Kapitola 1. (PD)

19. listopadu 2016 v 17:22 | pisálek |  Poselství druidů

Kapitola 1.


Asi kolem půl sedmé ráno mě ze spánku vyruší telefon, který mi zvoní přímo u hlavy. Zašátrám pod polštářem a nepřítomně mžourám na display, než mi dojde, že mi volá Tinka.
"No?" vypadne ze mě rozespale.
"Prosím tě, neříkej mi, že ještě spíš." Vyhrkne rozezleně.
"Už ne." Oplatím jí její tón hlasu.
"Tak to je dobře, protože už jsi určitě tím pádem na cestě na náš sraz do kavárny, který jsme měli mít…hmm… už před deseti minutami!"
"A do háje." Okamžitě si vzpomenu, že jsme se včera bavily o tom, jak si dáme před školou sraz v kavárně. "Promiň, Tinko, už běžím." V momentě vypnu telefon, vystartuju z postele a během pěti minut jsem nachystaná. Popadnu tašku s věcmi do školy, vyřítím se z bytu, schody seběhnu po dvou a utíkám do kavárny, která je na štěstí jen kousek od našeho bytu.

Vrazím do dveří v momentě, kdy si Tinka objednává už druhé latté. Když mě uvidí tak se na mě zamračí a dodá ještě něco servírce.
Přispěchám k ní, s pomalu vypláznutým jazykem, a sednu si naproti ní.
"Promiň, promiň, promiň. Já si včera zapomněla přenastavit budík." Začnu vysvětlovat svůj pozdní příchod.
"Tak tohle je můj polední školní den s tebou a ty přijdeš pozdě. Aspoň že sis pohla." Pookřeje a nakonec se usměje. Teď, celá udýchaná, s vlasy ani neupravenými, si vedle Tinky připadám jak moula. Její vysoká štíhlá postava a do podkovy střižené havraní vlasy nenechají nikoho bez povšimnutí. Když se k tomu přidá její chování velké dámy a oči barvy smaragdu, no, je to snad sen každého kluka. Zato já, se svými od přírody melírovanými plavými vlasy a výškou sto šedesát pět cenťáků, do toho temně jantarové oči, dejme tomu že jsme velice zajímavá dvojka. Ona pozornost přitahuje svou krásou já svým stylem oblékání.
"Ani mi to nepřipomínej, co budu bez tebe a své školy dělat?" Zanaříkám si.
"Vždyť se na to přece těšíš." Odpoví zrovna, když nám servírka donáší pití. Přede mne postaví kapučíno a před Tinku latte.
"Nebudeš překofeinovaná?" Zeptám se, když vidím, že usrkává ze svého druhého latté.
"Neboj, tohle je už bez kofeinu." Odpoví. "Ale zpátky k tobě."
"No to víš, že se tam na jednu stranu těším. Konečně se mi splní to, že budu žít na baráku s velkou zahradou. Sama víš, jaké to je, žít osmnáct let mezi čtyřmi stěnami."
"No, někomu to vyhovuje." Řekne Tinka a pokrčí rameny. No to je pravda, na rozdíl ode mne jí to nevadí. Jí to dokonce vyhovuje žít městský život. Ale já na to bohužel nejsem.
"Tak co dneska podnikneme zajímavého, když je to tedy můj poslední školní den?" Zeptám se se zájmem.
"No mám pár návrhů. Tak například, po těch dvou přednáškách co nás čekají, jsem si myslela, že bychom zašly omrknout tu Egyptskou přehlídku artefaktů, co je v centru. A po poslední přednášce bychom mohli zajít někam do baru. Tak co na to říkáš?"
"Tak tohle je naprosto fantastický nápad." Nadšeně poposednu.
Tinka se vítězoslavně usměje. "Já věděla, že se ti bude líbit."
Dopijeme svoje kávy a pomalu se zvedáme k odchodu.
"Ale, ale?" Při tomto hlasu se na sebe s Tinkou s úsměvem podíváme. Rony, náš nejlepší kamarád.
"Ahoj Rony." Pozdravím ho jako první.
"Ahoj." Přidá se Tinka. "Jdu zaplati, hned budu zpátky." Dodá a odejde k baru.
"Jak se mají moje pěkné holky?" zeptá se a dívá se za odcházející Tinkou. Najednou ucítím silné píchnutí v hrudním koši a nevolnost od žaludku. Vím, že tenhle pocit není můj, ale pochází od Ronnyho a je to láska k Tince. Je do ní zamilovaný od prvního dne, kdy jsme nastoupily na univerzitu.
Pomalu už si začínám zvykat na to, že dokážu vycítit emoce jiných, ale stále to je ještě poněkud divné. Mám to už od mala, ale asi tak před čtyřmi lety se to začalo stupňovat. Ovšem, někdy se to i docela hodí, co si budem namlouvat.
"Dobře jako vždy. Ale zrovna jsme na odchodu, abychom stihly přednášku.
"Aha." Řekne s nehraným smutkem. "Jak jde stěhování?" Dodá.
"Jako stěhování. Melancholicky."
"To je jasný."
"Hele Ronny, jak máš dneska přednášky? My teď s Tinkou máme dvě a pak jsme přemýšlely, že bychom zašly do centra na Egyptskou výstavu. Nechceš se přidat?" Zeptám se ho.
"Tak to bych moc rád, ale teď mám volno a pak až do dvou jsem ve škole." Pokrčí rameny. "Víš, že jedu na červený diplom, musím se snažit." Doplní a mrkne na mě. To už k nám přijde Tinka.
"No ano, nezapomínej Ali, že tohle bude budoucí Einstein." Usměje se na něj, podívá se na mě a mrkne. Pocítím z ní pocit hrdosti a velké náklonosti k Ronnymu.
"Máš pravdu, málem bych zapomněla." Řeknu. Ronny studuje na fakultě Fyziky. A Tinka není daleko od pravdy, když říká, že bude druhý Einstein. Je opravdu velice chytrý a skoro všechen volný čas věnuje fyzice, pokud ho zrovna netráví s námi.
"Měly bychom jít." Prohlásí Tinka a rozloučí se s Ronnym.
"Má pravdu," kouknu na něj omluvně, "večer si zavoláme ano? Zatím čao."
"Jasně, mějte se holky." Zamává nám.

Cestou do školy Tinku s radostí otravuju. "Tin, nechápu, proč to s ním nezkusíš, vždyť tě přitahuje."
Dloubnu do ní loktem.
"Hele zrovna ty bys měla vědět, že ho nemám ráda víc než kamaráda, jen je to pěknej kamarád. Bavily jsme se o tom tolikrát, nevytahuj to tu na mě. Žádnou jinou odpověď nedostaneš." Tinka ví o mojí schopnosti vnímat cizí emoce. Dlouho jsem váhala, jestli ji to mám říct, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano. Je to přece jen má nejlepší kamarádka. Ale ví to jen ona a mí rodiče. Rodiče mi totiž řekly, ať se toho nebojím, že jsem prostě jen více empatická.
"Pěknej, hm?" Řeknu a vyprsknu smíchy.
Ronny je totiž nejspíš nejhezčí kluk z celého města, a není to gay. S jeho výškou sto devadesát a postavou sportovce, není divu, že není holka, které by se nelíbil. Do toho pískově zbarvené vlasy po uši, neskutečně modrý oči a dokonale vykrojený rty. No není o čem. Jo a ještě to, že je chytrej a rozumnej, tak to je ta třešnička na dortu. Já se s ním znám až od úplného mimina, takže jeho kouzlo na mě zas až tak nepůsobí, ale musela bych být slepá, kdybych netvrdila, že je opravdu velmi pěknej. Ale Tinka? To už je něco jiného. Její nejdelší a jediný vztah trval dost dlouho na to a skončil tak škaredě, že se prozatím kluků zřekla, proto je i Ronny jediný, kterého uvidíte v její blízkosti.
Tinka se na mě nejprve podívá s pozdviženým obočím, ale hned na to se začne smát semnou.
"No jo, ale víš jak to myslím ne?" Řekne a masíruje si líčka, které ji bolí od smíchu.
"Já jediná ano." Přitakám s ještě doznívajícím smíchem.

Když zapadneme do svých lavic v učebně, profesor už je ve dveřích s kupou papíru v ruce. První dnešní přednáška je Řecký jazyk a kultura, patří mezi mé oblíbené, jako většina přednášek, ale najdou se i takové méně zajímavé. Přednáška proběhne docela v klidu stejně tak i ta druhá a s Tinkou už si to rázujeme do centra na Egyptskou přehlídku artefaktů.

Když procházíme centrem, mám celou dobu hlavu skloněnou a dýchám zhluboka. Tinka si toho všimne.
"V pořádku Ali?" Zeptá se ustaraně. Ví jaké to pro mě je, když je kolem spousta lidí. Ve škole to pomerně zvládám, to proto jsem tak dobrá ve studiu, protože celou pozornost upírám na probírané učivo než na dění kolem.
"Jojo zatím to zvladám." Odpovím a trochu se usměju.

Konečně dojdeme k budově, kde probíhá výstava. Hned jak otevřeme dveře, jsem pohlcena do krásy egyptského světa. Všude kolem jsou egyptské artefakty, nádherné sarkofágy a tak překrásná výzdoba. Zapomenu na vše co mě tíží a užívám si tu krásnou atmosféru. Když Tinka uvidí jak se tvářím a otáčím hlavu do všech směrů, abych o nic nepřišla, začne se smát.
"No kdyby ses teď viděla. Vypadáš jako dítě v Santové dílně."
"Přesně tak se i cítím." Odpovím s blaženým úsměvem. Zrovna si prohlížím zvláštní artefakt, který byl objeven ve velké pyramidě a sloužil údajně k výrobě energie. Je úžasné kolik toho Egypťané znali.

Po výstavě, která mi uběhla tak velmi rychle, přemýšlím, že zítra si to projdu ještě jednou, se vydáme zpátky do školy. Čeká nás poslední přednáška z antických reálií. Z ničeho nic mnou projede tak obrovský pocit štěstí a lásky, že se musím usmívat. Hledám zdroj těchto emocí, až ho konečně uvidím. Je to mladý pár, zhruba v našich letech. Drží se za ruce a o něčem se horlivě baví a u toho se poštuchují a smějí. Když ho chce holka ještě jednou šťouchnout, kluk jí chytí ruku, přitáhne si jí k sobě a políbí. Je hezké vědět, že opravdová láska ze světa úplně nezmizela.

Na konci přednášky ještě profesor každému, kromě mě, rozdá téma seminární práce. Tehdy si uvědomím, že tohle je opravdu už mých posledních pár minut na této univerzitě a musím zamrkat slze, které se mi derou z očí. Když už vycházíme ze dveří, profesor mě zastaví.
"Alaine, tak ať se vám na nové škole daří, a nezapomeňte nás někdy přijít navštívit."
"Děkuji vám, pane profesore a nebojte, určitě si čas udělám. Na shledanou." Rozloučím se s nim a opouštím školu, která byla pár měsíců mým útočištěm. Ráda jsem trávila čas v jejích prostorách, v knihovnách a studovnách. Bude mi to scházet. Sice jsem na vysoké škole jen jeden semestr, ale už jsem si stihla vypěstovat k ní velké pouto. Ještě naposledy se ohlédnu, když odcházíme od školy a vydechnu. Tinka se na mě podívá.
"Neboj, třeba bude lépe." Řekne povzbudivě.
"Nevím, neumím si představit, že by univerzita v maloměstě byla stejně dobrá, jako táto." Řeknu s povzdechem.

S Tinkou se rozloučíme na náměstí a domluvíme se na sedmou hodinu před barem. Domů dorazím s celkem sklíčenou náladou. Né, že bych se netěšila. Miluji přírodu, ale bude mi to tu scházet, škola, přátelé i kavárny a bary, kde jsme s Tinkou sedávaly. Máma si dnes s tátou vzali volno, aby všechno připravili. Když vyjdu do bytu, všude se na mě valí krabice se sbalenými věcmi. Když mě máma zmerčí, hned mě zahltí úkoly, co vše je ještě třeba udělat. Přikyvuji na souhlas a pomalu se belhám do svého pokoje. Odložím si tašku a jdu se převléct.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama