Kapitola 4. (PD)

23. listopadu 2016 v 19:25 | pisálek |  Poselství druidů

Kapitola 4.


 
Ráno vstanu za pomocí budíku, který mě vzbudí v osm hodin. Rychle se převleču a sejdu dolů do kuchyně, podívat se, jestli už jsou rodiče vzhůru. Překvapivě nikoho nenajdu, tak usoudím, že ještě spí. Uvařím si kávu a vezmu si jí sebou na zahradu. Sednu si ke stolku a vychutnávám si ještě trochu chladné ráno. Vyzuji si pantofle a jdu se projít boso po zahradě. Velmi ráda chodím boso. Je to příjemný pocit, cítit ještě z rána vlhkou zem pod nohama. Dojdu až na konec zahrady, kde se rozprostírá les. Táhne mě to do něj. Nejraději bych se rozběhla a ztratila se ve stromech. Uslyším hlasy táhnoucí se z domu a ohlédnu se. Na verandu zrovna vychází máma s tátou a něčemu se smějí. Jsou tak šťastní. Je na ně krásný pohled.
Máma v saténovém županu a rozpuštěnými dlouhými kaštanovými vlasy, které se ji na slunci nádherně lesknou, vypadá jak filmová hvězda. Táta má na sobě už oblečení na zahradu, ale jeho pískové vlasy mu trčí do všech stran, jako kdyby teprve vstal. Vydám se za nimi s širokým úsměvem na tváři.
"Dobré ráno, jak jste se vyspali?" Pozdravím je.
"Dobré ránko. Až moc dobře, žádný hluk projíždějících aut, žádné pokřikující gangy, je to jak v ráji." Rozplývá se máma a culí se od ucha k uchu.
"Je to tak, já usnul jak dudek." Přidá se táta a sám sobě se zasměje.
Jsem šťastná, že jsou šťastní. Přisednu si k nim a začneme se bavit o plánech zahrady do budoucna. Když tu bydlela teta, na zadní zahradu se moc nechodilo, a to prý z důvodu, že měla strach o děti. Doslechla se, že ve zdejších lesích jsou medvědi a vlci, tak proto zahrada zůstala nedotčená. My těmto pověrám na medvědy a vlky moc nevěříme, takže nadšeně plánujeme přestavbu zahrady.

Když dopiju svou kávu, oznámím mámě, že se jdu projít po městě. Máma souhlasí, ale dodá, že mám být maximálně do jedenácti doma, protože máme ještě hodně věcí na vybalování. Přikývnu a vejdu do domu. Projdu halou, dám si boty a jdu vstříc novému městu čelem.
Samozřejmě, že nejsem překvapená, že městečko je v devět hodin ráno prázdné, ale myslela jsem, že tady na vesnicích život začíná brzo. No, vím, není to vesnice jak vesnice, spíš takové malé městečko. Typické malé městečko. Radnice s malou nemocnicí a malým nákupním centrem se nachází uprostřed města, kde je i krásné náměstí a park. Zdá se to, ale je to pěkně malé. Od našeho domu, našeho, je to zvláštní se takto o něm vyjadřovat, ale už je to tak. Od našeho domu je to do "centra" zhruba deset minut pěšky a to máme dům až na kraji. Ale jak koukám tak koukám, školu zatím najít nemůžu, tak dál procházím městem. Domy v středě města jsou rozloženy jen már metrů od sebe a odděleny plotem, ale čím dále jste od města, tím větší jsou rozestupy mezi nimi.
"Ale jéje, oni tu mají i kino." Řeknu si nahlas pro sebe.
Kino je sice malé, ale splňuje svůj účel. Na dveřích vidím plakáty oznamující, kdy se co hraje. Sice jsem tyto filmy viděla tak před půl rokem, ale i to se počítá.
Sečteno podtrženo, je to tady jak na konci světa, a proto to miluju.

Když už se vracím pomalu domů jinou cestou, než jsem přišla, konečně ji uvidím. Univerzitu. Páni, tak takhle jsem si jí nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Tak tahle budova musí být tou nejstarší a nejmajestátnější budovou tady ve městě. Je stavěná do učka, takže uprostřed je takový dvorek s alejí stromů. Cihly na ní jsou už dosti staré a tmavé, ale na vzhledu jí to neubírá, spíše naopak. Celá je obehnaná plotem, který je poměrně nedávno renovovaný ale i tak krásný. Do čtvrtiny cihlový a zbytek vysoký železný zdobený plot. Kousek od univerzity se nachází další škola, už ne tak velká, ale ve stejném stylu, nápis na ní napovídá, že jde o základní školu se střední školou dohromady. Obdivně se koukám na mou budoucí školu a už se na zítra nemůžu ani dočkat. Celá natěšená, se vydám domů. Cestou narazím na otevřenou kavárnu s pekárnou a dostanu chuť na skořicové esíčko. Hrábnu do kapsy a s potěšením zjistím, že stovku, která mi tam zůstala ještě ze včera, tam stále mám. Když vejdu do kavárny, zvonek nade mnou oznámí příchod nového hosta. Za pultem se objeví prodavačka, zhruba v mých letech, a usměje se na mě. Úsměv jí oplatím.
"Co to bude?" Zeptá se, když dojdu k pultu.
"Vzala bych si dvě ty skořicový esíčka a k tomu kakao." Řeknu jí svou objednávku a na pult položím peníze.
Zatím co nakládá na talíř mé esíčka, snažím se vycítit její emoce. Kupodivu toho moc necítím, jen slabou radost. Položí mi na pult mou objednávku a vydá mi nazpět peníze. Vezmu si to vše ke stolu a posadím se. Dívka odejde zpátky dozadu. Vypadá to, že tam není sama. Ozývají se tam tlumené hlasy a smích. Rozhlédnu se po kavárně. Je zařízená útulně. Stěny jsou vymalovány béžovou barvou a na nich jsou fotografie přírody a různých zvířat. Jsou tu stoly s židlemi ale i boxy s koženými sedadly. Okna jsou od stropu až dolů po celé jedné stěně, takže tu je dost světla. Výběr tady mají ohromný, možná větší než ve městě. Hned si to tady oblíbím. Když zazvoní zvonek, zvědavě se ohlédnu. Do kavárny vstoupí dívka. Taky může být v mých letech. U pultu se objeví hned prodavačka.
"Ahoj Lauro. Lanie, máš tu sestru!" Zavolá potěšeně směrem do zadní místnosti, odkud vyšla. Za moment se za ní objeví dívka, která jako by z oka vypadla nově příchozí. Bezesporu dvojčata. Jediný rozdíl mezi nimi jsou vlasy. Laura, jak jí prodavačka oslovila, je má husté, delší a měděná, ale její dvojče je má kaštanové a střižené na mikádo.
"Ahoj Jenny." Pozdraví Laura prodavačku. "Lanie, shání tě máma, za chvíli má přijet Derek." Usměje se na sestru.
Sestra přikývne a jde zpátky dozadu.
"Jenny, dej mi prosím tě deset těch housek." Poprosí ji Laura.
Snažím se zaměřit na emoce Laury, ale je to stejné jak u Jenny, cítím jen slabou radost a spokojenost. Najednou se na mě Laura otočí. Podívá se na mě zkoumavým pohledem a nakonec se usměje. Taky se na ní usměji a hned nato se odvrátím a hypnotizuju svoje skořicové esíčko. Co se to děje? Že by mě opouštěla má schopnost vycítit emoce? Má empatie? Byla bych vůbec ráda, kdyby ano? Už se jejich směrem radši nepodívám, aby to nevypadalo trapně. Za chvíli stejně dvojčata odejdou. Dojím poslední kousek esíčka, dopiju kakao a vrátím talířek s hrníčkem na pult. Jenny už se neukáže.

Když přijdu domů, máma hned začne vyzvídat, jak jsem se měla.
"Dobře, moc dobře. Proč si mi neřekla, že je ta škola tak krásná, páni. Asi dvacet minut jsem se nad ní rozplývala."
Máma se hrdě napřímí. Když tady za mlada ještě bydlela, samozřejmě že tam studovala. "Chtěla jsem, ať jsi překvapená, a to se mi taky povedlo." Tleskne rukama a já se neubráním abych se tomu nezasmála.
"Už teď se nemůžu dočkat zítřka, až to tam vše prohlédnu." Řeknu s radostí.
"A potkala jsi někoho?" Zeptá se mě trochu ostražitě.
"Byla jsem v kavárně, mimochodem, ta je taky moc pěkná a útulná, a tam jsem viděla nějaké holky zhruba v mém věku. Jinak ticho jak po pěšině. Nikde nikdo."
"Holky ano? A jaké?"
"Já nevím," řeknu otráveně, "dvojčata, Laura a Lanie a prodavačka Jenny. Proboha proč tě to zajímá?"
Mamka zatěká očima a odpoví. "A nebavila ses s nimi? Já jen chci, aby sis tu našla nové kamarády."
"Ne nebavila, a neboj, vždyť jsem tu teprve pár hodin, mám na to spoustu času."
 


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama