Quis custodiet ipsos custodes? Kdo střeží ty, kdož střeží nás?

Ruce pryč od této knihy

27. června 2018 v 10:38 |  Čtu

Kniha německého autora se zabývá záhadnými přírodními jevy a rolí "tajných společenstev" ve světě. Máte-li pocit, že se světem, v němž žijeme, není něco v pořádku, zajímáte se o jeho poslední tajemství a toužíte se to dozvědět přímo od života - je to VAŠE kniha!
 

VI.

9. listopadu 2017 v 12:25 | mia |  Ochránci

VI.



...Avalona...


Byl víkend a já stále byla nesvá z celé situace. Chodila jsem po domě sem a tam a stále přemýšlela, z jakého důvodu jsme oba dva dostali stejného chlapce.
Po obědě, který se skládal pouze z nějakého hotového jídla, jsem se rozhodla informovat Herma.
To, že se Theodorovi zdá, že nikomu nemůže věřit, ještě neznamená, že ze sebe také udělám paranoika.
Telepaticky jsem se na Herma napojila a poprosila ho, ať se za mnou zastaví, až bude mít chvíli času.

Zrovna jsem seděla na křesle a nervózně jsem si kousala rty, když v tom někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem vyskočila a šla otevřít.

"Ahoj, co jsi potřebovala?" otázal se Herm.

Otevřela jsem dveře dokořán a ustoupila, aby mohl projít. Šly jsme do obýváku a já mu pokynula, aby se posadil.

"Tak co se stalo?" zeptal se nedočkavě, když se usadil do křesla?

"Půjdu rovnou k věci. Může se stát, že pochybíme s výběrem člověka. Myslím tím, když jednoho člověka dostane jak ochránce, tak světlonoš?" zeptám se a upřeně ho pozoruje.

"Ne my nikdy neděláme chyby," řekne, ale pohledem ucukne.

"Dobrá, tak jinak. Co když jednoho člověka dostane jak ochránce, tak světlonoš?" upřu na něj přísný pohled. Mám pocit, že mi něco tají.

"Avalono, měla by sis promluvit s rodiči," řekne a zadívá se mi hluboko do očí.

"Já nechci mluvit s rodiči. Neodpověděl jsi mi na mou otázku," řekla jsem skrz zaťaté zuby.

Herm líně vstal a smutně se na mě zadíval. "Jak říkám, měla by sis promluvit se svými rodiči," řekl a vydal se ke vchodovým dveřím. Než jsem stihla cokoli namítnout, byl pryč.
Co tím zatraceně myslel. Nechtěla jsem mluvit s rodiči.
Vyběhla jsem ven a vzlétla do vzduchu. Ani ne za minutu už jsem stála na střeše Theodorova domu. Zase mě přepadl ten divný pocit nervozity v žaludku. Odsunula jsem jej stranou. Chvíli jsem jen tak seděla na střeše a přemýšlela, co vše bych mu měla říct, až zaklepu na jeho dveře, a jestli vůbec mu mám něco říkat. Nevím, jestli mu můžu věřit, ale mám takový zvláštní pocit, že můžu. Zoufale jsem si povzdechla a projela si své dlouhé plavé vlasy prsty.


"Proč jsi tu?" zeptal se hlas a já se leknutím vymrštila do stoje. Theodor stál na své střeše a nezaujatě mě pozoroval. Utřela jsem si zpocené dlaně do svých kalhot a popošla k němu blíž.

"Jak jsi věděl, že tu jsem?" zeptala jsem se se zvědavostí a on jen pokrčil rameny.

"Potřebuji s tebou mluvit," vysvětlila jsem mu svou přítomnost.

"Tak mluv," pobídl mě. Jeho hlas byl přísný a odtažitý. Evidentně neměl zájem o mou společnost, ale mě to nezajímalo.

"Mluvila jsem se svým známým z Tevasu a ptala se ho na možnost pochybení," řekla jsem.

Theodorovy ztvrdly rysy a popošel ke mně blíž. "Co že jsi?" řekl přes zaťaté zuby.

O krok jsem ustoupila, ale pak jsem se vzpamatovala a zkřížila ruce přes prsa. "Slyšels dobře," odpověděla jsem stejným tónem.

"Řekl jsem ti snad dost jasně, ať nikomu o tom nic neříkáš!" zvýšil na mě hlas a rozhodil rukama.

"Zatraceně proč ne?! Tohle není normální, potřebujeme zjistit, proč jsme na něj dva. Proč mám chránit někoho, koho ty máš odvést?!" křičela jsem na něj.

"Přesně, tohle není normální. Nemyslím si, že můžeme jen tak někomu věřit," řekl už klidnějším tónem ale stále se známkou rozčilení v hlase.

"Ale tehdy jsi mi řekl, že si myslíš, že to naši neudělali cíleně," oponovala jsem.

Zadíval se na oblohu. "Já vím, co jsem řekl," povzdech si unaveně. "Ale teď, když jsem nebyl schopný najít v chrámu tu složku, mám divný pocit, jako kdyby přede mnou něco tajili," dořekl a pohled upřel do mých očí. Uhnula jsem pohledem.

"Co ses teda dozvěděla?" zeptal se podezřívavě.

"Mám teď stejný pocit jako ty," přiznala jsem. Theodor viditelně ztuhl a dále mě propaloval pohledem.

"Ptala jsem se ho, zda je možné, abychom někde udělali chybu a poslali k člověku jak světlonoše, tak ochránce. Na to mi odpověděl, že není. Tak jsem svou otázku poupravila a zeptala se, co se stane, když ochránce a světlonoš dostanou jednoho společného člověka. Na to mi odpověděl," polka jsem, "že se mám zeptat svých rodičů a odešel," dopověděla jsem a podívala se mu do tváře.

"Rodičů?" pozvedl obočí.

"Ano, ale já s nimi už pár roků nemluvím," vysvětlila jsem a odvrátila se od něj.

"Proč?" zeptal se.

"To je moje věc," ohradila jsem příkře. "Každopádně, myslím si, že něco ví a moji rodiče tím pádem také," řekla jsem už s klidným hlasem.

"Stále z toho nemám dobrý pocit, ale pokud je to jediná možnost, jak zjistit, co se děje, musíš se jich zeptat," prohlásil vážně.

"Poslouchal jsi? Už nějakých pár let s nimi nekomunikuji," zamračila jsem se na něj.

"Nebuď naivní Avalono. Tady teď nejde jen o tebe, ale taky o Adriana," odfrkl si.

Trošku jsem se zastyděla, měl pravdu, teď tu nejde jen o mě.

"Promluvím s nimi," řekla jsem poraženecky, roztáhla svá křídla a vzlétla ke svému domu.


V.

1. listopadu 2017 v 14:14 | mia |  Ochránci

V.



...Adrian...


Dalšího dne ráno jsem zaspal a do školy jsem musel celou cestu utíkat. Do třídy jsem vrazil těsně před začátkem první hodiny.

"Kde jsi byl? A jak to vypadáš?" smála se mi Ava.

"Možná tak, jako bych celou cestu běžel," odpověděl jsem jí a sedl si na místo vedle ní. Rukou mi trochu upravila vlasy a pak spokojeně pokývla hlavou. Ten dotyk mi byl tak známý, až mě to trochu vyděsilo.

"No, to už je lepší," mrkla na mě.

Zazvonilo a do třídy přišel učitel, který okamžitě začal svou hodinu historie. Mě historie nikdy moc nebavila ale jak jsem pozoroval Avu, tak ta jí naopak přímo žrala.

Po hodině jsem se ji smál, že za celou dobu, kdy profesor vykládal ani jednou nemrkla.

"Dějiny jsou pro lidstvo dost zásadní, i když ji píšou pouze vítězové, vždy je v ní kousek pravdy a je na tobě, zda po ni budeš pátrat," řekla vážně a pokrčila rameny.



Na obědě jsem šel automaticky za ní ke stolu, kde seděl Theodor.

"Ahoj Theodore," pozdravila rozjařeně kluka a sedla si vedle něj a já si sedl naproti ní.

"Čau Teo," pozdravil jsem ho a on nám pozdrav oplatil.

"Ráda bych si s tebou potom promluvila," řekla Ava Theovi. To jsem se divil. Nevím, kdy se stačili skamarádit natolik, aby si s ním musela promluvit, ale dál jsem to neřešil.

"Opravdu? A o čem?" zeptal se ji Theo s pozdviženým obočím. Podíval jsem se na Avu. Ta se na něj dívala s hlavou nakloněnou do pravé strany. Jako kdyby ho odhadovala.

"O něčem důležitém," řekla nakonec Ava a tímto jejich krátkou konverzaci ukončila. Oba dva jako by vycítili můj pohled a podívaly se na mě. Jen jsem se usmál a upřel oči do svého talíře.
Po obědě jsem se s nimi rozloučil a šel na trénink. Jak jsem odcházel, ještě jsem se za nimi ohlédl a viděl jak je Ava nakloněná k Theovi, který na mě upírá ty svoje divné oči, a něco mu říká. Odvrátil jsem se od nich a šel svou cestou.



...Theodor...


Povzdychl jsem si a zadíval se jí do očí.

"Poslouchej mě dobře, u nás se chyba nestala," řekl jsem ostře, "ale přemýšlel jsem." Odvrátil jsem od ní pohled.

"Opravdu? A měla bych vědět o čem?" zeptala se mě a naklonila hlavu do stravy.

"Nemyslím si, že je to chyba."

"Myslíš, že to udělali cíleně?"

"To si taky nemyslím," řekl jsem ji a ona na mě vyvalila oči. "Nikomu nic neříkej, musím jít," zvedl jsem se s tácem ze židle a odešel.

Cestou domů jsem přemýšlel, jestli se nemýlím. Ochránci a Světlonoši se nikdy nepletou. Ve všem co děláme je tak dokonalý systém, že není možné to poplést. Myslím, že v tom má prsty něco vyššího než jsme my všichni dohromady a já chci přijít na to co, nebo kdo a proč. Každopádně jsem vůbec nevěděl, jak začít.
Doma jsem ze sebe shodil bundu a plácl sebou na sedačku. V tu chvíli mě to napadlo. Jediné místo kde začít, je tam, kde to všechno začalo. Vyběhl jsem ven a vzlétl do vzduchu. Měl jsem namířeno domů.

Zhruba za hodinu už jsem se krčil u Černého chrámu. Byl vysoký, majestátní a dominoval celému Sarosu, městu v oblacích.
Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil jsem dovnitř velkými mosaznými dveřmi. Jako myš jsem proklouzl kolem několika Světlonošů, až jsem se dostal před dveře místnosti, kde byly schované složky všech případů. Rozhlédl jsem se po chodbě a pak vklouzl dovnitř. Místnost byla obrovská a většinu prostoru zabíraly dřevěné police vysoké až po strop.
Soustředěně jsem se zadíval na police a myslel na určitou složku, ovšem nic se nestalo. Tohle bylo divné. Pokud by tady složka byla, měl bych jí mít zrovna teď v ruce. To tedy znamená, že tu není a už to mě dosti znervózňovalo. Nechtěl jsem se jít někoho zeptat. Vše se zdálo dosti podivné, měl jsem tušení, že nemůžu všem věřit. Něco se dělo. A já nemohl přijít na to co.

Když jsem se dostal nepozorovaně z Černého chrámu, rychle jsem roztáhl svá křídla a střemhlav se řítil zpátky k zemi. Cestou jsem uvažoval, jestli se nemám stavit u Avalony a probrat to s ní, ale nemusel jsem. Když jsem dorazil, seděla na schodech k mému domu.

"Co tu děláš a jak víš, kde bydlím?" zeptal jsem se přísně, když jsem přistával.

"Mám své konexe," pokrčila rameny. "Kde jsi byl?" zeptala se mě.

"To je jedno," odpověděl jsem a vydal se kolem ní do svého domu. Avalona prudce vstala a chytila mně za zápěstí, když jsem procházel kolem ní.

"Poslouchej mě Theodore, nevím co se tu děje, ale ty mi dáváš dobrý důvod, abych tě z toho všeho podezřívala. Tebe a taky všechny Světlonoše," řekla skrz zaťaté zuby. Musím říct, že jsem z ní měl na moment strach. Na to, jak je drobná, má kuráž a sílu.

"Nevím co se děje, rozumíš!" rozkřikl jsem se na ní, až o krok ucouvla. "Byl jsem u nás v Sarosu, chtěl jsem se jít podívat na složku Adrina, ale nemohl jsem ji najít. Taky sakra vůbec nevím co se děje a opravdu se mi to nelíbí," vysvětlil jsem jí a prsty jsem si zatlačil na kořen nosu. Byl jsem unavený a taky trochu vyděšený. Nesnášel jsem, když jsem neměl věci pod kontrolou.

"Já jeho složku mám," řekla Avalona a nechápavě se na mě podívala.

"No jistě, já taky," povzdechl jsem si. "Jenže v této složce jsou pouze věci, které jsou ti potřebné ke tvé práci. Hlavní složky mají Nejvyšší," unaveně jsem ji vysvětlil.

"Nemám z toho dobrý pocit," oklepala se a já nevěděl, jestli zimou nebo strachem. Pohlédl jsem na nebe. Byl to můj zlozvyk. Vždy, když jsem potřeboval najít odpovědi na otázky, pohlédl jsem na hvězdy, jako bych čekal, že mi odpoví.

"Já taky ne," přitakal jsem.

 


IV.

30. října 2017 v 12:42 | mia |  Ochránci

IV.


...Adrian...

Ležel jsem na zádech v posteli a přemýšlel nad větou, kterou mi dnes v jídelně řekl Deniel.

"Tvoje známá? Ještě nikdy jsem tě neviděl s holkou trávit tak hodně času, a ještě když tu je nová."


Měl sakra pravdu. Pokud jsem se bavil s holkami, tak jen pro to, že jsem je chtěl někam pozvat a možná si trochu užít. Hned v okamžiku, kdy jsem ji viděl u mé lavice, jako bych ji opravdu znal. Jako kdybychom byli staří známí. Chtěl jsem být v její přítomnosti, ale ne z romantického hlediska. Ty nesmysli, kterýma jsem ji krmil, byl jen zvyk. Způsob jak si ji udržet a byl jsem moc rád, když mi řekla to, co jsem opravdu chtěl slyšet. To, že o mě nemá zájem. Celá tahle věc s ní mi přišla zvláštní. Nikdy jsem neměl kamarádku, a nikdy jsem ani po ni netoužil. Ale teď, jako bych ji potřeboval.
Povzdychl jsem si, přetočil se na bok a zavřel oči.


...Avalona...


Vylezla jsem na střechu domu a pomalu šla k němu.

"Je to pěkná vesnice, ale to nevysvětluje tvou přítomnost," řekl stále otočený zády ke mně. Pozoroval temnou oblohu.
Ten hlas mi byl povědomí. Najednou se otočil a já se dívala opět do bouřkově šedých očí Theodora.

"Co tu děláš?" zeptal se a popošel blíž ke mně.

"Na to stejné bych se tě mohla zeptat i já." Řekla jsem a ruce jsem si založila před sebe v ochranném gestu.

Povytáhl jedno obočí. "Pleteš se tam, kam nemáš," řekl přísně.

"Jen dělám svou práci, nikomu se do ničeho nepletu."

"Kdo je tvoje práce?" zeptal se obezřetně.

"Adrian?" odpověděla jsem.

Udělal krok zpátky. "To není možné," řekl ohromeně a pohlédl na oblohu.

"Ale ne, on je i tvoje práce, že ano," polekala jsem se. Theodor jen kývl hlavou a dál sledoval oblohu, jako kdyby z ní četl odpovědi na své otázky.

"Jak je to možné?"
"To není možné!" odsekl mi a přísně se na mě podíval. "Někde se musela stát chyba, třeba to u vás popletly."

"Nebo to třeba u vás popletly," zamračila jsem se na něj.

"Ten kluk umře," řekl vážně, "proto jsem tady, brzo půjde se mnou."

"Ne dokud jsem tady já," řekla jsem odhodlaně a přistoupila jsem k Theodorovi blíž. "Tomu klukovi se nic nestane, dokud jsem tady já," zopakovala jsem, abych to zdůraznila.

Theodor roztáhl svá onyxově černá křídla, která mě přinutila od něj odskočit, a s prudkým mávnutím se bez jediného slova vznesl a odletěl.
Dívala jsem se na něj tak dlouho, dokud mi nezmizel z dohledu. Když byl pryč, otočila jsem se a šla zpátky do domu.


III.

26. října 2017 v 20:47 | mia |  Ochránci

III.


Po škole jsem si zašla na oběd do zdejší jídelny. Adrian mi šel po boku a vyprávěl mi zrovna o tom, jak je skvělí ve všech sportech na škole. Přetočila jsem oči, už asi po sté co jsem to dnes slyšela.

"Víš, kdybys někdy přišla na náš trénink, sama bys viděla, jak jsem dobrý," řekl s napřímenou bradou.
Jak někdo může mít tak vysoké sebevědomí mi nikdy nešlo do hlavy.

"Podívej se, Adriane," zastavila jsem se v chůzi a on mé následoval. "Jsi moc pěkný kluk, opravdu jsi, musela bych být slepá, kdyby ne, ale opravdu o tebe nemám zájem v romantickém slova smyslu."
Musela jsem mu to říct, nebavilo mě to jeho stálé chvástání a podlézání mi.

"Vážně ne?" pozvedl jedno obočí.
Zarazila jsem se. Vypadalo to jako by ho to ohromilo ale zároveň i uklidnilo. On byl snad dokonce rád. Musela jsem se zasmát.

"Ne, opravdu ne," ujistila jsem ho.

"Tak fajn, tím pádem tě nebudu oblbovat řečmi, které z poloviny stejnak nejsou pravdivé," zasmál se a já na něj vykulila oči. Co je sakra zač ten kluk, jako bych teď stála vedle jiného Adriana, než kterého jsem měla ve spise a dnešní celý den po boku.
Potřásla jsem hlavou a vydala se dál do jídelny. Adrian mě následoval. Když jsme přecházeli cestu, byl tak zažraný do svého mobilního telefonu, že si ani nevšiml, že se na něj řítí auto. Prudce jsem mu škubla rukou směrem zpět ke krajnici, až málem upadl, naštěstí jsem ho včas zachytila.

"Zatraceně, co to bylo," otočil se za projíždějícím autem, které na nás troubilo.

"Co to bylo? Málem tě přejelo auto, ty idiote. Příště nečum do té hloupé krabičky ale kolem sebe." Pustila jsem mu ruku a postrčila ho k cestě. Když už jsme byli v bezpečí za cestou, náhle se na mě otočil.

"Posiluješ?" zasmál se mi.

"Co?" zeptala jsem se nechápavě.

"Přidržela jsi mě, jako bych nic nevážil," pozvedl čelo.

"Však taky skoro nic nevážíš," zasmála jsem se mu, abych odpoutala pozornost od toho, že jsem schopná uzvednout i celé auto. Avšak nebyla jsem daleko od pravdy. Adrian měl postavu spíš atleta. Šlachovitou, hubenou a vysokou.

"Hele, takhle se klukům nelichotí," bouchl mě do ramen a zasmál se.

"To taky neměla být lichotka," smála jsem se a třela si rukou rameno, kde mě uhodil.

V jídelně s tácem v ruce se snažím najít nejméně obsazený stůl. Když ho zahlédnu, vydám se k němu s Adrianem v zádech.

"Čau Theo, máš tu volno?" zeptá se Adrian kluka sedícího u stolu. Chlapec se podívá první na něj a potom svůj zrak obrátí na mě. Toho kluka znám. Ty jeho černé vlasy. Chodí s námi do třídy. Když na mě upře zrak, nemůžu si nevšimnout jeho očí. Jsou bouřkově šedé. Zajímavé, děsivé až přitažlivě děsivé. Podívá se znovu na Adriana a přikývne. Oba dva se posadíme a koukáme do svých talířů.

"Tak jo, dobrou chuť kluci, jdu se pustit do tohoto vábně vypadajícího jídla," řeknu a obezřetně prohlížím svou porci. Vypadá všelijak jen ne vábně.
Adrian se uchechtá a Theo na mě pozvedne obočí. Prohlídnu si oba dva.

"Víte přece co se říká, nesuďte knihu podle obalu," ohradím se na ně a vložím si sousto do úst. Jakmile se chuť tohoto jídla spojí s mými chuťovými buňkami, chce se mi zvracet.

"Proboha, kecám!" vypísknu a zašklebím se. "Někdy se vyplatí soudit knihu podle obalu," řeknu a začnu se zhluboka nadechovat, abych zahnala pachuť tohoto pokrmu.
Adrian vyprskne smíchy a ani Theovy neunikne smích. Oba si je změřím pohledem.

"Proč mě nikdo nevarovat?" zaměřím svůj pohled na Adriana.

"Znám tě jen pár hodin, ale mohl bych soudit, že bys stejnak neposlechla," odpověděl a lapal od smíchu po dechu.
Jen jsem pokrčila rameny. Měl pravdu.
Odsunula jsem svůj talíř stranou.

"Jak to můžeš jíst," podívala jsem se na Adriana zhnuseně.

"Síla zvyku?" odpověděl otázkou. "Většinou si představuju, že sedím v luxusní italské restauraci a cpu se těstovinami. Občas to pomáhá," mrkl na mě a tentokrát jsem se dala do smíchu já.

"Odkud vlastně jsi?" zeptal se mě z ničeho nic Adrian.

"Oh, no víš, jsem ze severu, dalekého severu," zaskočil mě.

"Tam musela být dost zima co?" zeptal se, se zájmem.

" Jo, jo byla tam opravdu zima."

"Proč jste se přestěhovaly?"

"Protože tam byla zima?" Odpověděla jsem otázkou. Zatraceně. Ve své hlavě jsem zrovna mlátila hlavou o stůl. Měla jsem to nacvičené, ale prostě mi to vyklouzlo z hlavy.
Theo se uchechtl mé odpovědi a Adrian zvedl jedno obočí v nevíře.

"Rodiče tady jeli za prací a já musela pochopitelně s nimi. To je vše, nic zajímavého."

"Aha," pokýval hlavou a otočil se za hlasem volající jeho jméno. "Ach jo, hned přijdu," řekl mi a odběhl za klukem, který na něj volal.

"Nemůžu uvěřit, že ti to sežral," vzhlédl ke mně Theo.

Přísně a vyděšeně zároveň jsem se na něj podívala. "Cože?" zeptala jsem se, ale on se jen zvedl a s tácem v ruce odešel pryč.

"Promiň, to bylo ohledně tréninku," vysvětlil mi Adrian svou nepřítomnost, když přišel zpátky ke mně. Sedl si za stůl a zamyšleně jedl své jídlo.

"Dnes máš trénink?" zeptala jsem se, ale nereagoval. "Adriane?"

"Hm? Promiň, co jsi říkala?" podíval se na mě.

"Dnes máš trénink? Jaký?"

"Jo, dnes mám bojová umění."

"Oh, vážně? Asi vezmu tvou předešlou nabídku a půjdu se na tebe někdy podívat, může to být zajímavé," usmála jsem se na něj. Adrian jen přikývl a dál jedl své jídlo.

***

Doma jsem ze sebe shodila batoh a vyšla jsem na zadní zahradu domu. Byl tu krásný výhled. Zadní zahrada byla směřována na západ a pár metrů od domu byl menší lesík, přes který protékal potok. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dům stál daleko od ostatních, bylo tu naprosté soukromí a naprostý klid. Vynikající místo pro někoho jako jsem já.
Když se začalo stmívat, roztáhla jsem svá sněhově bílá křídla a vzlétla. Konečně po dlouhém dni jsem se mohla proletět. Milovala jsem chladný vítr, který se mi opíral o křídla. Létala jsem kolem vesnice, která se nořila do tmy a užívala si svobody, která mi má křídla poskytovala.

Ležela jsem v posteli a už skoro usínala, když jsem to zaslechla. Kroky na mé střeše. První jsem myslela, že se mi to zdá, a že to jen dům pracuje z tepla, ale potom se to opakovalo a bylo to stejně pravidelné jak chůze. Otočila jsem se na záda a poslouchala. Po chvíli jsem neochotně vstala z postele a vyšla z pokoje ke dveřím půdy. Vyšla jsem na půdu a tam vyšplhala na žebřík vedoucí k oknu, který sloužil jako vchod na střechu. Nadzvedla jsem okno nad sebe a celé ho překlopila. Z pravé strany mně ovinul ledový vzduch a já se otočila. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Dívala jsem se na obrovská, majestátní, černá křídla. Na mé střeše, zády ke mně, stál Světlonoš, anděl smrti.


Příznání

26. října 2017 v 17:31 | mia |  téma týdne

"Proč máš ze mě strach?" ptá se.

"Protože tě neumím ovládat," přiznávám poraženě.

"Já jsem ty. Znamená to snad, že neumíš ovládat sama sebe?" dotírá hlas.


"Ano," odpovím.



Ano je to krátké, omlouvám se. Ovšem měla jsem potřebu to napsat.

Těchhle pár vět vystihuje přesně to, jak se občas cítím.

Kapitola 7. (PD)

26. října 2017 v 10:34 | mia |  Poselství druidů

Kapitola 7.


Školní týden proběhl celkem v klidu, pár neočekávaných návalů cizích emocí, ale to je u mě na denním pořádku. Stále mně ale zajímá to, proč u některých lidí emoce vycítit nemůžu. Trochu mě to i děsí.
V sobotu jsme se s holkami domluvily, že si zajdeme na zdejší bazén. Toto město mě neustále něčím dokáže překvapit. O bazénu jsem si teda myslela, že bude veliký zhruba tak pět metrů na pět metrů, ale jakmile jsem přišla převlečená do plavek k němu, byla jsem mile překvapena. Bazén měl standardní rozměry. Budova, v které byl, byla ze zadní strany celá prosklená, takže tu pronikaly za dne sluneční paprsky.
Bazén jsme si maximálně užili, dováděli jsme tak, jak kdybychom se ve vodě narodily.
Stalo se to, když jsem vylézala z vody, protože jsem si chtěla skočit ze skokanského můstku.
Když už jsem byla na posledním schodu z vody, polila mě tak mohutná emoce žárlivosti a vzteku, že jsem se nemohla nadechnout. Zpanikařila jsem a spadla do vody. Vše kolem mě utichlo. Slyšela jsem jen tlumené zvuky lidí, dovádějících ve vodě a cítila tu příšernou emoci. Vymrštila jsem se nohama ode dna a vyplavala na hladinu. Snažila jsem se rychle dostat ke břehu a chytit se. Když jsem se dostala ke břehu, hledala jsem toho, komu ty emoce patří. Spatřila jsem holku, sedící na lavičce u bazénu, která upírala svůj nevraživý pohled na někoho ve vodě. Otočila jsem se za jejím pohledem a viděla kluka, který zrovna dováděl s nějakou dívkou. Když jí zvedl do vzduchu a hodil se smíchem zpátky do bazénu, píchlo mě tak prudce v žaludku, že jsem myslela, že se pozvracím. Měla jsem sto chutí někoho praštit. Vím, že to nebyly moje emoce, ale byly tak silné a pronikavé, až jsem z toho dostala strach. A ono to nepřestávalo. Už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem myslela, že to vzdám. Najednou ke mně doplavaly Laura s Jenny, a když viděly, jak vypadám, pomohly mi na břeh. Schoulila jsem se na ručníku a snažila jsem se ze všech zbývajících sil, abych zahnala cizí emoce, co se ve mně usadily. Pohlédla jsem znova na dívku sedící na lavičce, už se nedívala směrem k vodě, ale koukala skrz okno ven. Laura si mě prohlížela zkoumavým pohledem. Když viděla, kam se dívám, trochu zbystřila a pak mě poplácala po rameni.
"To bude dobré." Řekla mi tichým hlasem. Nevěřícně jsem se na ní podívala. Měla jsem pocit, jako kdyby věděla co se semnou děje, ale to byl asi jen můj pocit. Asi jsem jen chtěla, aby mi někdo skutečně rozuměl.
Za chvíli za námi na břeh přišla i Lanie a vyzvídala, co se stalo.
"Udělalo se jí špatně." Laura ji řekla přesně to, co jsem jim řekla já.
"Tebe se špatně dělá dost často co?" Zeptala se s poloúsměvem Lanie. Laura se na ní podívala a zakroutila hlavou Lanie jen pokrčila rameny. Jenny mě nakonec vzala za paži a s Laurou a Lanie mě odvedly do šaten.
Cestou domů se nikdo o incidentu nezmínil. Šly jsme v tichosti a na náměstí jsme si každá popřály pěkný zbytek víkendu a rozloučily se. Byla jsem tak unavená, že když jsem přišla domů, šla jsem hned do postele.
Po náročné neděli strávené na zahradě, kde jsme už docela pokročili a začíná se to tam rýsovat, jdu v pondělí ráno do školy s dobrou náladou. V katedře uvidím Lauru sedět na křesle u krbu. S úsměvem na mě zamává a já se vydám k ní.
"Tak jaký byl víkend?" Ptá se opatrně.
"Celou neděli jsem strávila na zkrášlování naší zahrady, takže ano, byl moc fajn." Odpovím s nadšením.
"To jsem ráda." Řekne upřímně a změní téma. "Zrušili nám první přednášku, takže máme hodinu volno."
"Páni, vážně?" Řeknu trochu moc nadšeně.
Laura se zasměje. "A to jsem myslela, že se ráda učíš."
"Taky že jo, ale chtěla jsem si zajít do univerzitní knihovny."
"Zase?" Zeptá se se smíchem.
"Jak zase?" Ohradím se.
Laura povytáhne obočí.
"No jo, tak máš pravdu." Řeknu a začnu se smát s ní. Od té doby, co jsem tam v úterý byla poprvé, jsem tam každý den. Ale když ona je tak velká, že jsem ještě vše neprošla.
"Tak běž, já si tu dodělávám nějakou práci." Řekne a ukáže na knihu, kterou má položenou na kolenou.
Zamávám ji na rozloučenou a vydám se ven ze školní budovy směrem ke knihovně. Je to jen pár metru. Budova je nízká a cihlová. Je novější než škola, ale zapadá tu skvěle.
Vejdu dovnitř a hned mě pohltí známá vůně starých knih. Knihovna je obrovská a má dvě patra. Krom regálů plných knih, jsou tu také pohovky, křesla a stoly s židlemi. Mám v plánu si najít jednu knihu, kterou jsem v naší katedře nenašla. Rozhlížím se, až najdu písmeno N a vydám se tím směrem. Když zahleděná do vrchu regálů hledám Nietzscheho, o něco zakopnu a končím rozpláclá na zemi. Za sebou uslyším chlapecký smích. Otočím se, zkontroluji celou situaci a nemůžu se ubránit tomu, abych se taky s chutí nezasmála.
"Promiň, neviděla jsem tě." Omluvím se a snažím se vydýchat.
Kluk se taky ještě stále směje. "To nic, stává se mi často, že mě lidé nevidí."
Zarazím se a prohlídnu si ho, protože rozhodně nevypadá jako kluk, kterého by lidé přehlíželi. I když sedí na zemi s knihou v ruce, neujde mi, že musí být docela vysoký. Jeho onyxově černé vlasy a smaragdově zelené oči, které mě teď pozorují, mi jasně říkají, že tenhle kluk musí být nepřehlédnutelný.
Pomalu se začnu sbírat se země. "To pochybuju." Řeknu a dál se snažím najít knížku, kterou hledám.
Kluk se zvedne ze země, zavře knihu a podá mi ruku. "Já jsem Felix."
Kouknu na něj s úsměvem a taky mu podám ruku. "Alaine." Jakmile se dotknu jeho ruky, uvědomím si, že cítím slabou emoci zvědavosti, a nejsem si jistá, jestli je má, nebo jeho.
Felix se na mě dívá zkoumavým pohledem a stále drží mou ruku. Najednou mnou projede vlna zlosti, tak velké, až zatnu pěst. V tu chvíli se otevřou prudce dveře a do knihovny vletí nějaký kluk, je určitě starší než já.
"Kde je? Sakra no tak, kde je? Vím, že si tu Gery!"
Ta emoce je tak silná že padnu na kolena a Felixe stáhnu sebou. Buším pěstmi o zem. "Nenene."
"Hej." Felix mě chytne za rameno.
"Nech mě." Zasyčím na něj, přes zuby a chytím se za hlavu. Prosím, ať to přejde. Musím se odsud dostat a to rychle. Snažím se vstát, ale v tu chvíli přijde kluk až k nám a koukne na nás zlostnýma očima. Zasténám a mačkám si ruce, až mi zbělají klouby. Felix mě chce postavit na nohy, ale já se nemůžu pohnout. Kluk od nás po chvíli odejde a já si uvědomím, že celou dobu co tu stál, jsem nedýchala. Najednou cítím, jak mě někdo zvedá do náruče a vynáší mě pryč, slyším jen šumění v hlavě a utichající vztek. Za chvíli už odezní úplně a já vidím, jak mě Felix nese k nejbližší lavičce. Opatrně mě na ní posadí a sedne si vedle mě. Cítím se neskutečně trapně, a nevím, jak mu to mám vysvětlit. On nic neříká, jen sedí, dívá se před sebe a občas se pousměje. Po očku ho pozoruju. Je opravdu moc pěknej a proto se cítím ještě hůř. No páni, musí si myslet, že jsem nějaká hysterka, proto se teď směje. Co mu jen řeknu.
"Nemusíš si nic vymýšlet." Řekne z ničeho nic, a podívá se na mě s úsměvem. Zčervenám.
"Jak víš, že chci?" Zeptám se a úsměv mu oplatím.
"Kdo by nechtěl v takové situaci." Řekne s pobavením.
"No jo, tak díky." Řeknu naoko naštvaně. "Takže se mě nezeptáš, co se stalo?" Zeptám se ještě.
"Ne, já to vím." Řekne a nakloní se ke mně. "Ale víš to i ty?" doplní, zvedne se z lavičky a odejde pryč. Nechá mě tam sedět s otevřenou pusou a s tolika nevyřčenými otázkami.

II.

24. října 2017 v 19:05 | mia |  Ochránci

II.

Ráno mě vylekal neskutečný kravál. Vystartovala jsem z postele a automaticky se připravila k boji.

"No do háje, to je budík!" zasmála jsem se hystericky sama sobě. U nás se takováto věc sice nepoužívá, ale vybavuji si jí z výuky zvyku lidí, kterou jsme měli ve škole. Budík má budit lidi, aby náhodou nezaspali do práce nebo do školy. Tak jestli mě tohle bude budit každý den, tak to potěš má křídla. Kde jsou ty harfy, které nám ráno vyhrávaly v celém Tevasu. Povzdychla jsem si a šla se připravit do školy.
Vzala jsem si úzké světlé rifle a zeleno černou kostkovanou košili. Své světlé vlasy po pás jsem si nechala volně rozpuštěné a dala na ně klobouček. Vše jsem ještě jednou zkontrolovala v zrcadle. Nakonec jsem pokrčila rameny a s batohem přehozeným přes rameno jsem odešla z domu vstříc prvnímu dni ve škole.

Školu jsem podle mapy našla v celku snadno. Není to zrovna velká vesnice.

"Tak jo," řekla jsem si pro sebe a zhluboka se nadechla. "To zvládnu, to hravě zvládnu," dál jsem se uklidňovala, když kolem mě prošla holka a koukala na mě se zvednutým obočím.

"Ahoj," pozdravila jsem jí slušně, ale ona mě ignorovala. Pokrčila jsem rameny a vydala se do nitra budovy.
Vytáhla jsem si z batohu svou dřevěnou složku a prohlídla si kluka ještě jednou.
Tak fajn. Teď zajdu do ředitelny, nahlásit svůj příchod a pak se můžu věnovat plně svému úkolu. Už předem vím, že rozvrh budu mít stejný jako Adrian, takže mu budu stále na blízku.
Po několika odbočkách a pár poptání studentů jsem se konečně dostala k ředitelně.
Zaklapala jsem na dveře a po vyzvání vstoupila.

"Dobrý den, slečna Avalona Rustica?" zeptala se ředitelka a koukla na mě přes své obroučky kulatých brýlí.

"Ano," usmála jsem se na ní.

"Jsem ráda, že jste se mi přišla ohlásit, můžete jít na svou první hodinu, za pár minut začne vyučování," odbyla mě ledabyle.

"Aha, dobrá. Děkuji. Na shledanou."

"Hm hm," odpověděla a dál studovala materiály, které měla pod sebou. Otočila jsem se na patě a vyšla z ředitelny. Než jsem se dostala do třídy, zbývala už jen minuta do začátku výuky.
Vešla jsem do třídy a pátrala očima po Adrianovi. Našla jsem ho vybavovat se se spolužáky v poslední lavici. Sebevědomě jsem vykročila přímo k němu a hodila tašku na jeho lavici.

"Promiň, máš tu volno?" zeptala jsem se a nasadila široký úsměv.

Otočil se na mě, pak se rozhlédl po pár prázdných lavic ve třídě. "No jo, jasně, mám," řekl a usmál se na mě. Měl moc pěkný úsměv. Byl to opravdu pěkný kluk. Tmavě hnědé vlasy měl upravené jen tak na krátko, aby mu nepadaly do očí. Oči v barvě hořké čokolády, jako by se stále smály. Ale z jeho postoje a pohledu čišela arogance.

"Díky," přisedla jsem si a začala jsem vytahovat své knihy na hodinu. Periferně jsem viděla jak pokrčil na své kamarády rameny.
Těsně před tím, než zazvonilo, mě přepadl zvláštní pocit v žaludku, jako bych se na něco těšila a přitom byla nervózní. Pozorovala jsem svůj stav, ale nepřestávalo to. Když do třídy vešel učitel a začal hodinu, přestala jsem na to myslet. Byla jsem ráda, že mě nepředstavoval. Tam nahoře mezi našima jsem nervózní, když jich je kolem mě hodně a upírají na mě zrak. Nevím, jak bych to zvládla tady.

"Ty tu jsi nová," oznámil mi můj spolusedící.

"Evidentně," odpověděla jsem mu s arogantním úsměvem.

"Jistě, no, já jsem Adrian," řekl a natáhl ke mně ruku.

"Ava," podala jsem mu ruku a tímto jsem si ho označila. Teď jsem mohla vědět kde je a jestli mu nehrozí nějaké nebezpečí. Zatím šlo vše podle mých představ. Usmála jsem se pro sebe.
Rozhlédla jsem se po třídě. Cítila jsem na sobě stále jeho pohled. Přitáhla jsem jeho pozornost, to je moc dobrý začátek.



I.

24. října 2017 v 13:26 | Mia |  Ochránci

I.


Běžela jsem dlouhou chodbou, až jsem se dostala k ředitelně školy. Rozrazila jsem dveře a na prahu lapala po dechu.

"Zatraceně Avo co blázníš," pokáral mě můj strýc a také ředitel školy.

"Chtěl jsi se mnou mluvit," doklopýtala jsem k jeho stolu. "Je to ohledně mého prvního úkolu. Že jo, že jo, že jo!" křičela jsem nadšením.

"Uklidni se, posaď se, vše ti řeknu," řekl s klidem.

"Tak jo," posadila jsem se na křeslo naproti jeho stolu. Ruce jsem si dala na klín a netrpělivě poklepávala nohou.
Strejda na mě povytáhl jedno obočí a ze šuplíku stolu vytáhl čistě bílou dřevěnou složku. V tu chvíli jsem věděla, že jsem měla pravdu. Zářivě jsem se na něj usmála a on jen protočil očima. Nevšímala jsem si toho. Těšila jsem se na tento den už nějaký ten rok. Těšila jsem se, až odtud vypadnu.
"Takže," začal strejda.

"Jo?" pobídla jsem ho nedočkavě.

"Je to malé městečko Lubiana na východě země," podal mi složku.

Pomalu jsem ji otevřela. Dívaly se na mě čokoládově hnědé oči kluka, který mohl být ve stejném věku jako já. Opravdu pěkný chlapec, pomyslela jsem si. Naklonila jsem hlavu na stranu a studovala jeho spis, zatím co mi o něm strejda vyprávěl.

"Adrian Estes. Bude to oříšek. Je z bohaté rodiny. Rozmazlený, arogantní a egoistický fracek. Tvým úkolem bude nejen ho chránit, ale také mu ukázat co je život," pohlédne na mě přísným pohledem." Nebude to procházka růžovým sadem, Avo. Nevím, co od toho očekáváš, avšak tohle už nebude jako ve škole. Je to velká zodpovědnost. Lidský život je pro nás to nejdůležitější.

"Neboj, jednou ze mě bude jeden z nejlepších ochránců," usměji se na něj zeširoka.

"V to samozřejmě doufám a věřím," mrkne na mě. "Dnes v noci vyrážíš, Herm tě doprovodí až tam. Běž si sbalit." Řekne už přísněji.

"Ano," odpovím jen a dojdu ho obejmout. "Vyřiď matce a otci mé pozdravy."

"Ty se za nimi nestavíš?" přimhouří na mě oči.

"Ne," řeknu rozhodně.

"Avo, měla bys..."

"Opatruj se strejdo, musím už jít," skočila jsem mu do řeči a spěšně vyšla ze dveří. Se zabouchnutím jsem si oddychla. Nesnášela jsem konverzace týkající se mých rodičů.

***

O pár hodin později jsem seděla na své posteli a už po sté si pročítala složku. Začínala jsem být trochu nervózní. Nakonec mě vyrušilo zaklepání na mé dveře.
Došla jsem otevřít a za nimi stál Herm. Jeho bílá křídla s nádechem do modra se tyčila majestátně za jeho zády.

"Ahoj Herme," pozdravila jsem ho.

"Ahoj Avo, můžeme vyrazit?"

"Ano. Jen se postarám o zavazadla a jdu," a s tím jsem odběhla do pokoje a nechala ho čekat u otevřených dveří. Došla jsem ke svým dvěma velkým narvaným kufrům. Pozvedla jsem pravou ruku a s mávnutím se kufry změnily velikostně na hrací kostky. Vzala jsem je do ruky a hodila je do kapsy své bundy. Z domu jsem se vyřítila se složkou v ruce.

"Jsem připravená," oznámila jsem mu s úsměvem. Roztáhla jsem své sněhově bílá křídla a skočila z ostrůvku, na kterém stál můj dům, do hlubin nebe. Herm mě okamžitě následoval. Plachtily jsme vzduchem jako ptáci, noříc se hloub, až pomalu k zemi. Nabraly jsme správný směr a konečně se blížily do Lubiany. Let trval necelé dvě hodiny, kdy jsme se dvakrát zastavily na nejvyšším bodě na zemi. Po přistání v hustém lese nedaleko vesnice jsme usoudily, že bude nejlepší, když už půjdeme pěšky. Stáhli jsme teda svá křídla a šli.
Herm mě zavedl k menšímu domku na kraji vesnice.

"Vítej ve tvém novém domě," rozpřáhl ruce.

"Úžasné," řekla jsem ohromeně.

"Tak jo, tady máš klíče a pamatuj, kdyby něco, hned se mi hlas, dobře?" díval se na mě ustaraně.

"Jasně neboj, všechno bude v pořádku," objala jsem ho a on si mě přitáhl těsněji. Cítila jsem se s ním kdekoli v bezpečí a doma. Byl pro mě jako druhý otec.

Když mě pustil, pohlédl na oblohu, jako by něco hledal. "Doufejme, že máš pravdu," stočil pohled zpátky ke mně. "Tak už běž. Zítra tě čeká dlouhý den," dodal a rozhlédl se okolo. Když zjistil, že tu není ani živáčka, roztáhl svá křídla a vzlétl.
Mávala jsem, dokud nezmizel z obzoru. Už teď mi chyběl. Zahnala jsem podobné myšlenky a vešla do svého nového domu.


Kapitola I. (P)

23. října 2017 v 21:45 | pisalek |  Poutník

Byl brzký podzim. Listí se zbarvilo do mnoha odstínů oranžové a červené. Vanul příjemně chladný vítr a nízké slunce se snažilo zahřát poslední zbytky letních květin. Ticho lesa protnul letící šíp, který se zabořil přímo do středu vyrobeného terče visícího na mohutném kmeni stromu, vysokého snad až k oblakům. Hned na to následovaly další dva, které tak též svůj cíl trefili s dokonalou přesností.
"Pro dnešek stačilo," ozval se ženský hlas a z hustých křovin se vynořila mladá žena následována klukem. Došla k terči a vytáhla z něj šíp s jasanovým ratištěm a kovanými hroty. "Vedl sis dobře, ale tohle je teprve začátek," podala chlapci tři šípy a společně se vydaly pryč skrz hustý les.


Nedaleko od nich, u břehu rozlehlého jezera, mladá dívka také cvičila, ovšem ne lukostřelbu, ale umění řeči vody. Ladnými pohyby ruky konejšila vodu, a nechala se jí hýčkat. Pramínky vody ji obtékaly kolem ruky až k zápěstí, kterým obratnými pohyby vytvářela překrásné spirály. Voda jako by ji poslouchala, reagovala na její nevyřčené pokyny. Avšak dívka ji neovládala, ne.

"My nechce přírodu ovládnout, nýbrž pochopit Araielo."

Vzpomněla si na slova svého otce, která si stále opakovala. Pokud přírodu nechcete ovládnout, sama vás poslechne. S lehkostí, kterou zdědila po své vznešené matce, došla doprostřed jezera. To ji s lehkostí nadnášelo a dívka tak mohla zůstat suchá.

"Už si tady zase?" uslyšela tichý, vlídný ženský hlas. Otočila se po hlasu a spatřila ženu v průsvitných šatech tkaných z vody a měsíčního třpytu. Vodní déva pokynula dívce, ať jde blíž. Dívka následovala jejich pokynů a u ní se pokorně poklonila.

"Mě se nemusíš uklánět, ale to není poprvé, co ti to říkám. Hodně jsi pokročila. Jsi výjimečné děvče Araielo a čekají tě výjimečné věci."

"Ano, já vím," povzdechla dívka. "Promiňte, ale tohle mi říkáte pokaždé, avšak nikdy mi to pořádně nevysvětlíte."

"Některé odpovědi chtějí..."

"Čas," dopověděla zarmouceně dívka. "Já vím."

Déva ji láskyplně pohladila po tváři. Její dotyk byl chladný, stejně, jako voda v jezeře. Usmála se a během další vteřiny zmizela v oblaku páry.


Kam dál