím, aby nebyly tak upnuté na noze a můžu vyrazit.
 
Do školy dorazím kolem půl deváté. Projdu velkou bránou
do dvora školy. Už je tady spoustu mladých lidí, normálně se divím, kde se tady
vzaly. Toto město zas až tak velké není, tak usoudím, že sem dojíždějí i
z měst okolo. Někteří studenti sedí na lavičkách venku s knížkami
v ruce, jiní sedí na trávníku a baví se spolu. Když už stojím skoro před
vchodem, musím si školu prohlídnout ještě jednou. Je to opravdu majestátní
budova. Jako bych se ocitla před nějakým obrovským panstvím. Všechny vchody a
okna jsou klenuté a vysoké. Je to, jak kdyby se tu v osmnáctém století
zastavil čas. Z mého snění mě vyruší dívčí hlas.
"Ahoj, vidím, že tu máme nováčka." Kouknu na ní a vidím
před sebou dívku, kterou jsem potkala včera v kavárně. Laura. Jedno
z dvojčat.
"Ahoj." Usměji se na ní.
"Já jsem Laura," představí se s nataženou rukou.
"Alaine," oplatím a příjmu její ruku. 
"Viděli jsme se včera v kavárně že?" zeptá se.
"Ano," odpovím.
"Ty toho asi moc nenamluvíš co?" zvedne udiveně jedno
obočí.
"Ale ne, většinou mám stále co říct, jen teď nestíhám
všechno pořádně vstřebat. Teprve včera jsme se nastěhovaly a už mě vyhnaly do
školy," vysvětlím.
Laura se zasměje. "Tak to potom chápu."
Z ničeho nic se u nás objeví dvojče od Laury. Jak už vím,
jmenuje se Lanie.
"Jé ahoj," pozdraví mně s úsměvem a tázavě se podívá
na sestru.
"To je Alaine, náš nováček. Teprve včera se přistěhovala
a už jí vyhnaly do školy," povypráví sestře a použije moji frázi. Lanie se
usměje a taky se představí.
"Tak ahoj Alaine, já jsem Lanie, sestra tady Laury," řekne
se smíchem.
"Ahoj Lanie, vážně jste sestry, to by mně ani nenapadlo,"
zavtipkuju a všechny se zasmějeme.
"Takže jak vidím, máme nový přírůstek do rodiny," řekne
Lanie, když se vydáme do nitra školy.
Podívám se nechápavě první na Lanie a pak na Lauru. 
Laura na Lanie zavrtí hlavou a pokrčí rameny. Lanie se
zatváří sklesle. Tak tuto reakci naprosto nechápu. Prošvihla jsem něco?
"My tu jsme totiž taková jedna velká rodina," dodá Lanie
s náznakem nejistoty, když procházíme velkou halou, kde už se hromadí
spousta studentů. Nestačím koukat. Je to tu stejně krásné a majestátní jako
z venku.
"Hele Alaine, ukaž mi rozvrh," vybídne mě Laura a
natahuje ruku po mém rozvrhu. Podám jí ho a ona si ho pořádně prostuduje.
 "Jsi v druhém
ročníku tak jako my. Dovolili ti přestup. To musíš být dobrá," usměje se na
mně.
"A víš co je na tom nejlepší? Máš stejný obor jako já,
takže se nemusíš ničeho bát, budu tvůj mentor," řekne naoko důležitě.
"Tak to se mi hned ulevilo. To by mi tak chybělo, toulat
se tu po chodbách jak zbloudilá ovce," řeknu a upřímně si oddychnu. Otočím se
na Lanie. "A ty Lanie máš jaký obor?"
" Já mám společenské vědy," odpoví mi trochu znuděně.
"Kdybych si já hloupá raději tehdy vybrala přírodovědu," vzdychne. Usměju se.
Tyhle holky se mi opravdu zamlouvají.
 
Procházíme chodbou s několika velkými dveřmi, za
kterýma budou nejspíš třídy a kabinety. Dojdeme až k dvojitým mohutným
dřevěným dveřím s nápisem filosofická katedra a u ní se rozloučíme
s Lanie která se vydá do vyššího patra. Laura otevře dveře, a pustí mě
před sebe. Když projdu dveřmi, zůstanu stát jak přikovaná. Tak takhle jsem si
katedru opravdu nepředstavovala. Ocitám se v místnostis krbem, ano krbem,
který je uprostřed zadní stěny a kolem něho jsou rozložené křesla a velká
sedačka. Kolem stěn jsou mohutné psací stoly s polstrovanými židlemi a na
zemi je obrovský červený Peršan. Je to ta nejvíc nejútulnější školní místnost,
jakou jsem za celý život viděla. V místnosti je šest dveří. Na pravé a
levé straně po dvou a pak vchodové, kterými jsme přišly, a naproti z levé
strany jsou další. Laura projde kolem mě a směje se mi.
"Jo já vím, je to nejhezčí katedra ze školy, tedy aspoň
pro mě. Každá katedra je vyvedená ve svém stylu. Například v přírodovědecké
je plno zeleně, katedra historie, tak tam jsou samé historické mapy, různý
artefakty, však sama uvidíš." Mrkne na mne a jde se posadit na křeslo a ukáže
mi, ať jdu k ní. Je tady tak deset studentů, kteří buď sedí na sedačce,
nebo u psacích stolů s knihami v rukách. Sednu si k Lauře s
ještě stále otevřenou pusou.
Laura začne mluvit. "Takže, v této katedře budeš
trávit nejvíc času, Akorát na logiku budeme chodit do druhého patra na katedru
společenských věd a na latinu a řečtinu na katedru jazyku, která je také na
druhém poschodí. Jen v pondělky, což znamená dnes, máme latinu a řečtinu
tady u nás."
Pečlivě ji poslouchám a přikyvuji hlavou. "A co
knihovna?" zeptám se nedočkavě.
Laura se na mě zářivě usměje a pokývne hlavou směrem ke
dveřím poblíž krbu.
"Ukážu ti jí, ale až později, je čas jít na přednášku,"
podotkne a vstane z křesla.
Podrážděně si vzdychnu, na knihovnu se těším snad nejvíc
a vydám se za Laurou do otevřených dveří učebny na pravé straně. Místnost je
celkem malá, tak pro dvacet studentu. Je tu pět řad dlouhých dřevěných stolů
s židlemi, které vypadají dosti pohodlně, spíš křesla než židle. Sednu si
vedle Laury k oknu a začnu vytahovat sešit a psací potřeby. Asi do pěti
minut přijde profesor a my se vrhneme na studium. Když se trochu soustředím,
ucítím pár emocí studentů ve třídě, ale je to teda o dost méně než v mé
bývalé škole. Začínám mít z toho divný pocit.

Kam dál

Reklama