Listopad 2016

Kapitola 4. (PD)

23. listopadu 2016 v 19:25 | pisálek |  Poselství druidů

Kapitola 4.


 
Ráno vstanu za pomocí budíku, který mě vzbudí v osm hodin. Rychle se převleču a sejdu dolů do kuchyně, podívat se, jestli už jsou rodiče vzhůru. Překvapivě nikoho nenajdu, tak usoudím, že ještě spí. Uvařím si kávu a vezmu si jí sebou na zahradu. Sednu si ke stolku a vychutnávám si ještě trochu chladné ráno. Vyzuji si pantofle a jdu se projít boso po zahradě. Velmi ráda chodím boso. Je to příjemný pocit, cítit ještě z rána vlhkou zem pod nohama. Dojdu až na konec zahrady, kde se rozprostírá les. Táhne mě to do něj. Nejraději bych se rozběhla a ztratila se ve stromech. Uslyším hlasy táhnoucí se z domu a ohlédnu se. Na verandu zrovna vychází máma s tátou a něčemu se smějí. Jsou tak šťastní. Je na ně krásný pohled.
Máma v saténovém županu a rozpuštěnými dlouhými kaštanovými vlasy, které se ji na slunci nádherně lesknou, vypadá jak filmová hvězda. Táta má na sobě už oblečení na zahradu, ale jeho pískové vlasy mu trčí do všech stran, jako kdyby teprve vstal. Vydám se za nimi s širokým úsměvem na tváři.
"Dobré ráno, jak jste se vyspali?" Pozdravím je.
"Dobré ránko. Až moc dobře, žádný hluk projíždějících aut, žádné pokřikující gangy, je to jak v ráji." Rozplývá se máma a culí se od ucha k uchu.
"Je to tak, já usnul jak dudek." Přidá se táta a sám sobě se zasměje.
Jsem šťastná, že jsou šťastní. Přisednu si k nim a začneme se bavit o plánech zahrady do budoucna. Když tu bydlela teta, na zadní zahradu se moc nechodilo, a to prý z důvodu, že měla strach o děti. Doslechla se, že ve zdejších lesích jsou medvědi a vlci, tak proto zahrada zůstala nedotčená. My těmto pověrám na medvědy a vlky moc nevěříme, takže nadšeně plánujeme přestavbu zahrady.

Když dopiju svou kávu, oznámím mámě, že se jdu projít po městě. Máma souhlasí, ale dodá, že mám být maximálně do jedenácti doma, protože máme ještě hodně věcí na vybalování. Přikývnu a vejdu do domu. Projdu halou, dám si boty a jdu vstříc novému městu čelem.
Samozřejmě, že nejsem překvapená, že městečko je v devět hodin ráno prázdné, ale myslela jsem, že tady na vesnicích život začíná brzo. No, vím, není to vesnice jak vesnice, spíš takové malé městečko. Typické malé městečko. Radnice s malou nemocnicí a malým nákupním centrem se nachází uprostřed města, kde je i krásné náměstí a park. Zdá se to, ale je to pěkně malé. Od našeho domu, našeho, je to zvláštní se takto o něm vyjadřovat, ale už je to tak. Od našeho domu je to do "centra" zhruba deset minut pěšky a to máme dům až na kraji. Ale jak koukám tak koukám, školu zatím najít nemůžu, tak dál procházím městem. Domy v středě města jsou rozloženy jen már metrů od sebe a odděleny plotem, ale čím dále jste od města, tím větší jsou rozestupy mezi nimi.
"Ale jéje, oni tu mají i kino." Řeknu si nahlas pro sebe.
Kino je sice malé, ale splňuje svůj účel. Na dveřích vidím plakáty oznamující, kdy se co hraje. Sice jsem tyto filmy viděla tak před půl rokem, ale i to se počítá.
Sečteno podtrženo, je to tady jak na konci světa, a proto to miluju.

Když už se vracím pomalu domů jinou cestou, než jsem přišla, konečně ji uvidím. Univerzitu. Páni, tak takhle jsem si jí nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Tak tahle budova musí být tou nejstarší a nejmajestátnější budovou tady ve městě. Je stavěná do učka, takže uprostřed je takový dvorek s alejí stromů. Cihly na ní jsou už dosti staré a tmavé, ale na vzhledu jí to neubírá, spíše naopak. Celá je obehnaná plotem, který je poměrně nedávno renovovaný ale i tak krásný. Do čtvrtiny cihlový a zbytek vysoký železný zdobený plot. Kousek od univerzity se nachází další škola, už ne tak velká, ale ve stejném stylu, nápis na ní napovídá, že jde o základní školu se střední školou dohromady. Obdivně se koukám na mou budoucí školu a už se na zítra nemůžu ani dočkat. Celá natěšená, se vydám domů. Cestou narazím na otevřenou kavárnu s pekárnou a dostanu chuť na skořicové esíčko. Hrábnu do kapsy a s potěšením zjistím, že stovku, která mi tam zůstala ještě ze včera, tam stále mám. Když vejdu do kavárny, zvonek nade mnou oznámí příchod nového hosta. Za pultem se objeví prodavačka, zhruba v mých letech, a usměje se na mě. Úsměv jí oplatím.
"Co to bude?" Zeptá se, když dojdu k pultu.
"Vzala bych si dvě ty skořicový esíčka a k tomu kakao." Řeknu jí svou objednávku a na pult položím peníze.
Zatím co nakládá na talíř mé esíčka, snažím se vycítit její emoce. Kupodivu toho moc necítím, jen slabou radost. Položí mi na pult mou objednávku a vydá mi nazpět peníze. Vezmu si to vše ke stolu a posadím se. Dívka odejde zpátky dozadu. Vypadá to, že tam není sama. Ozývají se tam tlumené hlasy a smích. Rozhlédnu se po kavárně. Je zařízená útulně. Stěny jsou vymalovány béžovou barvou a na nich jsou fotografie přírody a různých zvířat. Jsou tu stoly s židlemi ale i boxy s koženými sedadly. Okna jsou od stropu až dolů po celé jedné stěně, takže tu je dost světla. Výběr tady mají ohromný, možná větší než ve městě. Hned si to tady oblíbím. Když zazvoní zvonek, zvědavě se ohlédnu. Do kavárny vstoupí dívka. Taky může být v mých letech. U pultu se objeví hned prodavačka.
"Ahoj Lauro. Lanie, máš tu sestru!" Zavolá potěšeně směrem do zadní místnosti, odkud vyšla. Za moment se za ní objeví dívka, která jako by z oka vypadla nově příchozí. Bezesporu dvojčata. Jediný rozdíl mezi nimi jsou vlasy. Laura, jak jí prodavačka oslovila, je má husté, delší a měděná, ale její dvojče je má kaštanové a střižené na mikádo.
"Ahoj Jenny." Pozdraví Laura prodavačku. "Lanie, shání tě máma, za chvíli má přijet Derek." Usměje se na sestru.
Sestra přikývne a jde zpátky dozadu.
"Jenny, dej mi prosím tě deset těch housek." Poprosí ji Laura.
Snažím se zaměřit na emoce Laury, ale je to stejné jak u Jenny, cítím jen slabou radost a spokojenost. Najednou se na mě Laura otočí. Podívá se na mě zkoumavým pohledem a nakonec se usměje. Taky se na ní usměji a hned nato se odvrátím a hypnotizuju svoje skořicové esíčko. Co se to děje? Že by mě opouštěla má schopnost vycítit emoce? Má empatie? Byla bych vůbec ráda, kdyby ano? Už se jejich směrem radši nepodívám, aby to nevypadalo trapně. Za chvíli stejně dvojčata odejdou. Dojím poslední kousek esíčka, dopiju kakao a vrátím talířek s hrníčkem na pult. Jenny už se neukáže.

Když přijdu domů, máma hned začne vyzvídat, jak jsem se měla.
"Dobře, moc dobře. Proč si mi neřekla, že je ta škola tak krásná, páni. Asi dvacet minut jsem se nad ní rozplývala."
Máma se hrdě napřímí. Když tady za mlada ještě bydlela, samozřejmě že tam studovala. "Chtěla jsem, ať jsi překvapená, a to se mi taky povedlo." Tleskne rukama a já se neubráním abych se tomu nezasmála.
"Už teď se nemůžu dočkat zítřka, až to tam vše prohlédnu." Řeknu s radostí.
"A potkala jsi někoho?" Zeptá se mě trochu ostražitě.
"Byla jsem v kavárně, mimochodem, ta je taky moc pěkná a útulná, a tam jsem viděla nějaké holky zhruba v mém věku. Jinak ticho jak po pěšině. Nikde nikdo."
"Holky ano? A jaké?"
"Já nevím," řeknu otráveně, "dvojčata, Laura a Lanie a prodavačka Jenny. Proboha proč tě to zajímá?"
Mamka zatěká očima a odpoví. "A nebavila ses s nimi? Já jen chci, aby sis tu našla nové kamarády."
"Ne nebavila, a neboj, vždyť jsem tu teprve pár hodin, mám na to spoustu času."
 



Sci-fi nebo budoucnost?

21. listopadu 2016 v 18:28 | pisálek |  téma týdne


Vítejte v brzké budoucnosti, v době železné, jak už jsem o tom tady jednou psala.


Co mě napadá při heslu srdce z kovu? Jedině technologický postup. A postup až tak daleko, že místo lidí, se na naší planetě budou pohybovat stroje, roboti.

Když jsem dnes ráno jela autem, měla jsem puštěnou evropu 2, kde zrovna bylo, jejich známe zpátky do minulosti. Ovšem dnes to bylo spíš o budoucnosti. Patrik s Leošem se dozvěděli o tom, že se příští týden bude testovat doručování zásilek pomocí dronu, do toho ještě zakomponovaly vyhlášení slavíka.

Takže, bylo to zhruba tak. Vyhlašoval se slavík. "Vítězem se stává…. Karel…..Dron." Potlesk. Karel Dron si jde převzít cenu. "Bzzzz…děkuji Vám…bzzzz…vážím si toho… bzz.

Každopádně, nějak tak to bylo. :-D

Jako pobavila jsem se, to ano.

Ale co když nejsou daleko od pravdy. Co když jednoho dne opravdu budou po planetě létat stroje se svou vlastní inteligencí. Roboti se začnou oblékat do oblečení, pracovat v kanceláři a žít vlastní život. Budou mít stejnou pravomoc jako my lidé a nakonec zaujmou vyšší postavení na této planetě. Obrázek jako vystřižený ze sci-fi filmu.

Ovšem uvažujme, sci-fi, nebo budoucnost?

Dokonce! Kybernetici vytvořili program, který nechali otestovat vědci. Ti s tímto programem komunikovali písemnou formou. Představte si, 75% z nich nepoznalo, že místo s lidskou bytostí komunikují s počítačovým softwarem.

Doufejme, že toto téma zůstane jen podnětem pro bestsellerové knihy a Oskarové filmy.

Kapitola 3. (PD)

21. listopadu 2016 v 12:20 | pisálek |  Poselství druidů

Kapitola 3.



Zbytek večera proběhne parádně, všichni se v klidu bavíme, srandujeme a občas si jdeme i zatančit. Tinka už naštěstí neřešila dál své citové problémy a odvázala se. Když se začneme sbírat k odchodu, nemůžu uvěřit, že už je půl jedenácté a já jsem to v klidu přežila. Usmívám se od ucha k uchu, když odcházíme z baru. Jdeme s Ronym odprovodit Tinku a pak vyrazíme směrem ke mně. Ronny bydlí hned v třetím vchodě v našem paneláku, takže máme stejnou cestu. U mého vchodu mě obejme. Cítím z něho tak krásný příval emocí, že se mi hrnou slzy do očí, protože to vše cítí v mé blízkosti. Je to láska, ale ne jak k Tince, spíš taková bratrská, štěstí, porozumění, ale i stesk. Tisknu se k němu pevně a mumlám mu do hrudi, ať si opravdu udělá čas a přijde se na mě podívat. On jen mlčky kýve hlavou. Dnes se před mým odjezdem vidíme naposled, protože zítra odjíždí na nějaký sraz fyzikářů. Odtáhnu se pomalu od něj a rozloučím se s ním. Když vcházím do vchodu, ještě mi z cesty zamává a já mu mávání oplatím.

Jak vejdu do bytu, vidím, že máma s tátou sedí v obývacím pokoji, popíjejí vínko a baví se spolu. Pozdravím je a jdu do svého pokoje. Jakmile umytá a převlečená ulehnu do postele tak zaspím jak kotě.

Ráno mě probudí vůně kávy, která se táhne z kuchyně. Vylezu z postele a jdu se do koupelny umýt a převléct. Když vejdu do kuchyně, na stole mám uvařenou kávu a mámu s tátou najdu v obývacím pokoji. Přisednu si k nim už s kávou v ruce. Probíráme, jak bude dnešní den vypadat. Kdo pojede už k babičce a kdo zůstane tady a bude nakládat. Já jsem se hned přihlásila, že tu zůstanu, protože má dnes ještě přijít Tinka.
Když jsme dopily kávu, pomalu jsme začaly nakládat věci do nákladního auta. Jakmile jsme naložily první várku, máma s tátou odjeli s nákladem k babičce, do našeho nového domu. Když jsem osaměla, hned jsem zavolala Tince a domluvila se s ní za deset minut u mě. Přišla s pětiminutovým zpožděním.
"Tak jak to jde." Zeptá se hned ve dveřích.
"Jak vidíš, zatím dobře." Odpovím s úsměvem a zabouchnu za ní dveře. Jdeme si sednout do obývacího pokoje.
"Nedáš si čaj nebo kávu?" Zeptám se zdvořile.
"No možná bych si dala kávu, protože jsem ještě dneska neměla." Řekne a já se vydám do kuchyně vařit vodu.
Když se vrátím do obýváku s šálkem kávy v ruce, Tinka stojí u okna a kouká ven. Ani se neotočí a promluví.
"Je to zvláštní, že jsem tady naposled. V tomto bytě, s tebou." Otočí se na mě. "Slib mi že i ty za námi někdy přijedeš."
Odložím šálek na stůl a jdu za ní. Dívám se z okna, když odpovím. "To víš, že jo." Usměji se na ní a pak se mlčky obě dvě koukáme z okna a vzpomínáme na chvíle, které jsme tady prožily.
Po zhruba hodince, přijede táta a najde nás sedět u otevřeného balkónu a slunit se.
"Chytáte bronz?" Vyleká nás.
"Ježiš tati, vylekal jsi nás. Neslyšela jsem tě přijít."
"Dobrý den pane Grante." Culí se Tinka na tátu.
"Ahoj Tinko." Usměje se na ní táta. "Přišla jsi nám pomoct?"
"Jistě." Řekne až moc nadšeně.

Zatímco mi s Tinkou nakládáme do auta zbylé krabice, táta si zavolal kolegu, aby mu pomohl nakládat nábytek. Máme to hotové za nějakých dvacet minut. Táta odjede s věcmi zpátky k babičce.
"Neměla jsi odjed až v neděli?" Ptá se mě Tinka, když už sedíme zase u balkónu a popíjíme čaj.
"Měla, ale jak vidíš, stihly jsme to dříve. Aspoň budu mít čas na vybalení a zabydlení a v pondělí do školy."
"Těšíš se?"
"Víš ty co? Těším. Od babičky jsem slyšela, že škola je prý překrásná, ale babička vše moc zveličuje." Zakoulím očima a Tinka se pousměje.
"Tak to je dobře, že se těšíš. Já se těším, až tě navštívím."

Kolem druhé hodiny se táta vrací pro mě i s mámou. Rozloučím se s Tinkou, která mi slibuje, že hned jak bude mít Rony čas, tak se za mnou zastaví. Potěšeně se usměju.
Naložíme poslední krabice do auta a je čas zamknout byt a vyrazit.
Celou cestu v autě jsem jak na trní. K babičce jsme jezdívali tak jednou do měsíce na víkend, ale před několika lety jsme tam přestaly jezdit úplně. Teď tam budu bydlet. V jejím domě. Cesta trvá dvě a půl hodiny. Jakmile vjedeme do městečka, stáhne se mi žaludek. Máma se na mě z předního sedadla otočí a mrkne na mě. Já ji to oplatím úsměvem.

Babiččin dům, teď už i náš, stojí až na konci městečka u lesa. Když přijíždíme, už z dálky vidím babičku sedět na verandě. Vypadá tak malá oproti tomu obrovskému domu. Auto zastaví na příjezdové cestě. Máma s tátou vystupují a jdou vyložit zbylé věci. Já ještě chvíli sedím v autě a rozhlížím se. Tak a je to tady, můj nový domov. Pomalu otevřu dveře a vyjdu z auta. Byla jsem tady už tolikrát, ale dnes mi to připadá, jak kdybych tu byla poprvé. Babička mě přijde obejmout.
"Alaine." Řekne a široce se na mě usměje.
"Babi ahoj, jak se vede?" Zeptám se zdvořile.
"Moc dobře, když vás tu mám." Pohladí mě po vlasech a pak už se věnuje rodičům.

Rozhlížím se po okolí. Od mala jsem si představovala, že tu budu žít a nakonec se tak stalo.
Dům je veliký, cihlový, s velkou zahradou. Za zahradou se už rozprostírá les, ale babička tu nežila vždy sama. Před nedávnem se mámina sestra s manželem a rodinou přestěhovali do jiného města, protože tam strejda dostal nabídku práce. Takže se s námi domluvily, že aby babička nebyla sama, nastěhujeme se sem my. Tak jsme tu. Vydám se za mámou a tátou do domu. Projdeme terasou až k hlavním dveřím a pokračujeme dovnitř, kde je dlouhá hala a troje dveře. Jedny vedou do levého křídla k babičce, jedny do pravého k nám, a prostřední prosklené vedou na zadní zahradu. Projdeme dveřmi k nám. Byt je rozdělený na dvě patra a půdu, z které je také udělaný obytný pokoj. Je to tu tak velké, protože teta a strejda mají tři děti, mé skvělé sestřenice a bratrance. Mám je velmi ráda, ale co se odstěhovali na opačnou stranu státu, moc o nich nevím. V přízemí je koupelna, obývací pokoj, ložnice a kuchyně, v prvním patře dva pokoje a koupelna, a na půdě jeden větší pokoj, který si samozřejmě hned zamluvím.

Když se podívám na ten nábytek a krabice, tak se mi teda do vybalování a zabydlování moc nechce. Nejraději bych šla kouknout na zahradu a do lesa. Ale ať to mám za sebou, vezmu si své krabice a pomalu je vynáším do pokoje. Táta mi pak vynosí se svým kolegou, který tady na nás čekal, nábytek. Najednou mě to vybalování a zabydlování tak chytne, že když skončím je už večer a já jsem utahaná. Prohlídnu si své dílo a přikývnu hlavou. Postel jsem si nechala postavit mezi dvě okna, protože střecha tu je šikmá, tak abych neměla postel přímo pod oknem. Knihovna je vlevo od postele, naproti dveřím, skříň s věcmi mám naproti postele a psací stůl napravo od postele pod oknem. Koberečky po obou stranách postele a noční stolečky u ní. Všechny knížky jsem si stihla srovnat do knihovny a věci uložit do skříně. Jsem to ale na sebe pyšná, že jsem to tak rychle stihla.

Když sejdu do přízemí, rodiče zrovna vybalují věci v kuchyni. Jdu jím pomoci.
"Co bude s prvním patrem?" Zeptám se zvědavě
"Přemýšlely jsme, že tam můžeš mít vlastní obývací pokoj, a druhý pokoj může být pro hosty." Řekne máma.
"To je super." Poskočím radostí. Máma se na mě usměje a mrkne.
"Ty už máš vše hotové?" Zeptá se táta.
"Ano, já už jsem hotová a taky utahaná jak malé kotě. Řeknu, a abych tomu dodala pravdivost, tak si zívnu. "Asi už půjdu do postele, ještě si chci povléct peřiny." Dodám.
"Dobrá Ali, tak dobrou noc, ráno se vstává brzo, nezapomeň." Řekne mi ještě máma a já už si to šlapu po schodech zpátky do svého pokojíku.




Kapitola 2. (PD)

20. listopadu 2016 v 21:13 | pisálek |  Poselství druidů

Kapitola 2.



Ani jsem nevěděla, že mám tolik věcí, dokud jsem si je nezačala balit. Myslela jsem, že mi to zabere nanejvýš hodinu, ale jsem se přepočítala. Když už je hotovo a já kouknu na hodiny, tak se zhrozím. Je šest pryč. Mám asi tři čtvrtě hodiny na to, abych se okoupala, převlékla a nachystala na večer. Ještě jsem slíbila, že zavolám Ronnymu. Máma se přijde podívat do mého pokoje.
"Super super, už to máš. Zvládla jsi to rychle."
"Rychle?" kouknu na ní nevěřícně. "Myslela jsem, že to bude trvat nanejvýš hodinu a strávila jsem u toho skoro tři." Zasměju se.
Máma se taky usměje. "Ano, přesně vím, co tím myslíš. A co máš dnes v plánu?" Zeptá se.
"Na sedm hodin jsem domluvená s Tinkou, a jdeme si sednout do Kotle." Kotel je název baru, kam rádi chodíme, i máma s tátou. "Je tam dnes karaoke."
"Vážně? Tak to se tam možná uvidíme, pokud přemluvím tatínka." Otočí se a se smíchem vypochoduje z mého pokoje, ale ještě zaslechnu, jak volá nadšeně na tátu a sděluje mu dnešní plány. Sama pro sebe se usměji. Mám prostě skvělé rodiče.
Vytáhnu mobil z tašky a cestou do koupelny volám Ronymu. Zvedne mi to po prvním zvonění.
"Heej." Pozdraví nadšeně.
"Čau Rony, máš co dneska?" Zeptám se.
"Dneska? Počkej, kouknu se do diáře. Ne. Tak zrovna dneska mám volno. Chtěla si co?" Nahodí svůj důležitý tón.
Začnu se potichu pochechtávat. To je celý Rony. "Ach tak pan zaneprázdněný má dnes volno, to jsem ráda, že jsem se trefila. No já jen, že jdeme s Tinkou do Kotle, a byla bych moc ráda, kdybys tam byl taky. Je to přece jen můj předposlední den."
"No jo, no jo, nepřipomínej mi to zase, jinak se ti do telefonu rozbrečím jak holka." Řekne na oko naštvaně. "Tak v kolik?"
Usměji se. "Přijď pro mě ve tři čtvrtě."
"Dobrá, budu tam."

Pustím si vodu a vlezu do sprchy. Během deseti minut jsem hotová a snažím se vyfoukat své nepoddajné vlasy. Máma už mi několikrát nabídla, že mi zaplatí kadeřníka, ale já jsem se svou délkou vlasů, což je skoro po pás, zatím spokojená. Po dalších deseti minutách jsem už oblečená a připravená na poslední úpravy. Vlasy si vyčešu do vysokého copu. Žehlit si je nemusím a ani to nedělám, už od přírody je mám rovné. Na tvář si dám jen trošku zdravíčka, protože přece jenom ještě sluníčko není tak silné, abych se mohla opalovat, a stejnak ani nemám kde, protože náš balkon má tak metr na metr. Ale to se už brzo změní, protože na mě čeká obrovská zahrada a plno zeleně.

Svoje dílo dokončím něco po půl sedmé a jdu se ukázat našim. Stoupnu si před ně v obývacím pokoji a začnu se točit do kola.
"Tak co na to říkáte?" Vzala jsem si na sebe v kolenou natrhnuté džíny s nízkým sedem, bílé tílko a na to jsem si dala béžové sáčko. Na nohou mám béžové boty na vysokém podpatku.
Mamka se pohledem zastaví na mých botách. "Umíš v tom vůbec chodit?" Zeptá se pobaveně.
"Hele, zas takový tele nejsem. Jistě že v tom umím chodit. Sice je mi to nepohodlné, ale je to můj poslední páteční večer s kamarády, musela jsem si vzít něco pěkného." Odpovím naoko naštvaně.
"Ale však jo, moc ti to sluší, jako vždy." Řekne nakonec.
"Vypadáš tak jak ty no." Táta, umí vždy potěšit.
"Děkuji vám, a co vy, jdete teda taky?" Zeptám se.
"Zatím ne, možná se tam později ukážeme." Zakončí rozhovor mamka, protože nám už zvoní bytový zvonek. Běžím k oknu a vykouknu ven. "To je Rony, tak já běžím." Ještě rychle dám každému z nich pusu, vezmu si tašku přes rameno a vyběhnu z bytu. Schody beru po dvou, až dole narazím do čekajícího Ronyho. Ten mě stačí chytit, než upadnu.
"Co to blázníš?" Zeptá se rozjařeně. Rychle se mu vysoukám z náruče a culím se.
"Hehe. Jak ses dostal dovnitř?" Většinou vchodové dveře zamykáme, protože nám už mnohokrát vykradly sklepy.
"Maja šla zrovna ven, tak mě pustila." Maja je moje sousedka, je jí zhruba něco kolem dvaceti pěti. Moc se spolu nebavíme, většinou je u svého přítele na koleji.
"Tak jdeme?" Otevře dveře a podrží je přede mnou. Protáhnu se kolem něj a vycházím ven. Večery už jsou poměrně teplé, taky už bylo na čase, když už je ten konec května. Počkám na něj, až zavře dveře a zatím si ho prohlížím. Má na sobě světlé dříny, světle modré tričko a na tom přehozenou černou bavlněnou košili s dlouhým rukávem. Na hlavě má klobouček. Když dojde ke mně a nastaví mi rámě, no prostě džentlmen, pochválím ho.
"Dnes ti to moc sluší Rony." Mrknu na něj. Trochu se ošije.
"Díky." Řekne, ale vycítím z něj nejistotu.
"Copak se děje?" zeptám se opatrně.
"S nikým kromě tebe se tak dobře nebavím. Znám tě od mala a snad nikdy jsme od sebe nebyly déle jak týden. Budeš mi chybět víc, než si myslíš."
"Ale no tak, snad mě teď nechceš rozbrečet. Já se nestěhuji na opačnou stranu země, ale jen necelých dvě stě kilometru odsud. Kdykoli můžeš, na tom svém fáru, zamnou přijet. S Tinkou i bez ní."
Podívá se na mne. Dlouho nic neříká, až nakonec přitaká. "Máš pravdu, přijedu."

Z dálky už vidíme Tinku přešlapovat před vchodem do hospody. Zase ucítím Ronyho emoce. Šimrání a nevolnost od žaludku. Stisknu mu rameno a on se na mě usměje. Trošku si zastesknu. Taky bych chtěla, aby mě měl někdo takhle rád.
Přijdeme až k Tince a pozdravíme ji. Tinka nás nadšeně obejme a pak společně vyrazíme do baru. Vevnitř je ještě poměrně klid a málo lidí. Nemám v plánu se tu moc dlouho zdržet, protože kolem deváté se tu začne hromadit mládež z university a nevím, jestli bych zvládla tak velký příval emocí. Posadíme se k prázdnému stolu. Ještě si skoro ani nestačíme odložit a už je u nás servírka. Já si objednám pivo se spritem, Tinka si dá víno a Rony čisté pivo.
"Když jsme byly na cestě sem, tak jsem Ronymu říkala, že se kdykoli můžete za mnou stavit." Řeknu směrem k Tince, která těká očima po baru. Podívá se první na mě a pak na Ronyho a odpoví.
"Jasně, to víš, že ano. Nemůžu se dočkat, až uvidím tvé nové bydliště." Zatleská nadšeně a tím upoutá pozornost několika kluků sedících nedaleko našeho stolu. Ti si Tinku prohlídnou od hlavy až k patě. Ta se na ně jen usměje a vrátí pozornost zpátky k nám. Rony si jen povzdechne. Jak mi je ho líto. Servírka nám donese naše nápoje a nechá na stole lístek s poznačenou objednávkou.

V osm hodin už začíná hrát hudba a na parketu se pomalu sbíhají první nadšenci do tance. Tinka se už po třetí skleničce vína pomalu začíná vrtět na židli v rytmu hudby. Najednou vstane a oznámí nám, že jde na parket a jestli se nechceme přidat. Já zakroutím hlavou a Rony udělá to samé. Tinka jen pokrčí rameny a jde směrem k parketu. Obdivuji ji v tom, že nemá žádný stud. Prostě si jde sama na parket zatančit. To já bych nešla. Minutu na to se k ní připojí nějaký kluk. Chová se dost oplzle a Tinka se ho snaží odehnat, ale on se jen tak nedá. Je mi jasné co se bude dít. Ucítím takový nával zuřivosti, že musím zatnout zuby. Pomalu se otočím na Ronyho který klidně usrkává z piva, ale přitom očima propaluje kluka, který dále Tinku otravuje. Vím, že ten klid jen hraje, uvnitř bublá sopka, která hodlá za chvíli vybouchnout. A tak se taky stane. Když si kluk Tinku přitáhne prudce k sobě a ona vyjekne, Rony okamžitě vstane od stolu a jde rázným krokem k nim. Postaví se před toho kluka a ten se na něj dívá skelnýma očima. Vypadá to, že dost přebral. Kluk nechápe co se děje a dál si Tinku tiskne k boku. Rony mu v klidu něco říká. Neslyším, o čem se baví. Kluk se mu najednou začne smát do tváře a přitáhne si Tinku ještě blíž. Nikdo nevidí, k čemu se schyluje, jen já to cítím. Rony zatne pěst a ta mu vyletí přímo ke klukovu obličeji. Kluk upadne na zadek a drží se za levou stranu obličeje a něco na Ronyho křičí. Všichni okolo se zastaví a koukají na to, co se právě přihodilo. Rony vezme Tinku za ruku a ta se nechá odvést zpátky ke stolu.
"Jsi v pořádku?" Zeptám se Tinky. Ta se na mě podívá a pokrčí rameny.
"Prostě jen nějakej opilej vůl. Takových bylo a bude." Odpoví s klidným hlasem. "Díky Rony." Dodá šeptem ještě směrem k Ronymu. Ten jen kývne hlavou a podívá se na ni pronikavým pohledem. Srdce mi poskočí a něco se stane. Nemůžu se nadechnout. V tom mi to dojde. Prudce se otočím na Tinku, protože vím, že tenhle pocit nepochází od Ronyho. Ta se prudce nadechne a vyděšeně se na mě podívá. Je jí jasné že jsem tu emoci zachytila. Dívám se na ní napůl pobaveným a na půl nevěřícím pohledem. Rony si nás všimne.
"Co se děje? Něco jsem prošvihl?" zeptá se nechápavě.
"Ale to nic." Podívám se na něj s úsměvem. "Jen se blýská, na lepší časy. Nebo snad jiskří?" Řeknu směrem na Tinku. A když vidím jak se tváří stále vyděšeně, neudržím se a vybuchnu smíchy. Rony jen zavrtí hlavou a napije se piva.
"Vás dvě někdy opravdu nechápu."
"To víš Rony, někdy nechápeme ani my samy sebe. Viď Tinko." Řeknu mezi smíchem.
"No to jo. Sakra."

Ještě asi deset minut se pochechtávám, když se dívám na Tinku, jak po očku kouká na Ronyho a pak hned na to vrtí hlavou. Když už to Tinka nevydrží, řekne mi, ať jdu s ní na záchod. Jakmile se za námi zavřou záchodové dveře, tak na mě vychrlí.
"Co to sakra mělo být?"
"Nevím?" Odpovím na otázku otázkou.
"Jak nevíš, ty to musíš vědět jako jediná ze všech nejlépe. Za jeden den cítíš víc emocí než já za rok. Rony mi takhle pomohl už několikrát z průšvihu, tak proč zrovna dneska?"
"Tak může se to dát vysvětlit i psychologicky. Já se stěhuji a ty to prostě nejspíš nejsi schopná přijmout, tak obracíš pozornost na Ronyho." Řeknu důležitě a zadržuji smích.
"Jo? Myslíš, že je to tím?" Podívá se na mě prosebně.
"Jistě že ne ty kozo, dělám si srandu." Vypustím zadržovaný smích.
"Aha." Řekne smutně. Trochu se uklidním.
"Hele Tinko, začínáš ho mít ráda, více než jako kamaráda, jak jsi ještě dnes tvrdila. Tak co je na tom špatného?"
"Vždyť je to Ron!" Vykřikne s hrůzou.
"Ano a čistě náhodou nejhezčí kluk z města, nezadanej a bezhlavě do tebe zamilovanej." Už mě tahle debata přestává bavit. Vyjdu ze záchodu s tinkou v zádech a jdu ke stolu. Vidím, že se Rony baví s nějakou červenovlasou holkou, která sedí na našem místě. Pocítím osten žárlivosti, opět ne můj, a kouknu na Tinku.
"Proboha, ještě tohle." Zamručí naštvaně a já mám zase chuť vyprsknout na celé kolo. Dojdeme ke stolu, a rusovláska se spěšně rozloučí s Ronym a odejde.
"Kdo to byl?" Zeptám se Ronyho.
"Spolužačka z přednášek." Odpoví nenuceně.




Kapitola 1. (PD)

19. listopadu 2016 v 17:22 | pisálek |  Poselství druidů

Kapitola 1.


Asi kolem půl sedmé ráno mě ze spánku vyruší telefon, který mi zvoní přímo u hlavy. Zašátrám pod polštářem a nepřítomně mžourám na display, než mi dojde, že mi volá Tinka.
"No?" vypadne ze mě rozespale.
"Prosím tě, neříkej mi, že ještě spíš." Vyhrkne rozezleně.
"Už ne." Oplatím jí její tón hlasu.
"Tak to je dobře, protože už jsi určitě tím pádem na cestě na náš sraz do kavárny, který jsme měli mít…hmm… už před deseti minutami!"
"A do háje." Okamžitě si vzpomenu, že jsme se včera bavily o tom, jak si dáme před školou sraz v kavárně. "Promiň, Tinko, už běžím." V momentě vypnu telefon, vystartuju z postele a během pěti minut jsem nachystaná. Popadnu tašku s věcmi do školy, vyřítím se z bytu, schody seběhnu po dvou a utíkám do kavárny, která je na štěstí jen kousek od našeho bytu.

Vrazím do dveří v momentě, kdy si Tinka objednává už druhé latté. Když mě uvidí tak se na mě zamračí a dodá ještě něco servírce.
Přispěchám k ní, s pomalu vypláznutým jazykem, a sednu si naproti ní.
"Promiň, promiň, promiň. Já si včera zapomněla přenastavit budík." Začnu vysvětlovat svůj pozdní příchod.
"Tak tohle je můj polední školní den s tebou a ty přijdeš pozdě. Aspoň že sis pohla." Pookřeje a nakonec se usměje. Teď, celá udýchaná, s vlasy ani neupravenými, si vedle Tinky připadám jak moula. Její vysoká štíhlá postava a do podkovy střižené havraní vlasy nenechají nikoho bez povšimnutí. Když se k tomu přidá její chování velké dámy a oči barvy smaragdu, no, je to snad sen každého kluka. Zato já, se svými od přírody melírovanými plavými vlasy a výškou sto šedesát pět cenťáků, do toho temně jantarové oči, dejme tomu že jsme velice zajímavá dvojka. Ona pozornost přitahuje svou krásou já svým stylem oblékání.
"Ani mi to nepřipomínej, co budu bez tebe a své školy dělat?" Zanaříkám si.
"Vždyť se na to přece těšíš." Odpoví zrovna, když nám servírka donáší pití. Přede mne postaví kapučíno a před Tinku latte.
"Nebudeš překofeinovaná?" Zeptám se, když vidím, že usrkává ze svého druhého latté.
"Neboj, tohle je už bez kofeinu." Odpoví. "Ale zpátky k tobě."
"No to víš, že se tam na jednu stranu těším. Konečně se mi splní to, že budu žít na baráku s velkou zahradou. Sama víš, jaké to je, žít osmnáct let mezi čtyřmi stěnami."
"No, někomu to vyhovuje." Řekne Tinka a pokrčí rameny. No to je pravda, na rozdíl ode mne jí to nevadí. Jí to dokonce vyhovuje žít městský život. Ale já na to bohužel nejsem.
"Tak co dneska podnikneme zajímavého, když je to tedy můj poslední školní den?" Zeptám se se zájmem.
"No mám pár návrhů. Tak například, po těch dvou přednáškách co nás čekají, jsem si myslela, že bychom zašly omrknout tu Egyptskou přehlídku artefaktů, co je v centru. A po poslední přednášce bychom mohli zajít někam do baru. Tak co na to říkáš?"
"Tak tohle je naprosto fantastický nápad." Nadšeně poposednu.
Tinka se vítězoslavně usměje. "Já věděla, že se ti bude líbit."
Dopijeme svoje kávy a pomalu se zvedáme k odchodu.
"Ale, ale?" Při tomto hlasu se na sebe s Tinkou s úsměvem podíváme. Rony, náš nejlepší kamarád.
"Ahoj Rony." Pozdravím ho jako první.
"Ahoj." Přidá se Tinka. "Jdu zaplati, hned budu zpátky." Dodá a odejde k baru.
"Jak se mají moje pěkné holky?" zeptá se a dívá se za odcházející Tinkou. Najednou ucítím silné píchnutí v hrudním koši a nevolnost od žaludku. Vím, že tenhle pocit není můj, ale pochází od Ronnyho a je to láska k Tince. Je do ní zamilovaný od prvního dne, kdy jsme nastoupily na univerzitu.
Pomalu už si začínám zvykat na to, že dokážu vycítit emoce jiných, ale stále to je ještě poněkud divné. Mám to už od mala, ale asi tak před čtyřmi lety se to začalo stupňovat. Ovšem, někdy se to i docela hodí, co si budem namlouvat.
"Dobře jako vždy. Ale zrovna jsme na odchodu, abychom stihly přednášku.
"Aha." Řekne s nehraným smutkem. "Jak jde stěhování?" Dodá.
"Jako stěhování. Melancholicky."
"To je jasný."
"Hele Ronny, jak máš dneska přednášky? My teď s Tinkou máme dvě a pak jsme přemýšlely, že bychom zašly do centra na Egyptskou výstavu. Nechceš se přidat?" Zeptám se ho.
"Tak to bych moc rád, ale teď mám volno a pak až do dvou jsem ve škole." Pokrčí rameny. "Víš, že jedu na červený diplom, musím se snažit." Doplní a mrkne na mě. To už k nám přijde Tinka.
"No ano, nezapomínej Ali, že tohle bude budoucí Einstein." Usměje se na něj, podívá se na mě a mrkne. Pocítím z ní pocit hrdosti a velké náklonosti k Ronnymu.
"Máš pravdu, málem bych zapomněla." Řeknu. Ronny studuje na fakultě Fyziky. A Tinka není daleko od pravdy, když říká, že bude druhý Einstein. Je opravdu velice chytrý a skoro všechen volný čas věnuje fyzice, pokud ho zrovna netráví s námi.
"Měly bychom jít." Prohlásí Tinka a rozloučí se s Ronnym.
"Má pravdu," kouknu na něj omluvně, "večer si zavoláme ano? Zatím čao."
"Jasně, mějte se holky." Zamává nám.

Cestou do školy Tinku s radostí otravuju. "Tin, nechápu, proč to s ním nezkusíš, vždyť tě přitahuje."
Dloubnu do ní loktem.
"Hele zrovna ty bys měla vědět, že ho nemám ráda víc než kamaráda, jen je to pěknej kamarád. Bavily jsme se o tom tolikrát, nevytahuj to tu na mě. Žádnou jinou odpověď nedostaneš." Tinka ví o mojí schopnosti vnímat cizí emoce. Dlouho jsem váhala, jestli ji to mám říct, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano. Je to přece jen má nejlepší kamarádka. Ale ví to jen ona a mí rodiče. Rodiče mi totiž řekly, ať se toho nebojím, že jsem prostě jen více empatická.
"Pěknej, hm?" Řeknu a vyprsknu smíchy.
Ronny je totiž nejspíš nejhezčí kluk z celého města, a není to gay. S jeho výškou sto devadesát a postavou sportovce, není divu, že není holka, které by se nelíbil. Do toho pískově zbarvené vlasy po uši, neskutečně modrý oči a dokonale vykrojený rty. No není o čem. Jo a ještě to, že je chytrej a rozumnej, tak to je ta třešnička na dortu. Já se s ním znám až od úplného mimina, takže jeho kouzlo na mě zas až tak nepůsobí, ale musela bych být slepá, kdybych netvrdila, že je opravdu velmi pěknej. Ale Tinka? To už je něco jiného. Její nejdelší a jediný vztah trval dost dlouho na to a skončil tak škaredě, že se prozatím kluků zřekla, proto je i Ronny jediný, kterého uvidíte v její blízkosti.
Tinka se na mě nejprve podívá s pozdviženým obočím, ale hned na to se začne smát semnou.
"No jo, ale víš jak to myslím ne?" Řekne a masíruje si líčka, které ji bolí od smíchu.
"Já jediná ano." Přitakám s ještě doznívajícím smíchem.

Když zapadneme do svých lavic v učebně, profesor už je ve dveřích s kupou papíru v ruce. První dnešní přednáška je Řecký jazyk a kultura, patří mezi mé oblíbené, jako většina přednášek, ale najdou se i takové méně zajímavé. Přednáška proběhne docela v klidu stejně tak i ta druhá a s Tinkou už si to rázujeme do centra na Egyptskou přehlídku artefaktů.

Když procházíme centrem, mám celou dobu hlavu skloněnou a dýchám zhluboka. Tinka si toho všimne.
"V pořádku Ali?" Zeptá se ustaraně. Ví jaké to pro mě je, když je kolem spousta lidí. Ve škole to pomerně zvládám, to proto jsem tak dobrá ve studiu, protože celou pozornost upírám na probírané učivo než na dění kolem.
"Jojo zatím to zvladám." Odpovím a trochu se usměju.

Konečně dojdeme k budově, kde probíhá výstava. Hned jak otevřeme dveře, jsem pohlcena do krásy egyptského světa. Všude kolem jsou egyptské artefakty, nádherné sarkofágy a tak překrásná výzdoba. Zapomenu na vše co mě tíží a užívám si tu krásnou atmosféru. Když Tinka uvidí jak se tvářím a otáčím hlavu do všech směrů, abych o nic nepřišla, začne se smát.
"No kdyby ses teď viděla. Vypadáš jako dítě v Santové dílně."
"Přesně tak se i cítím." Odpovím s blaženým úsměvem. Zrovna si prohlížím zvláštní artefakt, který byl objeven ve velké pyramidě a sloužil údajně k výrobě energie. Je úžasné kolik toho Egypťané znali.

Po výstavě, která mi uběhla tak velmi rychle, přemýšlím, že zítra si to projdu ještě jednou, se vydáme zpátky do školy. Čeká nás poslední přednáška z antických reálií. Z ničeho nic mnou projede tak obrovský pocit štěstí a lásky, že se musím usmívat. Hledám zdroj těchto emocí, až ho konečně uvidím. Je to mladý pár, zhruba v našich letech. Drží se za ruce a o něčem se horlivě baví a u toho se poštuchují a smějí. Když ho chce holka ještě jednou šťouchnout, kluk jí chytí ruku, přitáhne si jí k sobě a políbí. Je hezké vědět, že opravdová láska ze světa úplně nezmizela.

Na konci přednášky ještě profesor každému, kromě mě, rozdá téma seminární práce. Tehdy si uvědomím, že tohle je opravdu už mých posledních pár minut na této univerzitě a musím zamrkat slze, které se mi derou z očí. Když už vycházíme ze dveří, profesor mě zastaví.
"Alaine, tak ať se vám na nové škole daří, a nezapomeňte nás někdy přijít navštívit."
"Děkuji vám, pane profesore a nebojte, určitě si čas udělám. Na shledanou." Rozloučím se s nim a opouštím školu, která byla pár měsíců mým útočištěm. Ráda jsem trávila čas v jejích prostorách, v knihovnách a studovnách. Bude mi to scházet. Sice jsem na vysoké škole jen jeden semestr, ale už jsem si stihla vypěstovat k ní velké pouto. Ještě naposledy se ohlédnu, když odcházíme od školy a vydechnu. Tinka se na mě podívá.
"Neboj, třeba bude lépe." Řekne povzbudivě.
"Nevím, neumím si představit, že by univerzita v maloměstě byla stejně dobrá, jako táto." Řeknu s povzdechem.

S Tinkou se rozloučíme na náměstí a domluvíme se na sedmou hodinu před barem. Domů dorazím s celkem sklíčenou náladou. Né, že bych se netěšila. Miluji přírodu, ale bude mi to tu scházet, škola, přátelé i kavárny a bary, kde jsme s Tinkou sedávaly. Máma si dnes s tátou vzali volno, aby všechno připravili. Když vyjdu do bytu, všude se na mě valí krabice se sbalenými věcmi. Když mě máma zmerčí, hned mě zahltí úkoly, co vše je ještě třeba udělat. Přikyvuji na souhlas a pomalu se belhám do svého pokoje. Odložím si tašku a jdu se převléct.


Kapitola 3

19. listopadu 2016 v 15:14 | pisálek |  Znamení ledové vločky

Kapitola 3.

Ředitel Medard seděl v ředitelně a prohlížel si dokumenty, když v tom se dveře rozletěly a dovnitř vstoupil Maxim Falkony.
"Ohrožuješ celou školu tím, že je tady! Neměla se vracet!" Rozkřikoval se Falkony a prudce přitom máchal jednou rukou a v druhé držel svou dlouhou důl.
"Je to má dcera Maxime." Řekl s kamennou tváří ředitel.
Maxim Falkony se předklonil ke stolu, za kterým seděl ředitel. "Kvůli tvé dceři je celá škola v nebezpečí." Procedil skrz zaťaté zuby.
Ředitel vstal od stolu, obešel ho a postavil se naproti Falkonyho.
"Nevíme, zda je příběh pravdivý. Nemůžeme dělat ukvapené závěry." Řekl klidně ředitel.
"Ale jistě že to víme. My oba to víme, jen ty si to očividně nechceš přiznat. Jestli se vrátí a ona bude tady, bude to pro celou školu nebezpečné."
"Má dcera zůstává. A jestli se on vrátí, budeme připraveni." Uzavřel debatu ředitel a usadil se zpátky ke svému stolu.
Falkony si odfrkl a dlouhými kroky odkráčel pryč z místnosti.
Ředitel Medard dlouhou dobu po Falkonyho odchodu přemýšlel. Věděl, že ta legenda je pravdivá, ale Falkony měl pravdu, nechtěl si to přiznat. Ovšem bude muset. Bude se muset připravit na den, kdy se Ailpein vrátí.

Eleonora seděla na parapetu u okna v pokoji a v ruce držela knížku. Koukala z okna a přemýšlela.
"Haló, haló." Ozvalo se ode dveří.
Eleonora se ohlédla a spatřila svou kamarádku. "Ahoj." Pozdravila ji.
Gabriela došla až k ní a zrak jí spočinul na knížce, kterou držela v ruce. Staré pověsti.
"No tak to teda ne." Řekla Gabriela podrážděně a knížku kamarádce z ruky vytrhla. "Okamžitě na sebe něco hoď a jdeme se najíst." Přikázala Eleonoře.
Ta se na ní jen provinile usmála a šla si obléct svetr. Přes sebe přehodila teplou šálu a společně potom vyšly z ohnivé koleje a vydaly se zpátky do hlavní budovy. Škola jako taková vypadala spíš jak nějaké honosné kamenné sídlo. Když dívky vešly do hlavní budovy, namířily si to rovnou do jídelní haly. Hala byla stejně prostorná a velkolepá, jako zbytek školy. Byly zde rozmístěny mohutné dubové stoly a dívky si přesedly k jednomu z nich. Jídlo už bylo nachystané, tak se do něj s chutí pustily.

Před tím, než usedl k jídelnímu stolu, potkal Teodor na chodbě svého otce, který mu oznámil svou debatu s ředitelem. Než odešel, nařídil synovi, ať na tu dívku dohlédne. Maxim Falkony věděl, že někdo se o školu postarat musí, když ani sám ředitel není schopen.
Takže teď tu Teodor seděl, mlčky převaloval své jídlo na talíři a bedlivě pozoroval dívku, která všem dělala tak velké starosti. Představoval si dotyčnou úplně jinak. Legenda vykresluje dívku se znaménkem ledové vločky, jako mocnou, sebevědomou, důstojnou a s bílými dlouhými vlasy. Ovšem dívka, na kterou se díval, nebyla ani jedno. Celkově byla až moc obyčejná. Plavé vlasy po pás, tvář kulatá, spíš tuctová a velké jantarové oči. V celku pro Teodora dost nezajímavé děvče.
Povzdychl si. Jestli vůbec jeho otec má v tomto pravdu? Třeba jde jen o planý poplach a jednu výjimečnou dívku. Ovšem v hloubi duše věděl, že se o žádný planý poplach nejedná.

První den školy po prázdninách, vstala Eleonora ještě před budíkem. Byla ráda, že se jí to podařilo, aspoň měla koupelnu pro sebe, když všechny její spolubydlící ještě spaly. V koupelně byla hotová poměrně rychle. Šla si sbalit knížky na dnešní přednášky a vydala se z koleje ven. Měla ještě mnoho času, než jí začne první hodina a tak se rozhodla, že si zajde do knihovny.

V knihovně bylo ticho a klid. Eleonora se procházela mezi regály a po všech knížkách přejížděla prsty. Milovala vůni starých knih, jejich přebaly vázané v kůži. Byla zcela zabraná do zkoumání knih, když v tom o něco zakopla a zamířila nosem přímo k zemi. Za sebou uslyšela klučičí smích, jakmile se ohlédla, poznala chlapce, který ji nedávno tak pozoroval. Seděl na zemi, opřený o regál a s knížkou v ruce.
Když chlapec zjistil, kdo o něj zakopl, úsměv z tváře mu okamžitě zmizel. Byla to ta dívka. Pohled se mu změnil na odměřený a podmračený. Eleonora byla v rozpacích. Vstala a oprášila si své oblečení. Ne že by podlaha byla špinavá, bylo to spíš ze zvyku.
"Nevěděla jsem, že tu někdo bude v tuhle hodinu." Omluvila se a těkala očima všude kolem sebe. Čekala, že jí na to něco řekne, ale chlapec jen mlčel a po chvilce sjel pohledem zpátky ke své knize, kterou četl. Teodor zastával názor, že pokud mu vyloženě někdo nepoloží otázku, mlčí. Nesnášel zbytečné věty. Zbytečně vyřčená slova, která se nakonec stejně ztratí v prázdnu. Dívka nakonec rozpačitě přešlápla a svižným krokem odešla od chlapce. Styděla se, ale také byla na sebe naštvaná. Proč s ním vůbec zkoušela komunikovat, věděla moc dobře, že ji tu studenti ignorují. Sama nevěděla, co od toho očekávala. Možná si myslela, že když ji tehdy tak pozoroval, tak by ji ignorovat dnes nemusel. Ale mýlila se. Nikdo s ní nechtěl mít nic společného, a ten kdo chtěl, nedělal to kvůli ní, ale kvůli slavné, staré pověsti. Naštvaně si odfrkla a opustila knihovnu.

Další kapitola -->

Kapitola 2

18. listopadu 2016 v 12:48 | pisálek |  Znamení ledové vločky

Kapitola 2.



Po dvaceti hodinové cestě, kterou si dívky společně pořádně užili, byla loď na místě. Eleonora popadla svůj kufr a pospíchala za svou kamarádkou. Nechápala, kde Gabriela bere tolik energie. Za chvíli ji dohonila a kamarádka se na ni usmála. "Kde se loudáš?" Zeptala se jí Gabriela.
"Na to, jak jsi malá, máš pěkně rychlou chůzi." Řekla Eleonora místo odpovědi.
"Musím si tu výšku nějak kompenzovat. A aby bylo jasno, ty nejseš o nic vyšší." Řekla s úsměvem černovláska a měla pravdu. Byla jen o něco málo nižší, než její kamarádka.
"Ale aj těch pár centimetrů se počítá." Uchechtla se Eleonora.
Došly k obrovskému portálu, který sloužil jako přenášedlo do školy. Dívky prošly skrz portál a ocitly se v hlavní hale ve škole. Polovina studentů už byla usazena na svých místech. Dívky na sebe rychle mávly a každá se vydala ke svému stolu. Stoly byly rozděleny podle kolejí, a koleje byly rozděleny podle živlu. Gabriela ovládala vodní živel, proto měla na zápěstí znaménko ve tvaru kapky. Avšak Eleonora ovládala ohnivý živel, ale znaménko ve tvaru plamínku nevlastnila. Přisedla si vedle dívky s červenými vlasy a čekala, až dorazí všichni studenti, najednou si vzpomněla, že se měla ihned hlásit u svého otce a tak vzala kufr a rozběhla se na chodbu a směrem k ředitelně.

Eleonora zaklepala na dveře ředitelny a ty se pomalu otevřely. Dívka vstoupila dovnitř.
"Eleonoro." Pozdravil dívku ředitel školy.
"Ahoj Otče." Pozdrav opětovala. "Matka říkala, že si semnou chtěl mluvit."
"Ano. Takže poslední várka studentů už dorazila, jak vidím." Konstatoval její otec.
"Ano, už jsou všichni tady." Ujistila ho dcera.
"Takže to jen zkrátím." Vzal si svou magickou dlouhou hůl, kde na jejím vrcholku byla soška fénixe, a přehodil přes sebe ředitelský modrý kabát. Eleonora ho pozorovala. Milovala svého otce, byl jejím vzorem, vyzařoval z něj respekt, ale také pokora. Když mluvil, jakoby nebylo nic, jen jeho hlas. Stal se ředitelem po smrti svého otce, který jim byl dvacet let.
"Chci, abys mi pomohla s uspořádáním jarního plesu."
"Cože? Vždyť teprve skončili vánoční prázdniny."
"Tak na to budeš mít spoustu času, chci, aby to bylo dokonalé, pozval jsem ředitele Artaira s druhé školy, přijede s pár vybranými studenty."
"Sama to nezvládnu, a pochybuju, že najdu někoho, kdo by semnou dobrovolně trávil čas."
"Někoho ti přidělím. Máme tu mnoho schopných studentů."
"Otče, prosím, vyber si někoho jiného, jak říkáš, je tu mnoho schopných studentů."
"Ale ty jsi na tohle nejlepší a taky vím, že tě to baví. Žádám tě o pomoc jako tvůj otec ale také jako ředitel školy."
"Dobrá tedy, ale chtěla bych, aby mi pomáhala Gabriela Lunová."
Otec nazdvihl jedno obočí. "Dobrá, ale stejně ti budu muset přidělit ještě minimálně dva studenty."
"Jistě."
Ředitel pokynul dceři a oba dva vyšly ze dveří ředitelny. Eleonora se vydala se svým kufrem zpátky do hlavní haly a její otec odkráčel druhou stranou.

Eleonora se posadila spět na svoje místo. Všichni studenti už byly na svých místech a bavili se o vánočních prázdninách. Když vešel ředitel do místnosti, všichni utichli. Ředitel Medard došel na své obvyklé místo, kde byl stupínek a začal svůj přednes.
Eleonora svého otce bedlivě poslouchala. Mluvil o hodnotách studenta školy magie, a o jeho povinnostech. Když oznámil, že se bude konat za tři měsíce jarní ples, celý sál začal jásat radostí. Nakonec oznámil, kdo vše má na starost přípravu plesu. Krom Eleonory a Gabriely vybral Kenu Sarafinovou a Noru Blárovou. Tím byly zastoupeny všechny čtyři živly. Ředitel dokončil projev a odkráčel z místnosti.
Gabriela dohonila Eleonoru na cestě ke své koleji.
"Elo, to je úžasné, jsem nadšená z toho plesu, a jsem ráda, že ti budu pomáhat s přípravou. Díky." Poděkovala Gabriela kamarádce.
"Nemáš vůbec zač." Usmála se na ní Eleonora.
Stály spolu na rozlehlém nádvoří, odkud vedly cesty ke každé koleji. Uprostřed nádvoří byla fontána a kolem ní lavičky. Nádvoří také lemovaly veliké duby, které se větvily už metr nad zemí.
"Zajdu si vybalit kufr a pak bych byla ráda, kdybychom něco podnikly." Ukázala Gabriela na kamarádku ukazováčkem a pomalu se vzdalovala.
"Jasně." Řekla Eleonora a dívala se za Gabrielou, jak mizí ve velké kamenné stavbě. Eleonora se rozhlédla po nádvoří a rozhodla se také jít do své koleje, ale v tu chvíli jí něco zarazilo. Byl to pár modrých očí, který ji sledoval. Eleonora se dívala na chlapce, kterému oči patřily. Vysoký, blond vlasy mu spadaly do očí a on ji zpoza nich pozoroval. Ona mu pohled oplácela a byla udivená tím, že neuhnul. Každý přece vždy uhne. Ale tento kluk ne. Eleonora znervózněla, odvrátila se od něj a vydala se na svou kolej s kufrem v ruce.

Teodor věděl, že bude hrozba. Otec mu to říkal. Nevěděl jak, ale věděl, že je to pravda. Cítil to v kostech. Cítil, že se něco stane a pravděpodobně se to už děje. A to vše jen kvůli dívce se znaménkem ledové vločky. Sledoval ji, až dokud nevstoupila do budovy své koleje a až potom se vydal do té své.



Kapitola 1

18. listopadu 2016 v 12:45 | pisálek |  Znamení ledové vločky

Kapitola 1.



Eleonora seděla na svém zavazadlovém kufru v přístavu. Loď, která tu kotvila, ji měla zavést, po zimních prázdninách, zpátky do školy. Čekala na svou matku a přitom pozorovala davy studentů, kteří nastupovali na loď. Bez povšimnutí procházeli kolem ní a nikdo jí nevěnoval ani jeden pohled. Všichni ji ignorovali. Dívka si povzdychla a sklopila oči ke svým botám. Znenadání se zvedl silný vítr a odfoukl klobouček z dívčiny hlavy a její plavé dlouhé vlasy se spustily po celých zádech. Bez přemýšlení se za ním rozběhla po přístavu. Klobouk se zastavil až u jednoho páru nohou. Eleonora ho zvedla, oprášila a nasadila zpět na svou hlavu.
"Ahoj." Vyrušil ji dívčí hlas. Vzhlédla a spatřila drobnou dívku s havraními vlasy.
"Ahoj." Oplatila jí pozdrav opatrně.
"Gabrielo, už musíme jít." Objevila se žena, které jako by černovláska z oka vypadla, a táhla dívku pryč od Eleonory. Ta si jen smutně povzdychla a vracela se ke svému kufru, kde už viděla stát svou matku.
"Kde jsi byla?" Zeptala se jí matka nejistě.
"Naháněla jsem svůj klobouk po přístavu." Odpověděla Eleonora a ukázala na svůj klobouk.
"A co tobě tak dlouho trvalo?" Optala se matky.
"Mluvila jsem s otcem," vysvětlovala, "hned jak dojedeš, máš za ním přijít."
Dcera pokývla hlavou a pousmála se. Matka k ní přistoupila blíž a objala ji na rozloučenou.
"Hlavně si pamatuj, že jsi především naše dcera." Dodala. Matka věděla co se děje. Že Eleonoru lidé ignorují a to jen kvůli nějaké hloupé povídce. Ale je pravda, že i ona sama měla trochu strach, avšak nikdy to nevyslovila nahlas. Stále doufala, že její dítě, které se narodilo místo se znamením ohně, který ovládala, se znamení sněhové vločky, je jen a pouze náhoda.
"Já vím, matko, neboj." Eleonora se pomalu odtáhla a věnovala matce upřímný úsměv. Vzala si svůj kufr a vydala se na palubu lodě.

Loď byla dřevěná a poměrně dost velká. Všude na palubě se procházeli studenti. Jeden hledal druhého, mávali na sebe a pokřikovali, celí šťastní ze shledání. Eleonora stála uprostřed toho a bylo jí smutno. Ona na nikoho mávat nemohla, ona nikoho totiž neměla. Pobouřeně si odfrkla a pomyslela si, že nebude tak sentimentální. Vydala se do podpalubí, najít si volný pokoj, kdy by mohla přečkat dvacetihodinovou cestu. Měla štěstí, ještě nebyly všechny pokoje obsazeny a tak otevřela dveře do jednoho prázdného pokoje a plácla sebou na postel. Zapomněla za sebou zavřít dveře, ale to si uvědomila až tehdy když uslyšela povědomí hlas.
"Eleonora že?" Oslovená zvedla hlavu z polštáře a spatřila tu drobnou černovlásku.
"To jsem já." Odpověděla s úsměvem. Ale nic od toho neočekávala. Avšak dívka ji překvapila.
"Mohla bych?" Zeptala se a ukázala prstem na druhou postel.
Eleonora první nevěděla, co po ní dívka chce. Podívala se na směr prstu, kterým ukazovala, a hned jí to došlo. Byla z toho trochu v rozpacích, protože to bylo pro ni něco nového. Ty tři měsíce, které ve škole trávila, s ní nikdo nikdy nechtěl mít nic společného. A teď tu stojí černovlasá dívka a ptá se, jestli by s ní nemohla sdílet jeden pokoj.
"Samozřejmě." Řekla trochu moc nadšeně Eleonora. V duchu se bouchla do čela. Měla strach, že tu malou vyděsí, ale to se nestalo.
"Gabriela že?" Zeptala se černovlásky Eleonora.
"Ano." Odpověděla dívka, odložila svůj kufr vedle své postele a posadila se na ní.
Eleonora se posadila na postel naproti ní a zadívala se jí do jejích tmavých očí.
"Víš, že jsi jediná, která semnou prohodila více než jen jedno slovo?" Zeptala se jí Eleonora. Mátlo ji, z jakého důvodu je jediná, která ji neignoruje.
"Vím." Uchechtla se Gabriela. "Matka mě informovala." Doplnila černovláska.
"A proč?" Zeptala se Eleonora.
"Nerada soudím lidi dřív, než je poznám. A opravdu nechápu, proč jsou všichni tak vedle z jedné přihlouplé pověsti. V lidském světě je přece tolik odlišností a nikdo si toho nevšímá, tak proč tady?"
"Protože tady nejsme v lidském světě. Vše se tady děje z nějakého důvodu. Není tu prostor na odlišnosti."
"Sama té pověsti věříš?" Zeptala se Gabriela s údivem. Opravdu nechápala, jak takovému bludu může někdo věřit.
"Jistě že věřím." Rozohnila se Eleonora. Vyhrnula si trochu rukáv a ukázala znaménko ve tvaru ledové vločky, které měla pod palcem na zápěstí.
"No tak máš znamínko jako ta holka a co? To ještě nemusí znamenat, že vše, co se v pověsti píše, je pravda." Pokrčila rameny Gabriela.
Eleonora si jen povzdychla. Začínala se jí ta černovláska líbit. Třeba dokonce měla pravdu. Třeba to neznamená, že je pověst pravdivá, a třeba se nerozpoutá žádné zlo.
"Máš pravdu. Asi jsem až moc paranoidní. Kdo by nebyl. Vždyť celá říše mágů tomu věří, dokonce i mí rodiče." Řekla ji na to Eleonora. Sice jí to nikdy rodiče neřekly, ale ona věděla, že mají obavy, že tomu oba dva věří.
"A proto jsem tu já." Ukázala na sebe černovláska.
Eleonora se na ní nechápavě zadívala. "Jak to myslíš?" Zeptala se.
"Hele sledovala jsem tě, pozorně. Žádná dívka by neměla být bez přátel, je to hrozný. Tak jsem si řekla, že tě zachráním. Zachráním od toho věčnýho toulání po chodbách s hlavou sklopenou. Od pomluv které se o tobě říkají a od tebe samotné." Vysvětlila ji Gabriela.
Eleonora se jen suše zasmála. "Máš pravdu, nějaká vrba by se mi opravdu hodila, protože z mojí samomluvy už jsem dost unavená." Obě dívky se začaly smát. Eleonora byla ráda za Gabrielu, byla to milá dívka, optimistická, ukecaná a hodně otevřená. Někoho takového by ve svém životě ráda měla.
"Uf, bála jsem se, že mě pošleš do háje." Oddychla si Gabriela. Opravdu si myslela, že ta dívka, sedící naproti ní na posteli, se jí vysměje. Ale spletla se. Ona to věděla, věděla, že je jiná, než se o ní říká. Ale i tak jí spadl kámen ze srdce. Byla rozhodnutá ji pomoct, rozhodnuta změnit pohled lidí na dívku se znamením ledově vločky.
"Bála jsem se, že mi dáš k tomu důvod." Řekla ji na to Eleonora a dívky se opět rozesmály.
"Ale vážně, jsem ráda, že ne všichni mě tu odsoudili." Doplnila Eleonora.
Gabriela se na ni usmála a vstala z postele. "Tak jdeme." Oznámila.
"Kam?" Zeptala se udiveně Eleonora.
"No na večeři." Řekla Gabriela natěšeně.
"Ale né." Zaprotestovala její kamarádka.
"Vstávej a hned, jinak tě tam násilím dovleču." Přimhouřila na ní oči.
"Tak fajn." Souhlasila nakonec Eleonora a obě dívky se vydaly do jídelny.

Když vstoupily, naskytl se Eleonoře známý pohled. Studenti buď odvraceli své pohledy, jiní si začaly šeptat a někteří ji prostě ignorovali. "Teď jsi v tom semnou." Zašeptala Eleonora své nové kamarádce.
"Ne, to ty jsi v tom semnou." Otočila se k ní se širokým úsměvem. Gabriela věděla, co má očekávat, ale nevadilo jí to.
Vzaly si talíře, nabraly si jídlo a šly se posadit za stůl. Jedly mlčky. Mnoho očí je pozorovalo a to Eleonoře nebylo příjemné, ale byla zvyklá, když se podívala na svou kamarádku, zjistila, že ta si toho vůbec nevšímá. Eleonora se pro sebe usmála. Doufala, že od teď už bude vše dobré.
Po večeři se dívky odebraly zpátky do svého pokoje. Každá si lehla s knížkou v ruce na svou postel. Gabriela si vzala učebnici magických formulí a Eleonora zvolila dívčí román.