Srpen 2015

Hurá do světa

19. srpna 2015 v 19:38 | pisálek |  ze života

Hurá do světa


Po dvanácti hodinové cestě, která skončila v neděli ráno v pět hodin, jsem se konečně dostala na místo svého dvouměsíčního pobytu. Elten, Německo. Co tu? Takže, jela jsem tu za prací přesněji brigádou. Dva měsíce v kuse budu sbírat jablíčka. Volno budu mít jen tehdy, když bude pršet, takže i pracovní víkendy a ták. Jupí jeej. :-D No, ale co, za ty peníze se to dá zvládnout.

Každopádně Elten je nádherné město, spíše tedy vesnice. Všude malinké řadové domečky s malinkatou přední zahradou a každá z těch zahrad je překrásně upravená. Skoro všechny budovy jsou jen z červených cihel, tak si to umíte představit. Já osobně tento styl miluji. No prostě je to tu naprosto krásný.

Ovšem můj pokoj. :-D No to bylo. Celá neděle se pro mě stala uklízecí. Všude samí pavouci, pavučiny a prach. To bylo něco pro mě. Ale nakonec jsem si to tady zútulnila a teď si jen užívám krásného pobytu v krásném městě, než mi začnou pracovní povinnosti. Ale i na to se těším. Na kole jezdit z Německa do Holandska do práce a kochat se krajinou, to bude taky zážitek, i když je to zhruba jen tři kilometry. :-)

Takže jablíčka těšte se!!!!!







Pisálek

Recenze Pád - Lauren Kate

10. srpna 2015 v 9:20 | pisálek |  recenze knih

Pád - Lauren Kate



______________________________________________


Série - Andělé 1
Název - Pád
Originální název - Fallen
Žánr - Sci-fi a fantasy
Nakladatelství - knižní klub
Počet stran - 320

______________________________________________


Její poklidný život jí začaly narušovat stíny, které vídává sice už od dětství, ale teď začaly ohrožovat jak jí, tak lidi kolem ní. Je obviněna za upálení svého kamaráda a tímto se dostává do školy meče a kříže, internátní školy pro problémové mladistvé, kde zabezpečení je horší než ve vězení a studenti ti jsou až příliš divní na to, aby sem zapadla. Lucindu Priceovou čeká dlouhá cesta.

Ze začátku se Luce drží od všech stranou. Protože, i když si sama o sobě myslí, jak je nebezpečná a bláznivá, většina studentů tady má na vině mnohem závažnější činy, než Luce samotná. A tak má přece jen strach. Pomalu přece jen Luce získává nové kamarády, kteří podle ní nevypadají zas tak špatně a nebezpečně. Zjišťuje, že za upálením svého kamaráda nemůže zdaleka jen ona.

Potkává kluka, Daniela, který jí je až neklidně povědomí a táhne jí k němu silná přitažlivost. Naneštěstí on očividně její pocity nesdílí. Luce se i přesto snaží o něm zjistit něco víc, tak se svou novou kamarádkou, která má náhodou přístup do celé školy, do míst, kde by se obyčejný student nedostal, zjišťuje, že vlastně nic nezjistila. Nikde v jejich škole není o něm psáno víc, než ví sama Luce. Ovšem je tu jedna kniha. Kniha, u které si Luce myslí, že jí napsal Danielův předek. A tak proto, že je Danielem tak moc "posedlá" se snaží knihu najít, ale z knihovny, kde měla pravděpodobně být, záhadně zmizela…


Ale pozor je tu i druhý kluk, který Luce taky velmi přitahuje. Pohledný s tmavými vlasy a se zelenýma očima. Dozví se věci, kterým zpočátku nechce věřit, ale nakonec bude muset. Dá se do boje s osudem, minulostí a budoucností, aby mohla být s tím, koho miluje.


Můj názor:

Kniha s andělskou tématikou. Těch je v dnešní době poměrně dost. Ovšem mezi mé oblíbené stále patří trilogie Zavřený.

Táto kniha, se ale také řadí u mě mezi ty lepší, už jenom z důvodu, že je to fantasy román. A já fantasy opravdu miluji.

Ovšem, co mě vyloženě vytáčelo? Lauren v této knize propracovala podle mne více vedlejší postavy. Místo toho, aby se zaměřila na Luce a Daniela, tak se mi zdálo, že Cam (Kterej mi velmi hodně přirostl k srdci), Penny (Pennyweather Van Syckle-Lockwood), Gabbe a Arriane jsou více propracovanější než ti dva dohromady. Dokázala jsem si představit mnohem snadněji a živěji je, než hlavní postavy Lucindu a Daniela.

Co se týče chování hlavní hrdinky, tak z toho jsem občas měla smíšené pocity. Nevěděla jsem či mám brečet, smát se, nebo dokonce někdy i křičet. Vím, že táto kniha je pro mladší čtenáře, ale myslím si, že tak, jak ona občas v knize reaguje na různé situace, nebo přemýšlí, je i na dnešní holky v pubertálním věku dost infantilní.

A aby toho nebylo málo, stále dokola je tu vždy tak očekávaný milostný trojúhelník. No tak lidi, kdy už vás napadne něco neočekávanýho. A když už, tak proč to v každé, skoro každé musím podotknout, knížce dopadne úplně jinak, než chcete. Holka vždy skončí s klukem, s kterým vy si nepřejete, aby skončila (teda u mě to tak většinou je), protože je až moc vyšperkovaný, anebo už jen z toho důvodu, že je to zřejmé hned ze začátku knihy, kdy se potkaj. Blbost. Mooc předvídatelný.

Co se mi teda nejvíc líbilo, bylo, že jste ani nečekali, kdo všechno je anděl, kdo je zlý a kdo dobrý. Potom to rozuzlení bylo teda parádní. Úplně že Woooow tak to bych teda nečekala.

Kniha je psaná velice čtivým způsobem, od Lauren se taky nedá čekat nic jiného. Podle mého vás kniha zaujme, až tak po první, nebo druhé kapitole, ale pozor, potom už je problém se od ní odtrhnout, už z toho důvodu, že chcete vědět, jak to tedy vše dopadne.
Celkově Lauren Kate je dobrá spisovatelka a já se těším, až napíše něco nového.

Přítel člověka

6. srpna 2015 v 20:47 | pisálek |  ze života

Kočka jako přítel člověka


Každý si pod přítelem člověka představí psa, jen málo lidí to vidí tak jako já. Ano, taky mám ráda psy a velmi hodně, ale kočky prostě miluji.

Před zhruba čtyřmi lety jsem si ani neuměla představit, že by mi má máma vůbec dovolila psa, natož kočku. Že prej kočky smrdí, čůrají, kam se jím zachce a lížou máslo z ledničky. :-D Ale přece jen jsem to dokázala. Stalo se to jednou tak na pivě, rozebíraly jsme tehdy opět mé psychické rozpoložení (kvůli tetanii, kterou mám), když jsem mamce zase znovu říkala, že mít kočku by pro mne bylo velkým přínosem. Navykládala jsem jí, co se o kočkách říká, že dokážou svým předením člověka zbavit trápení a uklidňují ho. Mamka tedy nakonec povolila a já si donesla domů kocoura. Naneštěstí po půl roce jsem ho vezla k babičce, a když přijel dom, já tam tehdy zůstávala, měl blechy. Od mámy mi přišla SMS, že běhá po bytě se sprejem proti blechám a že kocoura dává okamžitě pryč. Nakonec jsem jí přesvědčila o tom, aby ho dala k babičce. Měl se tam dobře, ale po roce umře. Nikdo nevěděl proč.

Já ale dál chtěla kočku a po dalším urputném přemlouvání mamky, kdy jsem jí vykládala, že další kočku už k babičce nevezmu, tím pádem nedostane blechy, se mi to zase podařilo a já měla doma Cvočku.


Má radost. Co víc k ní říct. Je to malé, divoké, lehkovážné, okouzlující stvoření.

Po roku mi dala koťátka. Jednoho jsem darovala mému příteli domů a tři mi umřely.

Hned po půl roce měla další čtyři. Dvě jsme darovaly a dva cvoci mi zrovna teď, když sedím venku u ohně a splácávám tento článek, nejspíš bombardují pokoj.

No není rozkošny? To byl ještě mladééj a hodnééj.


Ale co, zabiješ se?? :-D :-D

Miluji je.

Pisálek

Za hranicemi - O knize

5. srpna 2015 v 22:28 | pisálek |  za hranicemi

O knize

Tato kniha je podle skutečnosti, jen postavy a místa jsou smyšlená.

Kniha je o dívce, která se vrací v myšlenkách do minulosti, aby popsala svůj příběh. Příběh plný lásky, přátelství, intrik a lží. Název za hranicemi vystihuje jak polohu příběhů, kde se většinou odehrává tak i pocit psychického rozpoložení hlavní hrdinky.

Mia je dívka, která většinou strávila své dětství v Bristonu u své babičky. Po dlouhé době strávené doma ve městě se vrací, aby oslavila babiččiny narozeniny. Je v pubertě a už jí nebaví trávit prázdninové víkendy v zapadákově, jako je Briston. Po donucení své mámy a podpoře své nejlepší kamarádky Melisy, která jí slíbila, že přijede, je rozhodnutá tam pár dní přežít. Když jí přijede Melisa, vytáhne Miu, aby se šly projít po zdejší vesnici a poznat nové lidi. Ta se nestačí divit, kolik kluků se může najít v takovém zapadákově. Vždy si myslela, že v této vesnici žijí jen důchodci a lidi, kteří se nestihli, nebo nemohly odstěhovat. Začíná se seznamovat s kluky, o kterých nevěděla, že tu žijí. Tyto prázdniny ji změní její dosavadní život.


Za hranicemi - 1. kapitola

5. srpna 2015 v 22:27 | pisálek |  za hranicemi
Kapitola První

Někdy jste nahoře a někdy zase dole. Nikdy si ale nevyberete, jak to bude. Prostě to přijde. Přijde období zklamání, samoty a různých blbých depek. Naopak někdy zase přijde období štěstí, lásky a úspěchu. Myslím si, že to můžeme částečně ovlivnit, pokud se budeme snažit. Protože jak se říká: jaký si to uděláš, takový to máš. A já si to dělám stále jen horší a horší.
Jmenuji se Mia a sama se ve svém životě absolutně nevyznám. A né jenom ve svém životě ale i ve svém chování a to mé chování mě právě dostalo tam, kde jsem teď. Ale víte co je na tom nejlepší? Jak mi říká máma: hlavně že si to sama uvědomuješ a teď s tím můžeš něco dělat. No samozřejmě že můžu a také chci, ale nevím jak. Byla jsem šťastná holka ale něco se ve mně změnilo. Možná tuším, co to bylo. Nebylo to samozřejmě jen to, ale z větší části ano. A změnilo mě to k horšímu. Nemyslím v chování, ale myslím tím v mých myšlenkách, v mé představě o životě. I když mě to trápí, hodně krát a ráda se vracím do své minulosti, protože jsem prožila i dost pěkných chvil s úžasnými lidmi.


Před pěti lety

"Cože? Do Bristonu? Už zase? Vždyť tam jsou jen hory a lesy a pár domků! Nechci tam!" No super mamka chce ať s nimi jedu k babičce do Bristonu. Chystá se rodinná oslava. Oslava, kdy slavíme každý rok asi tak patero narozenin a desatero svátků od různých lidí z rodiny. No a mamka se rozhodla mě tento rok nevynechat a vzít mě taky. Pro boha, vždyť tam není nic. Ani kabelovka ani počítač a ani wifina. No prostě tam není žádné spojení s okolním světem. Když jsem byla malá, milovala jsem to tam. Milovala jsem lesy, kde jsem mohla lozit po stromech, milovala jsem zvířata, co tam babička měla, s kterýma jsem si hrála od rána do večera. Ale teď? No tak lidi vždyť je mi už 14 let. Jsem v pubertě a myslím, že mi patří celý svět.
"Mia, okamžitě se sbal, za chvíli jsou tady." Řekla mi mamka a strčila svoje černé krátké tričičko do tašky s věcmi. No jistě vždy mladá.
"Já nikam nejdu kurňa" Prostě se nechci celej týden nudit na vesnici která má asi tak 50 obyvatel. Ale mamka se prostě nedá.
"No tak bude tam i Majk, Rony a možná Peny. Budeš tam mít dokonce i Melisu tak dělej!" Sakra já na to úplně zapomněla. Melisa, moje záchrana, možná zamnou přijede! Vzala jsem mobil ze stolu a vyhledala jí v seznamu. Jo mám ji. Tak šup. "Zvedni to, no tak zvedni to" Sakra ona to snad nevezme či co? "no nazdár Mel, tak jak to vidíš, prosím, řekni, že pojedeš, musíš mě zachránit. Nemůžu tam být přece v té řiti světa sama!"
"Jo jistě přijedu, ale nevím kdy přesně. Neboj, něco vymyslíme a užijeme si to tam a sbalíme nějaké pěkné chlapce. Uvidíš, bude fajn." Melisa mluvila tak nadšeně do toho telefonu že jsem ji nechtěla ani tu smutnou správu říct. Ale musela jsem.
"Mel, tam žádní pěkní chlapci nejsou. A víš proč? Protože tam nejsou žádní mladí chlapci. To je snad vyloženě vesnice seniorů!"
No jak jsem jí to řekla tak jsem myslela, že bude zklamaná, ale ta holka mi na to jen řekla: "uvidíš, že se nějací najdou, neboj se." Já tu holku prostě miluju.
"Tak super, uvidíme se, zatím papa zlati." Položila jsem telefon a šla se rychle sbalit. Kurňa už nemám moc času. Kalhoty, sukně kdyby náhodou se tam někdo objevil, trička, mikiny. Hlavně nic nenechat doma. Jedu tam na týden. To mi bude stačit jen tenhle kufr.

No tak nakonec jsem před auto postavila dva kufry a jednu tašku. Mamka samozřejmě nadávala.
"Jedeš tam snad na celé dva měsíce Mio? Proč sebou taháš dva kufry? Tam si nastrkala snad celý šatník?" Tak když ona má jen jednu velkou tašku přes rameno, proto si myslí, že já musím taky? Promiň mami, ale kde žiješ? Potřebuji vypadat jak člověk a když ty ne, tak to je tvůj problém. "Pch, to je moje věc." Řekla jsem a zapadla do auta!
"Myslíš, že se tam vleze ještě nákup? Jedeme do Tesca." Řekl Majk který už seděl v autě a smál se mi.
"Čau Majku. Nevím, ale je mi to jedno, jsem přece holka, můžu si to dovolit ne?" Usmála jsem se na něho a čekala až mamka s Johnem, bráchou od Majka, dobalí kufry.
Nastoupily do auta a jelo se. Ještě kratší zastávka v Tescu, která bude trvat hodinu samozřejmě, jak vždy a mohly jsme vyrazit do Bristonu.

Dojely jsme až po dvou hodinách a to cesta trvá normálně jen hodinu. Většina lidí z rodiny už tady byla.
Chtěla jsem už jít dovnitř, když v tom mě mamka zastavila.
"Mia a kufry ti bude tahat kdo?"
"Ale tak mami."
"Žádné ale."
"Musím se jít přivítat s babičkou, víš přece, jak si na tom potrpí, nesmím jí nechat čekat." Mrkla jsem na ni a udělala smutný pohled ve stylu malé kotě. Už už jsem vykročila, ale ona se nedala.
"Ty kufry a hned!"
Sklíčeně jsem se odebrala zpátky k autu a vytáhla kufry. Sakra ty jsou těžký, co jsem si tam všechno nabalila? "Majku pojď mi prosím pomoct."
"Připadá ti, že toho nesu málo?" Řekl naštvaně a ukázal na svoje ruce ověšené nákupními taškami. Neubránila jsem se smíchu.
"Dobře zvládnu to sama."
Vydala jsem se i s kufry dovnitř a zanesla je do pokoje. "Ó jak ráda trávím prázdniny u svojí babičky v té největší prdeli světa." Řekla jsem si nahlas pro sebe ironicky. Prohlídla jsem si pokoj. Byl takový střední. Naproti dveřím stála velká skříň s vitrínkou, kde bylo plno nepotřebných a starých věcí. Vlevo ode dveří byla pěkně stará postel, která určitě už byla prolezlá červy. Hned vedle dveří byla další velká skříň. Prostě plno nepotřebného nábytku, ve kterém bylo plno nepotřebných věcí. Celý ten pokoj byl vymalován na růžovo a stěnu zdobily jen tři obrázky, které jsme kdysi malovaly s Majkem.
Po deseti minutách zkoumání našeho pokoje jsem se konečně rozhodla pozdravit rodinku, která seděla v kuchyni.
"Čauté." A hned se mi dostalo odpovědi a k tomu různých nudných otázek a poznámek.
"Ale Mia tys nám vyrostla"
"Jak se daří, Mio?"
"Jak to jde ve škole?"
A bla bla bla. Tak půl hodiny jsem se zdržela tím, že jsem musela odpovídat na jejich otázky. Po nekonečné době mě konečně nechaly být a vrátily se k tématu o oslavě. Rychle jsem se pozdravila ještě s Ronem, to je můj další bratranec, a šla.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje a přemýšlela, co bych tady tak zábavného mohla dělat. Kreslit? Ne na to nemám náladu. Uklízet? No to rozhodně. Fajn tak jdu teda číst.
Vzala jsem si knihu, kterou jsem si sebou dovezla a lehla si na postel. Aspoň nějak musím zabít nudu.
Ze čtení mě po půl hodině vyrušila mamka.
"Mia, převleč se, musíme naložit maso, upéct koláče a připravit věci na zítra." Doprčic, když ono je to teď tak napínavý.
"Počkej, dočtu stránku" Teď to nemůžu odložit, teď opravdu ne.
"Ale pohni sebou."
"Vždyť jo."
No nakonec jsem musela dočíst pět stran, abych se dostala k další kapitole a nezůstala uprostřed nedořešené záležitosti. Hodila jsem na sebe domácí věci a letěla do kuchyně.
"Dobře mami, kde mám teda začít?" Zeptala jsem se znuděně mamky. Ať už to mám za sebou.
"Naklepej to maso, potom ho musíme naložit."
"Jistě."


Odvaha není nemít strach, nýbrž strach překonat.

4. srpna 2015 v 23:16 | pisálek |  téma týdne

Odvaha není nemít strach, nýbrž strach překonat.


Táto věta je naprosto pravdivá a naprosto očišťující.

Každý z nás má nějaký strach, tedy až na moji tetu, která stále tvrdí, že peníze a strach nikdy nemá. :-D

Strach je už od nepaměti naši součástí. Už ho ani pomalu nevnímáme jako něco zlého, už ho prostě někdy ani nevnímáme vůbec. Ale je tam. Je uvnitř nás a my to víme, jen s tím nechceme nic dělat. Ne, že nemůžeme, my jen prostě nechceme. Někdy se lidé ve strachu utápí velice rádi, přivolávají si myšlenky, ze kterých mají strach schválně. Ano, občas to taky dělám, je to morbidní, ale mé EGO to občas prostě potřebuje.
Jednou jsem četla knížku, ze které mám moc pěkný citát. Už opravdu nevím, co to bylo za knížku, ale citát jsem si zapsala do svého deníku.

"Strach, je jediná překážka, která nám brání dělat to, co máme rádi. Lidé se bojí cestovat, zkoušet nové věci, jít za svými sny. Strach nám brání žít životy, ke kterým jsme stvořeni."

Je to pravda. Když se na to podívám ze svého hlediska, tak například, jsem si vždy přála, procestovat celý svět. Navštívit hlavně exotické země jako třeba Afriku, Indii, Čínu, Austrálii kvůli kultuře a náboženství. Ale problém je v tom, že mám strach. Mám strach z létání z různých nemocí, které bych tam mohla dostat a to mi brání v tom, abych to uskutečnila. Jo a samozřejmě i peníze, přece jenom to není za pár kaček. :-D Ale i kdybych ty peníze měla, kvůli strachu bych se do těchto zemí nedostala.

Nebo. Nějakou dobu, bylo mým snem, mít taneční školu. Proč jsem upustila z toho snu? Protože jsem se podceňovala. Říkala jsem si, že nejsem tak dobrá, abych mohla vést taneční školu a učit děti. Měla jsem strach, že se mi budou všichni posmívat, že já, která tančila jen osm let, jsem si otevřela taneční školu. Bála jsem se všech těchto pomluv, až nakonec jsem se vzdala snu o taneční škole.

Postupem času, se začínám zbavovat svých strachů tím, že je zkouším překonat. Jde to pomalu, ale funguje to. Třeba můj strach z výšek. Nikdy jsem ho neměla, jako dítě jsem lozila po vysokých stromech, chodila po střechách domů, ale čím je člověk starší, tím je na sebe opatrnější. Tak jsem najednou dostala strach z výšek. Nemohla jsem se posadit na lanovku, protože mě okamžitě zachvátila panika, tak velká, že jsem myslela, že z té lanovky vyskočím, jen abych měla pevnou půdu pod nohama. Ale když jsem naposledy byla na lanovce, tak jak se pomalu rozjížděla a stoupala výš, jen jsem si říkala"" to nic holka je to jen strach, ty se nemůžeš nechat strachem ovládat, je to jen o tvojí hlavě, o tvých myšlenkách, o tvojí psychice, o egu." Pokud si nepřipustím strach, řeknu si "NE, já se nebudu bát, nechci se bát" a budu to myslet vážně, tak mám vyhráno. No a druhá jízda na lanovce a hned se mi dýchalo lépe. Tímto jsem svůj strach začala pomalu, ale jistě překonávat.

A čeho se lidé vlastně nejvíc bojí? Smrti? Ztráty blízkého člověka? Že přijdou o práci?
Ano, všichni lidé se bojí smrti. Pokud nejste mnich, který se celý život učí se smrti nebát. Proč smrti? Protože smrtí se naplní skoro všechny naše strachy - přijdete o práci, o blízké lidi, o svou rodinu, o svou Lásku. Samozřejmě po smrti už vám to může být jedno. Ale teď? Teď vám to jedno není, proto se bojíte, proto se všichni bojíme.


Povíkendovaníčko

4. srpna 2015 v 23:13 | pisálek |  ze života

Povíkendovaníčko


Co je lepšího, než si o víkendu oddychnout od rušného týdne nějakým parádním počteníčkem?

Pátek u konce, večer ještě drobné úpravy na baráku a v sobotu šup na pohovku s šálkem mátovýho čaje, oblíbenou dekou a dobrou knížkou k tomu. Jó…..tak tohle já můžu. Jeden takovej víkendík jsem si udělala i teď.


Má volba knížky na víkend byla trilogie od Josephine Angelini Proroctví, knížka, do které se začtete a už se od ní neodtrhnete. Bohužel pro mě, moc překvapení v sobě knížka neskrývala. Už v začátku knihy jsem věděla, jak to vše dopadne. Tak to bylo i s druhým i třetím dílem. Všechny byly až příliš předvídatelné a to mě vytáčelo. No, ještě sice třetí díl dočtený nemám, ale jako bych měla. :-D Ale jinak musím říci, že to bylo celkově fajn počtení na víkend.