Červen 2016

Ona a On

29. června 2016 v 13:55 | pisálek |  Drabble
Tak přidávám další Tripplík. Doufám že se bude líbit.


Ona
Kluk o pět let mladší než já. Sním nad devatenáctiletým klukem. Na lavičce v parku, kde jsem ještě před rokem snila o svém příteli.
Stojí naproti mně ve stánku a prodává cukrovou vatu. To jeho znamínko na levé tváři, pronikavé jantarové oči a hnědé vlasy, vyšisované letním sluncem, spadající do čela. To vše můžu z této vzdálenosti pozorovat.

On
Zajímalo by mě, jestli vůbec ví, že existuju. Jaká holka by si všímala o pět let mladšího kluka.
Tak drobná, tak roztomilá, blondýnka s oči tmavými jak hořká čokoláda. Sedí na lavičce přímo naproti mého stánku. Když dotočím, dnes už snad třicátou, cukrovou vatu a zákazník odejde, všimnu si, jak vstává a jde směrem ke mně.

Ona
Nevím, proč tam jdu, nejspíš si objednám cukrovou vatu. Bože, jak já nesnáším cukrovou vatu. Co mu řeknu? Ahoj, jsem tvá nov sousedka? Vždyť to už určitě ví, na zahradě mě musel tolikrát vidět.

On
"Ahoj, co to bude?" Snažím se moc nekoktat a kupodivu mi to jde. Objedná si malinovou příchuť. Fuj, nechápu, jak tohle může vůbec někdo jíst. Natočím vatu a položím ji do stojánku na pultu.

Ona
Šátrám v tašce a snažím se najít peněženku, když se mi to konečně podaří, vytáhnu z ní bankovku a položím ji na pult. S úsměvem mu poděkuji a vracím se k lavičce.

On
"Slečno, zapomněla jste si tu vatu." Zavolám na ni. Udiveně se ohlédne, podívá na svou prázdnou ruku a pak zpátky na mě až se tomu musím začít smát.

Ona
Musím teď určitě zářit jako červená na semaforu, ale nevadí mi to. Za ten jeho úsměv to stojí. Omluvím se, vezmu si svou vatu a s pobaveným úsměvem odcházím.

On
Odchází a můj úsměv pomalu s ní.

Ona
Mám sto chutí se za ním ještě ohlédnout.

On
Kéž by se ohlédla.

Tripple Drabble

27. června 2016 v 16:03 | pisálek |  Drabble
 

Takže můj první drabble je tady a je to tripple drabble. Páni, myslela jsem si, že to bude brnkačka, ale dalo to dosti zabrat, abych se trefila přímo do 300. Tak doufám, že se bude aspoň trochu líbit.


Procházím se ulicí a nestačím se divit, kolik se toho tady u nás změnilo za ten rok, který jsem strávila v zahraničí. Nově rekonstruované a postavené domy, veliké zahrady rozprostírající se kolem nich a stále více a více aut postávajících u cesty. Z naší malebné vesnice se začíná stávat město. Město, ze kterého jsem právě utekla.
Zrovna přecházím do sousední ulice, když v tom uslyším hádku, která vychází ze zahrady jednoho z nově postavených domů. Když míjím dům, zvědavě se podívám co se děje.


"To snad nemyslíš vážně." Řekne jeden ze dvou kluků a máchá kolem sebe lopatou. Je vyšší a má světlejší vlasy než jeho kolega.

"Ale ano. Na tomhle jsme se prostě nedomluvili." Řekne ten druhý, který je ke mně otočený zády.


Chlapec s lopatou si mě všimne a ztuhne. Když se naše pohledy střetnou, chvíli na mně nevěřícně zírá, pak pustí lopatu na zem a míří si to přímo ke mně. Dělám, že jsem si toho nevšimla a s očima přilepenýma na svých teniskách zrychlím krok.

"Dylane, vrať se!" Slyším, jak na něj volá kluk ze zahrady.

"Hej." Ucítím něčí ruku na mém rameni a je mi hned jasné že je to on.


"Co?" Otočím se na něj a trochu ucouvnu.


"To jsi ty." Kouká na mě pronikavým pohledem.

"My se zn…" Nestihnu se zeptat, protože mi na rtech přistane jeho ukazováček.

"Pšt." Řekne a rozhlíží se kolem. "Sakra." Špitne neslyšně.

Najednou uslyším nepříjemné skřípění za mými zády. Otočím se a spatřím tři muže s černými plášti.

"Tak jsi ji přece jen našel." Usmívá se zlověstně muž stojící uprostřed a upírá na mě zrak.

"Běž." Řekne rázně kluk do mého ucha, až leknutím poskočím. Pohlédnu na něj nechápavým pohledem. Slyším, jak se muži přibližují.

"Utíkej!" Nařídí mi, teď už o dost hlasitěji a naléhavěji.


A já poslechnu.

Knižní výzva 2016

23. června 2016 v 17:54 Knižní výzva

Tak konečně i já jsem se přidala poprvé do této každoroční výzvy a jsem sama zvědavá, kolik knih za rok jsem schopná přečíst. Protože to je má první výzva skusím si to na 50. Doufám ale, že zvládnu víc.
Výzvu pořádá Ells a já ji za to moc děkuji.

Tak hurá do toho.


1. Drakie - Sophie Jordan
2. Útěk - Sophie Jordan
3. Návrat - Sphie Jordan
4. Kdo se bojí smrti - Jan van Helsing
5. Umění milovat - Erich Fromm
6. Vodopád - Lauren Kate
7. Královna Tearlingu - Erika Johansen
8. Tažení do Tearlingu - Erika Johansen


Za hranicemi - 2. kapitola

23. června 2016 v 15:10 | pisálek |  za hranicemi
Po velice dlouhé a nudné práci jsem se mohla jít vrátit zpátky ke své knize.
Mobil. Zvoní mi mobil. "No Mel?"
"Čau brouku, hele přijedu až 14. července, jedu k moři s rodiči."
"Né, co já tu budu dělat bez tebe. Melanie, jej. No tak fajn. Snad to tu vydržím."
"Jo jasně, pak si to užijem."
No jo a teď akorát musím vymyslet plán na čtrnáct dní, které budu trávit bez Melanie. A ještě k tomu oznámit mámě že tady zůstanu déle, než bylo v plánu.

Smutně jsem se zvedla z postele a šla za mamkou. "Mami, mámko!"
"Co potřebuješ Mia?"
"Zůstanu tu déle, můžu? Melanie přijede až za čtrnáct dní, tak tady na ní počkám, přece nepojedu tam a potom zase zpátky. Tak co, můžu?"
Mamka se na mě zkoumavě podívá. "A co tady budeš sama tak dlouhou dobu dělat?"
"Co já vím, asi celé dny sedět u televize, však to nějak vydržím. Teta s Majkem odjede ve čtvrtek a Melanie přijede v neděli, takže ty tři dny to zvládnu."
"Dobře Mio, jak chceš."
"Díky mami." Usmála jsem se na ni a běžela za Majkem. "Majo, hádej co, budu
tady s tebou celý dva tejdny. Musím počkat na Melanii, která přijede až za čtrnáct dní, takže tady s tebou budu, jsi rád?" Majk se na mě znuděně podíval, nikdy mi nedával najevo, že mě má rád, ale vím, že má, a ještě znuděněji odpověděl. "Je mi to jedno."
"Ale no tak Majku, aspoň trochu nadšení do toho můžeš dát, co?" Na jeho odpověď jsem nečekala a vydala se ven zjistit, jak je na tom strejda s přípravou na oslavu. Vyběhla jsem na dvůr a hned ze startu mě přišla konečně pozdravit Čakči. Moje úžasná černá kočka.
Naklonila jsem se a podrbala jí na hlavě. "No nazdar mimino, jak ses tu beze mě měla?"Podívala se na mě s výrazem, jako kdyby mi opravdu rozuměla a začala se lísat.
"No já vím, že ti bylo smutno."
Z poza baráku jsem slyšela nějaké hlasy. Strejda Bob. Rozběhla jsem se dozadu.
"Héj Bobe tak jak to vidíš, kdy půjdem chystat stoly a lavice do lesa?" Ukázala jsem na vozík, který právě nakládal.
"No, naložíme to a můžeme jít. Pomoz nám s těmi menšími deskami."
"Ale jistě." Usmála jsem se a pomohla s nakládáním desek na vozík.
Po deseti minutové dřině bylo hotovo a mohly jsme vyrazit do lesa, kde máme udělaný plácek na opékání a stanování.
Zaběhla jsem do domu, abych svolala Ronyho a Majka. Ti dva seděli jako vždy u televize a nic se jim nechtělo. Přemlouvala jsem je asi tak pět minut. Nakonec se zvedly a poslechly svoji nejoblíbenější sestřenici. Společně se strejdou Bobem a Georgem jsme šly do lesa stavět lavičky a stoly na zítra.

Když jsme dorazily na náš plácek, byl to prostě kus lesa a louky, který patřil naší rodině, hned jsme se pustily do práce. Já s Majkem a Ronym jsme dávaly dohromady lavičky pomocí kladívka a hřebíků a naši strejdíci se zatím pokoušely stlouct veliký stůl.

Když bylo dokonáno, vše jsme si kriticky prohlédly a zhodnotily. Nakonec jsme uznaly, že jsme udělali pořádný kus práce, a je potřeba si odpočnout.


< Předchozí kapitola Další kapitola >

Má tvorba

23. června 2016 v 14:28 Má tvorba

Mé Knihy

Blíží se. Už přicházejí.
Tolik otázek, tak málo odpovědí.
Kdo je on a kdo jsou Oni?
Jsou jen dva. Jsou v tom sami?




"Co je to přátelství? ... to je jako být si bratrem a sestrou; dvě duše, které se dotýkají, ale nesplynuly, dva prsty na jedné ruce. ...
a láska? ...
to je jako dvě bytosti, které jsou jedinou bytostí. Muž a žena, kteří splynuli v anděla. To je nebe." Victor Hugo



Ležela na zádech ve své posteli a koukala do stropu, kde byly přilepené fosforeskující hvězdičky, jako napodobenina oblohy. Taková blbost. Pomyslela si dívka a přetočila se na bok. Teď pro změnu koukala z okna a všimla si, že ji pozoruje bílý pták. Mohl to být havran? Bílý havran?



Od malička mi tvrdili, že jsem jen víc empatická, ale poté co jsme se přestěhovaly, už nebyla empatie pouhou empatií.

O dívce, která je druidkou.
O poselství, které se musí šířit.


Dívka se znaménkem ledové vločky. Eleonora, dcera ředitele školy Mágů. Jejím živlem se stal oheň, ale místo znaménka plamínku, který by se jí měl vyjímat na zápěstí, tam je ledová vločka. Lidé ji ignorují, odvracejí pohledy a šeptají si a to jen kvůli jedné staré pověsti o dívce, která se narodí s tímto znaménkem. Pověst o dívce, která znamená zlé časy.