Březen 2017

Kapitola 6. (PD)

16. března 2017 v 23:43 | pisalek |  Poselství druidů

Kapitola 6.




Po dvou přednáškách nás čeká volná hodina, kterou chci využít pro návštěvu knihovny, takže hned jak vyjdeme z učebny, kde jsme měly základy latiny, Lauru zaprosím, ať mi knihovnu ukáže. Laura se vřele usměje.
"Vypadá to, že jsme na stejné vlně. Knihovnu taky miluji a trávím v ní většinu času. Tak pojď." Vybídne mně. Dojdeme ke dveřím, které vedou do knihovny. Otevře a já hned ucítím tu nádhernou vůni starých knih. Knihovna je dosti velká. Zhruba jako dvě učebny. Regály s knihami se táhnou po celém obvodu a pár řad regálů je i uprostřed. Nejsou tu žádné stoly ani křesla.
"Tohle je jen filosofická knihovna. Jinak universitní knihovna má svou budovu na dvoře školy. Tam ti to taky někdy ukážu." Řekne a vydá se k regálům.
Jdu za ní. "To budu moc ráda." Řeknu ji s neskrývaným nadšením v hlase.
Celou hodinu strávíme s Laurou v knihovně, kde si povídáme o škole a o našem životě. Laura tady bydlí od narození a nikdy se nechce odstěhovat. Prý to tady má opravdu velmi ráda, a to se jí nedivím. Potom už se vydáme na další přednášku a to je řecká filosofie.
"Ahoj Lauro." Zastaví nás nějaký kluk.
"Ahoj Dereku." Pozdraví znuděně Laura.
"Neviděla jsi Fela?" Zeptá se a těká očima z ní na mně. Prohlížím si ho. Je dost pěkný. Tmavé vlasy, tmavé oči a opálená kůže.
"Ne neviděla a jsem za to ráda." Odpoví a podívá se na mě. "Pojď, jdeme." A táhne mě za sebou.
"Nový přírůstek?" Zavolá za námi Derek. Laura už ale neodpoví.
"To byl Derek, můj bratranec, přijel taky včera. Byl na dva měsíce ve Španělsku." Řekne na vysvětlenou Laura, když se usadíme do lavic.
Po konci školního dne mě na odchodu z katedry zastaví Laura. "Hele pojď s námi do kavárny, chci tě ještě někomu představit. Už jsi ji viděla. Jenny, dělá přes víkendy prodavačku v kavárně."
"No jasně, půjdu ráda." Řeknu ji a myslím to opravdu upřímně. Jsem ráda, že jsem si tu hned našla kamarády, protože začátky bývají těžké.
Vydáme se s Laurou na školní dvůr, kde už čekají Lanie s Jenny.
"Ahoj holky." Pozdraví je Laura. "Jenny, tohle je Alaine." Ukáže na mě.
S Jenny si podáme ruku a seznámíme se.
"Ty jsi byla včera v kavárně viď?" zeptá se mně Jenny.
"Jojo, byla jsem to já." Odpovím a usměji se.
"Tak pojďme už, mám kofeinovej absťák." Popožene nás Laura.
V kavárně je už docela plno, sedneme si do jednoho z boxu s cedulkou reservé.
"To vážně tu máte svůj reservé stůl?" Zeptám se s údivem.
"No jistě, je tu nejlepší výhled na celou kavárnu i na vchodové dveře. Ještě aby nám to někdo zabral." Řekne potěšeně Lanie a mrkne na mě. "Co si dáte? Zajdu objednat." Zeptá se nás.
"Asi to co obyčejně, latte." Řekne svou objednávku Laura.
"Já to samé." Doplní Jenny.
Pak se podívají všechny tři na mně, jako kdyby to byla zkouška. "Dám si Cappuccino, díky Lanie," usměju se. Lanie kývne hlavou a odběhne k pultu.
Zatímco si holky povídají, já studuju nápojoví lístek. Páni, mají tu mléčné nápoje snad s každou příchutí, no oni tu maj všechno. Hlavní dveře se s cinknutím otevřou, a já po dlouhé době ucítím emoce. Zasáhne mě to jak facka. Není to zas tak silné jak nečekané. Když se podívám kdo je vlastníkem těchto emocí, až mě zamrazí. Je to malá dívka, zhruba tak v jedenácti letech. Cítím strach, smutek, paniku a samotu. Vše se to ve mně mísí a je to nepříjemné.
Lanie zrovna dojde ke stolu a podává mi moje objednané cappuccino, když si všimne mého skelného výrazu. Podívá se směrem, kterým se dívám já a zeptá se zda je vše v pořádku. Podívám se na ní a jen přikývnu. Snažím se emoce vytěsnit, moc mi to nejde, tak se omluvím, že musím na záchod.
Na záchodech si propláchnu obličej. Sakra, už jsem skoro zapomněla, jak hrozné to může být.
Někdo mi poklepe po ramenu. Ani jsem neslyšela otvírání dveří. Prudce se otočím a najednou se dívám do Laniiných oříškových očí.
"Stalo se tam něco? Vypadala jsi, jako kdybys viděla ducha." Zeptá se starostně.
"Ale v pohodě, jen se mi zamotala hlava, zřejmě z toho tepla." Usměji se na ni, abych tomu dodala pravdivosti. Sice nebylo nějak obzvlášť velké teplo, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.
"A už je ti lépe?"
"Jasně díky."
Domů se dostanu až kolem půl páté. Dojdu rovnou do kuchyně, ale nikoho tam nenajdu. Uslyším hlasy táhnoucí se ze zadní zahrady. Odložím tašku a jdu se podívat co se venku děje. Na zahradě uvidím mamku s tátou, jak pilně pracují. Táta zrovna zastřihává zbylé stromky, které nepokácel a máma něco urputně sadí do hlíny.
"Ahoj." Pozdravím je. Jak mě máma zahlédne, okamžitě přicupitá až ke mně.
"Ahoj!" Zavolá na mě táta. Mávnu na něj rukou.
"Alaine, už jsi doma. Jak bylo, povídej, přeháněj."
Překulím oči a zasměju se. "Ale jo, našla jsem si hned první den kamarádky, víš ty holky, o kterých jsem ti vyprávěla, že jsem je potkala v kavárně."
"Ano, ano, vím. Dvojčata Leové." Přeměří si mě zkoumavým pohledem.
"Ty je znáš?" zeptám se podezřívavě.
"Znám jejich mámu, vždyť jsme spolu vyrůstaly."
"No jasně, promiň, já zapomínám."
"A co ti říkaly?"
"No co, jak to tu chodí a tak dále. Jo a mám tu nejúžasnější katedru na zemi." Změním téma.
"To ano." Řekne zasněně máma.
"No, jdu si vyložit věci, a udělat si hned první studijní práci." Oznámím a vejdu do domu. Vezmu si tašku z kuchyně a vydám se po schodech do svého pokoje. V patře se zastavím. Je to tam stále ještě prázdné. Musím popřemýšlet nad tím, co s tím budu chtít udělat. Tolik prostoru a tolik fantazie.




Kapitola 5. (PD)

16. března 2017 v 23:39 | pisalek |  Poselství druidů

Kapitola 5.



V pondělí ráno vstanu celá natěšená a o hodinu dříve. Nachystám si věci a vlezu si rychle do sprchy. Po sprše si vyfénuju vlasy, hodím na sebe vybrané oblečení a jdu se zkontrolovat do zrcadla. Na dnešní výjimečný den jsem si vybrala upnuté, světlé modré džíny, upnuté bílé tílko, na které jsem si dala ještě jedno hnědé volné, béžovou bundu a vše završila hnědým šátkem kolem krku. Ano mám ráda hnědou barvu, připomíná mi zemi, přírodu a vše s ní spojené. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, takže mi rovné a husté spadají po pás. Svůj výsledek ohodnotím kladně a vydám se k počítači vytisknout si rozvrh. S rozvrhem a batohem v ruce se vydám do kuchyně, kde najdu poněkud nervózní mamku, jak běhá kolem kuchyňské linky.
"Dobré ránko Alaine, jak ses vyspala?" Ptá se s úsměvem a podává mi hrníček s kávou.
S vděkem příjmu a napiju se. "Vyspala jsem se moc dobře a co ty mami?" Zeptám se.
"Až na to, že jsem nemohla zaspat, tak to jde." Odpoví a potutelně se usmívá.
"Proč si nemohla zaspat?" Zajímám se.
"Byla jsem tak nervózní z prvního dne v nové škole."
"Mami, vždyť to je můj první den." Zdůrazním slovo můj a pobaveně se zasměju.
"Já vím, ale já to prostě prožívám s tebou. Víš, zažila jsem tam moc pěkné časy, hodně jsem se tam naučila, doufám, že to budeš mít stejné."
"To víš, že jo." Řeknu ji, abych jí uklidnila.
"Sluší ti to." Řekne nakonec máma a vrátí se k přípravě snídaně.
Usměji se pro sebe a prohlídnu si rozvrh, který ještě stále držím v ruce. Sednu si ke stolu a začnu ho studovat. Máma se mi podívá přes rameno.
"Čti nahlas." Vyzve mně.
Pokrčím rameny. "Dnes máme první přednášku na osm čtyřicet pět a je to filosofie přírody," máma souhlasně přikývne hlavou, " hned potom máme základy latiny a po ní hodinu pauzu. Další přednáška začíná ve dvanáct a je to řecká filosofie, hned po ní jsou základy řečtiny a jako poslední je filosofie v novověku. Páni, docela nabitej program. To jsem doma tak o půl čtvrté." Sbalím si rozvrh do batohu a kouknu na hodinky, které ukazují osm hodin.
"Mami, já už jdu, chci se stavit do pekárny pro nějakou svačinu."
"Nechceš si vzít auto?"
"Ne, to je dobrý, půjdu pěšky." Řeknu a otočím se k odchodu. Na přední terase si nazuju mé oblíbené hnědě boty, se šněrováním vepředu a zipem vzadu, které jsou vysoké k lýtkům. Ještě si je trochu povolím, aby nebyly tak upnuté na noze a můžu vyrazit.

Do školy dorazím o půl deváté. Projdu velkou bránou do dvora školy. Už je tady spoustu mladých lidí, normálně se divím, kde se tady vzaly. Toto město zas až tak velké není, tak usoudím, že sem dojíždějí i z měst okolo. Někteří studenti sedí na lavičkách venku s knížkami v ruce, jiní sedí na trávníku a baví se spolu. Když už stojím skoro před vchodem, musím si školu prohlídnout ještě jednou. Je to opravdu majestátní budova. Jako bych se ocitla před nějakým obrovským panstvím. Všechny vchody a okna jsou klenuté a vysoké. Je to, jak kdyby se tu v osmnáctém století zastavil čas. Z mého snění mě vyruší dívčí hlas.
"Ahoj, vidím, že tu máme nováčka." Kouknu na ní a vidím před sebou dívku, kterou jsem potkala včera v kavárně. Laura. Jedno z dvojčat.
"Ahoj." Usměji se na ní.
"Já jsem Laura." Představí se s nataženou rukou.
"Alaine." Příjmu její ruku.
"Viděli jsme se včera v kavárně že?" Zeptá se.
"Ano." Odpovím.
"Ty toho asi moc nenamluvíš co?" zvedne udiveně jedno obočí.
"Ale ne, většinou mám stále co říct, jen teď nestíhám všechno pořádně vstřebat. Teprve včera jsme se nastěhovaly a už mě vyhnaly do školy." Vyprávím jí, jako staré známé.
Laura se zasměje. "Tak to potom chápu." Z ničeho nic se u nás objeví dvojče od Laury. Jak už vím, jmenuje se Lanie.
"Jé ahoj." Pozdraví mně s úsměvem a tázavě se podívá na sestru.
"To je Alaine, náš nováček. Teprve včera se přistěhovala a už jí vyhnaly do školy." Povypráví sestře a použije moji frázi. Lanie se usměje a taky se představí.
"Tak ahoj Alaine, já jsem Lanie, sestra tady Laury." Řekne se smíchem.
"Ahoj Lanie, vážně jste sestry, to by mně ani nenapadlo." Zavtipkuju a všechny se zasmějeme.
"Takže jak vidím, máme nový přírůstek do rodiny." Řekne Lanie, když se vydáme do nitra školy.
Podívám se nechápavě první na Lanie a pak na Lauru.
Laura na Lanie zavrtí hlavou a pokrčí rameny. Lanie se zatváří sklesle. Tak tuto reakci naprosto nechápu. Prošvihla jsem něco?
"My tu jsme totiž taková jedna velká rodina." Dodá Lanie s náznakem nejistoty, když procházíme velkou halou, kde už se hromadí spousta studentů. Nestačím koukat. Je to tu stejně krásné jako z venku.
"Hele Alaine, ukaž mi rozvrh." Vybídne mě Laura a natahuje ruku po mém rozvrhu. Podám jí ho a ona si ho pořádně prostuduje. "Jsi v druhém ročníku tak jako my. Dovolili ti přestup. To musíš být dobrá." Usměje se na mně. "A víš co je na tom nejlepší? Máš stejný obor jako já, takže se nemusíš ničeho bát, budu tvůj mentor." Řekne naoko důležitě.
"Tak to se mi hned ulevilo. To by mi tak chybělo, toulat se tu po chodbách jak zbloudilá ovce." Řeknu a upřímně si oddychnu. Otočím se na Lanie. "A ty Lanie máš jaký obor?"
" Já mám společenské vědy." Odpoví mi trochu znuděně. "Kdybych si já hloupá raději tehdy vybrala přírodovědu." Vzdychne. Usměju se. Tyhle holky se mi opravdu zamlouvají. Procházíme chodbou s několika velkými dveřmi, za kterýma budou nejspíš třídy a kabinety. Dojdeme až k dvojitým mohutným dřevěným dveřím s nápisem filosofická katedra a u ní se rozloučíme s Lanie která se vydá do vyššího patra. Laura otevře dveře, a pustí mě před sebe. Když projdu dveřmi, zůstanu stát jak přikovaná. Tak takhle jsem si katedru opravdu nepředstavovala. Ocitám se v místnosti s krbem, ano krbem, který je uprostřed zadní stěny a kolem něho jsou rozložené křesla a velká sedačka. Kolem stěn jsou mohutné psací stoly s polstrovanými židlemi a na zemi je obrovský červený Peršan. Je to ta nejvíc nejútulnější školní místnost, jakou jsem za celý život viděla. V místnosti je šest dveří. Na pravé a levé straně po dvou a pak vchodové, kterými jsme přišly, a naproti z levé strany jsou další. Laura projde kolem mě a směje se mi.
"Jo já vím, je to nejhezčí katedra ze školy, ale nemysli si, všechny jsou v podobném stylu, ale bez krbu." Mrkne na mne a jde se posadit na křeslo a ukáže mi, ať jdu k ní. Je tady tak deset studentů, kteří buď sedí na sedačce, nebo u psacích stolů s knihami v rukách. Sednu si k Lauře s ještě stále otevřenou pusou.
Laura začne mluvit. "Takže, v této katedře budeš trávit nejvíc času, Akorát na logiku budeme chodit do druhého patra na katedru společenských věd a na latinu a řečtinu na katedru jazyku, která je také na druhém poschodí. Jen v pondělky, což znamená dnes, máme latinu a řečtinu tady u nás."
Pečlivě ji poslouchám a přikyvuji hlavou. "A co knihovna?" Zeptám se nedočkavě.
Laura se na mě zářivě usměje a pokývne hlavou směrem ke dveřím poblíž krbu.
"Ukážu ti jí, ale až později, je čas jít na přednášku." Řekne a vstane z křesla.
Podrážděně si vzdychnu, protože na knihovnu se těším snad nejvíc a vydám se za Laurou do otevřených dveří učebny na pravé straně. Místnost je celkem malá, tak pro dvacet studentu. Je tu pět řad dlouhých dřevěných stolů s židlemi, které vypadají dosti pohodlně, spíš křesla než židle. Sednu si vedle Laury k oknu a začnu vytahovat sešit a psací potřeby. Asi do pěti minut přijde profesor a my se vrhneme na studium. Když se trochu soustředím, ucítím pár emocí studentů ve třídě, ale je to teda o dost méně než v mé bývalé škole. Začínám mít z toho divný pocit.