Kapitola 1

18. listopadu 2016 v 12:45 | pisálek |  Znamení ledové vločky

Kapitola 1.



Eleonora seděla na svém zavazadlovém kufru v přístavu. Loď, která tu kotvila, ji měla zavést, po zimních prázdninách, zpátky do školy. Čekala na svou matku a přitom pozorovala davy studentů, kteří nastupovali na loď. Bez povšimnutí procházeli kolem ní a nikdo jí nevěnoval ani jeden pohled. Všichni ji ignorovali. Dívka si povzdychla a sklopila oči ke svým botám. Znenadání se zvedl silný vítr a odfoukl klobouček z dívčiny hlavy a její plavé dlouhé vlasy se spustily po celých zádech. Bez přemýšlení se za ním rozběhla po přístavu. Klobouk se zastavil až u jednoho páru nohou. Eleonora ho zvedla, oprášila a nasadila zpět na svou hlavu.
"Ahoj." Vyrušil ji dívčí hlas. Vzhlédla a spatřila drobnou dívku s havraními vlasy.
"Ahoj." Oplatila jí pozdrav opatrně.
"Gabrielo, už musíme jít." Objevila se žena, které jako by černovláska z oka vypadla, a táhla dívku pryč od Eleonory. Ta si jen smutně povzdychla a vracela se ke svému kufru, kde už viděla stát svou matku.
"Kde jsi byla?" Zeptala se jí matka nejistě.
"Naháněla jsem svůj klobouk po přístavu." Odpověděla Eleonora a ukázala na svůj klobouk.
"A co tobě tak dlouho trvalo?" Optala se matky.
"Mluvila jsem s otcem," vysvětlovala, "hned jak dojedeš, máš za ním přijít."
Dcera pokývla hlavou a pousmála se. Matka k ní přistoupila blíž a objala ji na rozloučenou.
"Hlavně si pamatuj, že jsi především naše dcera." Dodala. Matka věděla co se děje. Že Eleonoru lidé ignorují a to jen kvůli nějaké hloupé povídce. Ale je pravda, že i ona sama měla trochu strach, avšak nikdy to nevyslovila nahlas. Stále doufala, že její dítě, které se narodilo místo se znamením ohně, který ovládala, se znamení sněhové vločky, je jen a pouze náhoda.
"Já vím, matko, neboj." Eleonora se pomalu odtáhla a věnovala matce upřímný úsměv. Vzala si svůj kufr a vydala se na palubu lodě.

Loď byla dřevěná a poměrně dost velká. Všude na palubě se procházeli studenti. Jeden hledal druhého, mávali na sebe a pokřikovali, celí šťastní ze shledání. Eleonora stála uprostřed toho a bylo jí smutno. Ona na nikoho mávat nemohla, ona nikoho totiž neměla. Pobouřeně si odfrkla a pomyslela si, že nebude tak sentimentální. Vydala se do podpalubí, najít si volný pokoj, kdy by mohla přečkat dvacetihodinovou cestu. Měla štěstí, ještě nebyly všechny pokoje obsazeny a tak otevřela dveře do jednoho prázdného pokoje a plácla sebou na postel. Zapomněla za sebou zavřít dveře, ale to si uvědomila až tehdy když uslyšela povědomí hlas.
"Eleonora že?" Oslovená zvedla hlavu z polštáře a spatřila tu drobnou černovlásku.
"To jsem já." Odpověděla s úsměvem. Ale nic od toho neočekávala. Avšak dívka ji překvapila.
"Mohla bych?" Zeptala se a ukázala prstem na druhou postel.
Eleonora první nevěděla, co po ní dívka chce. Podívala se na směr prstu, kterým ukazovala, a hned jí to došlo. Byla z toho trochu v rozpacích, protože to bylo pro ni něco nového. Ty tři měsíce, které ve škole trávila, s ní nikdo nikdy nechtěl mít nic společného. A teď tu stojí černovlasá dívka a ptá se, jestli by s ní nemohla sdílet jeden pokoj.
"Samozřejmě." Řekla trochu moc nadšeně Eleonora. V duchu se bouchla do čela. Měla strach, že tu malou vyděsí, ale to se nestalo.
"Gabriela že?" Zeptala se černovlásky Eleonora.
"Ano." Odpověděla dívka, odložila svůj kufr vedle své postele a posadila se na ní.
Eleonora se posadila na postel naproti ní a zadívala se jí do jejích tmavých očí.
"Víš, že jsi jediná, která semnou prohodila více než jen jedno slovo?" Zeptala se jí Eleonora. Mátlo ji, z jakého důvodu je jediná, která ji neignoruje.
"Vím." Uchechtla se Gabriela. "Matka mě informovala." Doplnila černovláska.
"A proč?" Zeptala se Eleonora.
"Nerada soudím lidi dřív, než je poznám. A opravdu nechápu, proč jsou všichni tak vedle z jedné přihlouplé pověsti. V lidském světě je přece tolik odlišností a nikdo si toho nevšímá, tak proč tady?"
"Protože tady nejsme v lidském světě. Vše se tady děje z nějakého důvodu. Není tu prostor na odlišnosti."
"Sama té pověsti věříš?" Zeptala se Gabriela s údivem. Opravdu nechápala, jak takovému bludu může někdo věřit.
"Jistě že věřím." Rozohnila se Eleonora. Vyhrnula si trochu rukáv a ukázala znaménko ve tvaru ledové vločky, které měla pod palcem na zápěstí.
"No tak máš znamínko jako ta holka a co? To ještě nemusí znamenat, že vše, co se v pověsti píše, je pravda." Pokrčila rameny Gabriela.
Eleonora si jen povzdychla. Začínala se jí ta černovláska líbit. Třeba dokonce měla pravdu. Třeba to neznamená, že je pověst pravdivá, a třeba se nerozpoutá žádné zlo.
"Máš pravdu. Asi jsem až moc paranoidní. Kdo by nebyl. Vždyť celá říše mágů tomu věří, dokonce i mí rodiče." Řekla ji na to Eleonora. Sice jí to nikdy rodiče neřekly, ale ona věděla, že mají obavy, že tomu oba dva věří.
"A proto jsem tu já." Ukázala na sebe černovláska.
Eleonora se na ní nechápavě zadívala. "Jak to myslíš?" Zeptala se.
"Hele sledovala jsem tě, pozorně. Žádná dívka by neměla být bez přátel, je to hrozný. Tak jsem si řekla, že tě zachráním. Zachráním od toho věčnýho toulání po chodbách s hlavou sklopenou. Od pomluv které se o tobě říkají a od tebe samotné." Vysvětlila ji Gabriela.
Eleonora se jen suše zasmála. "Máš pravdu, nějaká vrba by se mi opravdu hodila, protože z mojí samomluvy už jsem dost unavená." Obě dívky se začaly smát. Eleonora byla ráda za Gabrielu, byla to milá dívka, optimistická, ukecaná a hodně otevřená. Někoho takového by ve svém životě ráda měla.
"Uf, bála jsem se, že mě pošleš do háje." Oddychla si Gabriela. Opravdu si myslela, že ta dívka, sedící naproti ní na posteli, se jí vysměje. Ale spletla se. Ona to věděla, věděla, že je jiná, než se o ní říká. Ale i tak jí spadl kámen ze srdce. Byla rozhodnutá ji pomoct, rozhodnuta změnit pohled lidí na dívku se znamením ledově vločky.
"Bála jsem se, že mi dáš k tomu důvod." Řekla ji na to Eleonora a dívky se opět rozesmály.
"Ale vážně, jsem ráda, že ne všichni mě tu odsoudili." Doplnila Eleonora.
Gabriela se na ni usmála a vstala z postele. "Tak jdeme." Oznámila.
"Kam?" Zeptala se udiveně Eleonora.
"No na večeři." Řekla Gabriela natěšeně.
"Ale né." Zaprotestovala její kamarádka.
"Vstávej a hned, jinak tě tam násilím dovleču." Přimhouřila na ní oči.
"Tak fajn." Souhlasila nakonec Eleonora a obě dívky se vydaly do jídelny.

Když vstoupily, naskytl se Eleonoře známý pohled. Studenti buď odvraceli své pohledy, jiní si začaly šeptat a někteří ji prostě ignorovali. "Teď jsi v tom semnou." Zašeptala Eleonora své nové kamarádce.
"Ne, to ty jsi v tom semnou." Otočila se k ní se širokým úsměvem. Gabriela věděla, co má očekávat, ale nevadilo jí to.
Vzaly si talíře, nabraly si jídlo a šly se posadit za stůl. Jedly mlčky. Mnoho očí je pozorovalo a to Eleonoře nebylo příjemné, ale byla zvyklá, když se podívala na svou kamarádku, zjistila, že ta si toho vůbec nevšímá. Eleonora se pro sebe usmála. Doufala, že od teď už bude vše dobré.
Po večeři se dívky odebraly zpátky do svého pokoje. Každá si lehla s knížkou v ruce na svou postel. Gabriela si vzala učebnici magických formulí a Eleonora zvolila dívčí román.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama