Za hranicemi - 2. kapitola

23. června 2016 v 15:10 | pisálek |  za hranicemi
Po velice dlouhé a nudné práci jsem se mohla jít vrátit zpátky ke své knize.
Mobil. Zvoní mi mobil. "No Mel?"
"Čau brouku, hele přijedu až 14. července, jedu k moři s rodiči."
"Né, co já tu budu dělat bez tebe. Melanie, jej. No tak fajn. Snad to tu vydržím."
"Jo jasně, pak si to užijem."
No jo a teď akorát musím vymyslet plán na čtrnáct dní, které budu trávit bez Melanie. A ještě k tomu oznámit mámě že tady zůstanu déle, než bylo v plánu.

Smutně jsem se zvedla z postele a šla za mamkou. "Mami, mámko!"
"Co potřebuješ Mia?"
"Zůstanu tu déle, můžu? Melanie přijede až za čtrnáct dní, tak tady na ní počkám, přece nepojedu tam a potom zase zpátky. Tak co, můžu?"
Mamka se na mě zkoumavě podívá. "A co tady budeš sama tak dlouhou dobu dělat?"
"Co já vím, asi celé dny sedět u televize, však to nějak vydržím. Teta s Majkem odjede ve čtvrtek a Melanie přijede v neděli, takže ty tři dny to zvládnu."
"Dobře Mio, jak chceš."
"Díky mami." Usmála jsem se na ni a běžela za Majkem. "Majo, hádej co, budu
tady s tebou celý dva tejdny. Musím počkat na Melanii, která přijede až za čtrnáct dní, takže tady s tebou budu, jsi rád?" Majk se na mě znuděně podíval, nikdy mi nedával najevo, že mě má rád, ale vím, že má, a ještě znuděněji odpověděl. "Je mi to jedno."
"Ale no tak Majku, aspoň trochu nadšení do toho můžeš dát, co?" Na jeho odpověď jsem nečekala a vydala se ven zjistit, jak je na tom strejda s přípravou na oslavu. Vyběhla jsem na dvůr a hned ze startu mě přišla konečně pozdravit Čakči. Moje úžasná černá kočka.
Naklonila jsem se a podrbala jí na hlavě. "No nazdar mimino, jak ses tu beze mě měla?"Podívala se na mě s výrazem, jako kdyby mi opravdu rozuměla a začala se lísat.
"No já vím, že ti bylo smutno."
Z poza baráku jsem slyšela nějaké hlasy. Strejda Bob. Rozběhla jsem se dozadu.
"Héj Bobe tak jak to vidíš, kdy půjdem chystat stoly a lavice do lesa?" Ukázala jsem na vozík, který právě nakládal.
"No, naložíme to a můžeme jít. Pomoz nám s těmi menšími deskami."
"Ale jistě." Usmála jsem se a pomohla s nakládáním desek na vozík.
Po deseti minutové dřině bylo hotovo a mohly jsme vyrazit do lesa, kde máme udělaný plácek na opékání a stanování.
Zaběhla jsem do domu, abych svolala Ronyho a Majka. Ti dva seděli jako vždy u televize a nic se jim nechtělo. Přemlouvala jsem je asi tak pět minut. Nakonec se zvedly a poslechly svoji nejoblíbenější sestřenici. Společně se strejdou Bobem a Georgem jsme šly do lesa stavět lavičky a stoly na zítra.

Když jsme dorazily na náš plácek, byl to prostě kus lesa a louky, který patřil naší rodině, hned jsme se pustily do práce. Já s Majkem a Ronym jsme dávaly dohromady lavičky pomocí kladívka a hřebíků a naši strejdíci se zatím pokoušely stlouct veliký stůl.

Když bylo dokonáno, vše jsme si kriticky prohlédly a zhodnotily. Nakonec jsme uznaly, že jsme udělali pořádný kus práce, a je potřeba si odpočnout.


< Předchozí kapitola Další kapitola >
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama