Kapitola 6. (PD)

16. března 2017 v 23:43 | pisalek |  Poselství druidů

Kapitola 6.




Po dvou přednáškách nás čeká volná hodina, kterou chci využít pro návštěvu knihovny, takže hned jak vyjdeme z učebny, kde jsme měly základy latiny, Lauru zaprosím, ať mi knihovnu ukáže. Laura se vřele usměje.
"Vypadá to, že jsme na stejné vlně. Knihovnu taky miluji a trávím v ní většinu času. Tak pojď." Vybídne mně. Dojdeme ke dveřím, které vedou do knihovny. Otevře a já hned ucítím tu nádhernou vůni starých knih. Knihovna je dosti velká. Zhruba jako dvě učebny. Regály s knihami se táhnou po celém obvodu a pár řad regálů je i uprostřed. Nejsou tu žádné stoly ani křesla.
"Tohle je jen filosofická knihovna. Jinak universitní knihovna má svou budovu na dvoře školy. Tam ti to taky někdy ukážu." Řekne a vydá se k regálům.
Jdu za ní. "To budu moc ráda." Řeknu ji s neskrývaným nadšením v hlase.
Celou hodinu strávíme s Laurou v knihovně, kde si povídáme o škole a o našem životě. Laura tady bydlí od narození a nikdy se nechce odstěhovat. Prý to tady má opravdu velmi ráda, a to se jí nedivím. Potom už se vydáme na další přednášku a to je řecká filosofie.
"Ahoj Lauro." Zastaví nás nějaký kluk.
"Ahoj Dereku." Pozdraví znuděně Laura.
"Neviděla jsi Fela?" Zeptá se a těká očima z ní na mně. Prohlížím si ho. Je dost pěkný. Tmavé vlasy, tmavé oči a opálená kůže.
"Ne neviděla a jsem za to ráda." Odpoví a podívá se na mě. "Pojď, jdeme." A táhne mě za sebou.
"Nový přírůstek?" Zavolá za námi Derek. Laura už ale neodpoví.
"To byl Derek, můj bratranec, přijel taky včera. Byl na dva měsíce ve Španělsku." Řekne na vysvětlenou Laura, když se usadíme do lavic.
Po konci školního dne mě na odchodu z katedry zastaví Laura. "Hele pojď s námi do kavárny, chci tě ještě někomu představit. Už jsi ji viděla. Jenny, dělá přes víkendy prodavačku v kavárně."
"No jasně, půjdu ráda." Řeknu ji a myslím to opravdu upřímně. Jsem ráda, že jsem si tu hned našla kamarády, protože začátky bývají těžké.
Vydáme se s Laurou na školní dvůr, kde už čekají Lanie s Jenny.
"Ahoj holky." Pozdraví je Laura. "Jenny, tohle je Alaine." Ukáže na mě.
S Jenny si podáme ruku a seznámíme se.
"Ty jsi byla včera v kavárně viď?" zeptá se mně Jenny.
"Jojo, byla jsem to já." Odpovím a usměji se.
"Tak pojďme už, mám kofeinovej absťák." Popožene nás Laura.
V kavárně je už docela plno, sedneme si do jednoho z boxu s cedulkou reservé.
"To vážně tu máte svůj reservé stůl?" Zeptám se s údivem.
"No jistě, je tu nejlepší výhled na celou kavárnu i na vchodové dveře. Ještě aby nám to někdo zabral." Řekne potěšeně Lanie a mrkne na mě. "Co si dáte? Zajdu objednat." Zeptá se nás.
"Asi to co obyčejně, latte." Řekne svou objednávku Laura.
"Já to samé." Doplní Jenny.
Pak se podívají všechny tři na mně, jako kdyby to byla zkouška. "Dám si Cappuccino, díky Lanie," usměju se. Lanie kývne hlavou a odběhne k pultu.
Zatímco si holky povídají, já studuju nápojoví lístek. Páni, mají tu mléčné nápoje snad s každou příchutí, no oni tu maj všechno. Hlavní dveře se s cinknutím otevřou, a já po dlouhé době ucítím emoce. Zasáhne mě to jak facka. Není to zas tak silné jak nečekané. Když se podívám kdo je vlastníkem těchto emocí, až mě zamrazí. Je to malá dívka, zhruba tak v jedenácti letech. Cítím strach, smutek, paniku a samotu. Vše se to ve mně mísí a je to nepříjemné.
Lanie zrovna dojde ke stolu a podává mi moje objednané cappuccino, když si všimne mého skelného výrazu. Podívá se směrem, kterým se dívám já a zeptá se zda je vše v pořádku. Podívám se na ní a jen přikývnu. Snažím se emoce vytěsnit, moc mi to nejde, tak se omluvím, že musím na záchod.
Na záchodech si propláchnu obličej. Sakra, už jsem skoro zapomněla, jak hrozné to může být.
Někdo mi poklepe po ramenu. Ani jsem neslyšela otvírání dveří. Prudce se otočím a najednou se dívám do Laniiných oříškových očí.
"Stalo se tam něco? Vypadala jsi, jako kdybys viděla ducha." Zeptá se starostně.
"Ale v pohodě, jen se mi zamotala hlava, zřejmě z toho tepla." Usměji se na ni, abych tomu dodala pravdivosti. Sice nebylo nějak obzvlášť velké teplo, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.
"A už je ti lépe?"
"Jasně díky."
Domů se dostanu až kolem půl páté. Dojdu rovnou do kuchyně, ale nikoho tam nenajdu. Uslyším hlasy táhnoucí se ze zadní zahrady. Odložím tašku a jdu se podívat co se venku děje. Na zahradě uvidím mamku s tátou, jak pilně pracují. Táta zrovna zastřihává zbylé stromky, které nepokácel a máma něco urputně sadí do hlíny.
"Ahoj." Pozdravím je. Jak mě máma zahlédne, okamžitě přicupitá až ke mně.
"Ahoj!" Zavolá na mě táta. Mávnu na něj rukou.
"Alaine, už jsi doma. Jak bylo, povídej, přeháněj."
Překulím oči a zasměju se. "Ale jo, našla jsem si hned první den kamarádky, víš ty holky, o kterých jsem ti vyprávěla, že jsem je potkala v kavárně."
"Ano, ano, vím. Dvojčata Leové." Přeměří si mě zkoumavým pohledem.
"Ty je znáš?" zeptám se podezřívavě.
"Znám jejich mámu, vždyť jsme spolu vyrůstaly."
"No jasně, promiň, já zapomínám."
"A co ti říkaly?"
"No co, jak to tu chodí a tak dále. Jo a mám tu nejúžasnější katedru na zemi." Změním téma.
"To ano." Řekne zasněně máma.
"No, jdu si vyložit věci, a udělat si hned první studijní práci." Oznámím a vejdu do domu. Vezmu si tašku z kuchyně a vydám se po schodech do svého pokoje. V patře se zastavím. Je to tam stále ještě prázdné. Musím popřemýšlet nad tím, co s tím budu chtít udělat. Tolik prostoru a tolik fantazie.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama