Kapitola 3

19. listopadu 2016 v 15:14 | pisálek |  Znamení ledové vločky

Kapitola 3.

Ředitel Medard seděl v ředitelně a prohlížel si dokumenty, když v tom se dveře rozletěly a dovnitř vstoupil Maxim Falkony.
"Ohrožuješ celou školu tím, že je tady! Neměla se vracet!" Rozkřikoval se Falkony a prudce přitom máchal jednou rukou a v druhé držel svou dlouhou důl.
"Je to má dcera Maxime." Řekl s kamennou tváří ředitel.
Maxim Falkony se předklonil ke stolu, za kterým seděl ředitel. "Kvůli tvé dceři je celá škola v nebezpečí." Procedil skrz zaťaté zuby.
Ředitel vstal od stolu, obešel ho a postavil se naproti Falkonyho.
"Nevíme, zda je příběh pravdivý. Nemůžeme dělat ukvapené závěry." Řekl klidně ředitel.
"Ale jistě že to víme. My oba to víme, jen ty si to očividně nechceš přiznat. Jestli se vrátí a ona bude tady, bude to pro celou školu nebezpečné."
"Má dcera zůstává. A jestli se on vrátí, budeme připraveni." Uzavřel debatu ředitel a usadil se zpátky ke svému stolu.
Falkony si odfrkl a dlouhými kroky odkráčel pryč z místnosti.
Ředitel Medard dlouhou dobu po Falkonyho odchodu přemýšlel. Věděl, že ta legenda je pravdivá, ale Falkony měl pravdu, nechtěl si to přiznat. Ovšem bude muset. Bude se muset připravit na den, kdy se Ailpein vrátí.

Eleonora seděla na parapetu u okna v pokoji a v ruce držela knížku. Koukala z okna a přemýšlela.
"Haló, haló." Ozvalo se ode dveří.
Eleonora se ohlédla a spatřila svou kamarádku. "Ahoj." Pozdravila ji.
Gabriela došla až k ní a zrak jí spočinul na knížce, kterou držela v ruce. Staré pověsti.
"No tak to teda ne." Řekla Gabriela podrážděně a knížku kamarádce z ruky vytrhla. "Okamžitě na sebe něco hoď a jdeme se najíst." Přikázala Eleonoře.
Ta se na ní jen provinile usmála a šla si obléct svetr. Přes sebe přehodila teplou šálu a společně potom vyšly z ohnivé koleje a vydaly se zpátky do hlavní budovy. Škola jako taková vypadala spíš jak nějaké honosné kamenné sídlo. Když dívky vešly do hlavní budovy, namířily si to rovnou do jídelní haly. Hala byla stejně prostorná a velkolepá, jako zbytek školy. Byly zde rozmístěny mohutné dubové stoly a dívky si přesedly k jednomu z nich. Jídlo už bylo nachystané, tak se do něj s chutí pustily.

Před tím, než usedl k jídelnímu stolu, potkal Teodor na chodbě svého otce, který mu oznámil svou debatu s ředitelem. Než odešel, nařídil synovi, ať na tu dívku dohlédne. Maxim Falkony věděl, že někdo se o školu postarat musí, když ani sám ředitel není schopen.
Takže teď tu Teodor seděl, mlčky převaloval své jídlo na talíři a bedlivě pozoroval dívku, která všem dělala tak velké starosti. Představoval si dotyčnou úplně jinak. Legenda vykresluje dívku se znaménkem ledové vločky, jako mocnou, sebevědomou, důstojnou a s bílými dlouhými vlasy. Ovšem dívka, na kterou se díval, nebyla ani jedno. Celkově byla až moc obyčejná. Plavé vlasy po pás, tvář kulatá, spíš tuctová a velké jantarové oči. V celku pro Teodora dost nezajímavé děvče.
Povzdychl si. Jestli vůbec jeho otec má v tomto pravdu? Třeba jde jen o planý poplach a jednu výjimečnou dívku. Ovšem v hloubi duše věděl, že se o žádný planý poplach nejedná.

První den školy po prázdninách, vstala Eleonora ještě před budíkem. Byla ráda, že se jí to podařilo, aspoň měla koupelnu pro sebe, když všechny její spolubydlící ještě spaly. V koupelně byla hotová poměrně rychle. Šla si sbalit knížky na dnešní přednášky a vydala se z koleje ven. Měla ještě mnoho času, než jí začne první hodina a tak se rozhodla, že si zajde do knihovny.

V knihovně bylo ticho a klid. Eleonora se procházela mezi regály a po všech knížkách přejížděla prsty. Milovala vůni starých knih, jejich přebaly vázané v kůži. Byla zcela zabraná do zkoumání knih, když v tom o něco zakopla a zamířila nosem přímo k zemi. Za sebou uslyšela klučičí smích, jakmile se ohlédla, poznala chlapce, který ji nedávno tak pozoroval. Seděl na zemi, opřený o regál a s knížkou v ruce.
Když chlapec zjistil, kdo o něj zakopl, úsměv z tváře mu okamžitě zmizel. Byla to ta dívka. Pohled se mu změnil na odměřený a podmračený. Eleonora byla v rozpacích. Vstala a oprášila si své oblečení. Ne že by podlaha byla špinavá, bylo to spíš ze zvyku.
"Nevěděla jsem, že tu někdo bude v tuhle hodinu." Omluvila se a těkala očima všude kolem sebe. Čekala, že jí na to něco řekne, ale chlapec jen mlčel a po chvilce sjel pohledem zpátky ke své knize, kterou četl. Teodor zastával názor, že pokud mu vyloženě někdo nepoloží otázku, mlčí. Nesnášel zbytečné věty. Zbytečně vyřčená slova, která se nakonec stejně ztratí v prázdnu. Dívka nakonec rozpačitě přešlápla a svižným krokem odešla od chlapce. Styděla se, ale také byla na sebe naštvaná. Proč s ním vůbec zkoušela komunikovat, věděla moc dobře, že ji tu studenti ignorují. Sama nevěděla, co od toho očekávala. Možná si myslela, že když ji tehdy tak pozoroval, tak by ji ignorovat dnes nemusel. Ale mýlila se. Nikdo s ní nechtěl mít nic společného, a ten kdo chtěl, nedělal to kvůli ní, ale kvůli slavné, staré pověsti. Naštvaně si odfrkla a opustila knihovnu.

Další kapitola -->
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama