Za hranicemi - 1. kapitola

5. srpna 2015 v 22:27 | pisálek |  za hranicemi
Kapitola První

Někdy jste nahoře a někdy zase dole. Nikdy si ale nevyberete, jak to bude. Prostě to přijde. Přijde období zklamání, samoty a různých blbých depek. Naopak někdy zase přijde období štěstí, lásky a úspěchu. Myslím si, že to můžeme částečně ovlivnit, pokud se budeme snažit. Protože jak se říká: jaký si to uděláš, takový to máš. A já si to dělám stále jen horší a horší.
Jmenuji se Mia a sama se ve svém životě absolutně nevyznám. A né jenom ve svém životě ale i ve svém chování a to mé chování mě právě dostalo tam, kde jsem teď. Ale víte co je na tom nejlepší? Jak mi říká máma: hlavně že si to sama uvědomuješ a teď s tím můžeš něco dělat. No samozřejmě že můžu a také chci, ale nevím jak. Byla jsem šťastná holka ale něco se ve mně změnilo. Možná tuším, co to bylo. Nebylo to samozřejmě jen to, ale z větší části ano. A změnilo mě to k horšímu. Nemyslím v chování, ale myslím tím v mých myšlenkách, v mé představě o životě. I když mě to trápí, hodně krát a ráda se vracím do své minulosti, protože jsem prožila i dost pěkných chvil s úžasnými lidmi.


Před pěti lety

"Cože? Do Bristonu? Už zase? Vždyť tam jsou jen hory a lesy a pár domků! Nechci tam!" No super mamka chce ať s nimi jedu k babičce do Bristonu. Chystá se rodinná oslava. Oslava, kdy slavíme každý rok asi tak patero narozenin a desatero svátků od různých lidí z rodiny. No a mamka se rozhodla mě tento rok nevynechat a vzít mě taky. Pro boha, vždyť tam není nic. Ani kabelovka ani počítač a ani wifina. No prostě tam není žádné spojení s okolním světem. Když jsem byla malá, milovala jsem to tam. Milovala jsem lesy, kde jsem mohla lozit po stromech, milovala jsem zvířata, co tam babička měla, s kterýma jsem si hrála od rána do večera. Ale teď? No tak lidi vždyť je mi už 14 let. Jsem v pubertě a myslím, že mi patří celý svět.
"Mia, okamžitě se sbal, za chvíli jsou tady." Řekla mi mamka a strčila svoje černé krátké tričičko do tašky s věcmi. No jistě vždy mladá.
"Já nikam nejdu kurňa" Prostě se nechci celej týden nudit na vesnici která má asi tak 50 obyvatel. Ale mamka se prostě nedá.
"No tak bude tam i Majk, Rony a možná Peny. Budeš tam mít dokonce i Melisu tak dělej!" Sakra já na to úplně zapomněla. Melisa, moje záchrana, možná zamnou přijede! Vzala jsem mobil ze stolu a vyhledala jí v seznamu. Jo mám ji. Tak šup. "Zvedni to, no tak zvedni to" Sakra ona to snad nevezme či co? "no nazdár Mel, tak jak to vidíš, prosím, řekni, že pojedeš, musíš mě zachránit. Nemůžu tam být přece v té řiti světa sama!"
"Jo jistě přijedu, ale nevím kdy přesně. Neboj, něco vymyslíme a užijeme si to tam a sbalíme nějaké pěkné chlapce. Uvidíš, bude fajn." Melisa mluvila tak nadšeně do toho telefonu že jsem ji nechtěla ani tu smutnou správu říct. Ale musela jsem.
"Mel, tam žádní pěkní chlapci nejsou. A víš proč? Protože tam nejsou žádní mladí chlapci. To je snad vyloženě vesnice seniorů!"
No jak jsem jí to řekla tak jsem myslela, že bude zklamaná, ale ta holka mi na to jen řekla: "uvidíš, že se nějací najdou, neboj se." Já tu holku prostě miluju.
"Tak super, uvidíme se, zatím papa zlati." Položila jsem telefon a šla se rychle sbalit. Kurňa už nemám moc času. Kalhoty, sukně kdyby náhodou se tam někdo objevil, trička, mikiny. Hlavně nic nenechat doma. Jedu tam na týden. To mi bude stačit jen tenhle kufr.

No tak nakonec jsem před auto postavila dva kufry a jednu tašku. Mamka samozřejmě nadávala.
"Jedeš tam snad na celé dva měsíce Mio? Proč sebou taháš dva kufry? Tam si nastrkala snad celý šatník?" Tak když ona má jen jednu velkou tašku přes rameno, proto si myslí, že já musím taky? Promiň mami, ale kde žiješ? Potřebuji vypadat jak člověk a když ty ne, tak to je tvůj problém. "Pch, to je moje věc." Řekla jsem a zapadla do auta!
"Myslíš, že se tam vleze ještě nákup? Jedeme do Tesca." Řekl Majk který už seděl v autě a smál se mi.
"Čau Majku. Nevím, ale je mi to jedno, jsem přece holka, můžu si to dovolit ne?" Usmála jsem se na něho a čekala až mamka s Johnem, bráchou od Majka, dobalí kufry.
Nastoupily do auta a jelo se. Ještě kratší zastávka v Tescu, která bude trvat hodinu samozřejmě, jak vždy a mohly jsme vyrazit do Bristonu.

Dojely jsme až po dvou hodinách a to cesta trvá normálně jen hodinu. Většina lidí z rodiny už tady byla.
Chtěla jsem už jít dovnitř, když v tom mě mamka zastavila.
"Mia a kufry ti bude tahat kdo?"
"Ale tak mami."
"Žádné ale."
"Musím se jít přivítat s babičkou, víš přece, jak si na tom potrpí, nesmím jí nechat čekat." Mrkla jsem na ni a udělala smutný pohled ve stylu malé kotě. Už už jsem vykročila, ale ona se nedala.
"Ty kufry a hned!"
Sklíčeně jsem se odebrala zpátky k autu a vytáhla kufry. Sakra ty jsou těžký, co jsem si tam všechno nabalila? "Majku pojď mi prosím pomoct."
"Připadá ti, že toho nesu málo?" Řekl naštvaně a ukázal na svoje ruce ověšené nákupními taškami. Neubránila jsem se smíchu.
"Dobře zvládnu to sama."
Vydala jsem se i s kufry dovnitř a zanesla je do pokoje. "Ó jak ráda trávím prázdniny u svojí babičky v té největší prdeli světa." Řekla jsem si nahlas pro sebe ironicky. Prohlídla jsem si pokoj. Byl takový střední. Naproti dveřím stála velká skříň s vitrínkou, kde bylo plno nepotřebných a starých věcí. Vlevo ode dveří byla pěkně stará postel, která určitě už byla prolezlá červy. Hned vedle dveří byla další velká skříň. Prostě plno nepotřebného nábytku, ve kterém bylo plno nepotřebných věcí. Celý ten pokoj byl vymalován na růžovo a stěnu zdobily jen tři obrázky, které jsme kdysi malovaly s Majkem.
Po deseti minutách zkoumání našeho pokoje jsem se konečně rozhodla pozdravit rodinku, která seděla v kuchyni.
"Čauté." A hned se mi dostalo odpovědi a k tomu různých nudných otázek a poznámek.
"Ale Mia tys nám vyrostla"
"Jak se daří, Mio?"
"Jak to jde ve škole?"
A bla bla bla. Tak půl hodiny jsem se zdržela tím, že jsem musela odpovídat na jejich otázky. Po nekonečné době mě konečně nechaly být a vrátily se k tématu o oslavě. Rychle jsem se pozdravila ještě s Ronem, to je můj další bratranec, a šla.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje a přemýšlela, co bych tady tak zábavného mohla dělat. Kreslit? Ne na to nemám náladu. Uklízet? No to rozhodně. Fajn tak jdu teda číst.
Vzala jsem si knihu, kterou jsem si sebou dovezla a lehla si na postel. Aspoň nějak musím zabít nudu.
Ze čtení mě po půl hodině vyrušila mamka.
"Mia, převleč se, musíme naložit maso, upéct koláče a připravit věci na zítra." Doprčic, když ono je to teď tak napínavý.
"Počkej, dočtu stránku" Teď to nemůžu odložit, teď opravdu ne.
"Ale pohni sebou."
"Vždyť jo."
No nakonec jsem musela dočíst pět stran, abych se dostala k další kapitole a nezůstala uprostřed nedořešené záležitosti. Hodila jsem na sebe domácí věci a letěla do kuchyně.
"Dobře mami, kde mám teda začít?" Zeptala jsem se znuděně mamky. Ať už to mám za sebou.
"Naklepej to maso, potom ho musíme naložit."
"Jistě."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama