Quis custodiet ipsos custodes? Kdo střeží ty, kdož střeží nás?

Říjen 2017

IV.

30. října 2017 v 12:42 | mia |  Ochránci

IV.


...Adrian...

Ležel jsem na zádech v posteli a přemýšlel nad větou, kterou mi dnes v jídelně řekl Deniel.

"Tvoje známá? Ještě nikdy jsem tě neviděl s holkou trávit tak hodně času, a ještě když tu je nová."


Měl sakra pravdu. Pokud jsem se bavil s holkami, tak jen pro to, že jsem je chtěl někam pozvat a možná si trochu užít. Hned v okamžiku, kdy jsem ji viděl u mé lavice, jako bych ji opravdu znal. Jako kdybychom byli staří známí. Chtěl jsem být v její přítomnosti, ale ne z romantického hlediska. Ty nesmysli, kterýma jsem ji krmil, byl jen zvyk. Způsob jak si ji udržet a byl jsem moc rád, když mi řekla to, co jsem opravdu chtěl slyšet. To, že o mě nemá zájem. Celá tahle věc s ní mi přišla zvláštní. Nikdy jsem neměl kamarádku, a nikdy jsem ani po ni netoužil. Ale teď, jako bych ji potřeboval.
Povzdychl jsem si, přetočil se na bok a zavřel oči.


...Avalona...


Vylezla jsem na střechu domu a pomalu šla k němu.

"Je to pěkná vesnice, ale to nevysvětluje tvou přítomnost," řekl stále otočený zády ke mně. Pozoroval temnou oblohu.
Ten hlas mi byl povědomí. Najednou se otočil a já se dívala opět do bouřkově šedých očí Theodora.

"Co tu děláš?" zeptal se a popošel blíž ke mně.

"Na to stejné bych se tě mohla zeptat i já." Řekla jsem a ruce jsem si založila před sebe v ochranném gestu.

Povytáhl jedno obočí. "Pleteš se tam, kam nemáš," řekl přísně.

"Jen dělám svou práci, nikomu se do ničeho nepletu."

"Kdo je tvoje práce?" zeptal se obezřetně.

"Adrian?" odpověděla jsem.

Udělal krok zpátky. "To není možné," řekl ohromeně a pohlédl na oblohu.

"Ale ne, on je i tvoje práce, že ano," polekala jsem se. Theodor jen kývl hlavou a dál sledoval oblohu, jako kdyby z ní četl odpovědi na své otázky.

"Jak je to možné?"
"To není možné!" odsekl mi a přísně se na mě podíval. "Někde se musela stát chyba, třeba to u vás popletly."

"Nebo to třeba u vás popletly," zamračila jsem se na něj.

"Ten kluk umře," řekl vážně, "proto jsem tady, brzo půjde se mnou."

"Ne dokud jsem tady já," řekla jsem odhodlaně a přistoupila jsem k Theodorovi blíž. "Tomu klukovi se nic nestane, dokud jsem tady já," zopakovala jsem, abych to zdůraznila.

Theodor roztáhl svá onyxově černá křídla, která mě přinutila od něj odskočit, a s prudkým mávnutím se bez jediného slova vznesl a odletěl.
Dívala jsem se na něj tak dlouho, dokud mi nezmizel z dohledu. Když byl pryč, otočila jsem se a šla zpátky do domu.


III.

26. října 2017 v 20:47 | mia |  Ochránci

III.


Po škole jsem si zašla na oběd do zdejší jídelny. Adrian mi šel po boku a vyprávěl mi zrovna o tom, jak je skvělí ve všech sportech na škole. Přetočila jsem oči, už asi po sté co jsem to dnes slyšela.

"Víš, kdybys někdy přišla na náš trénink, sama bys viděla, jak jsem dobrý," řekl s napřímenou bradou.
Jak někdo může mít tak vysoké sebevědomí mi nikdy nešlo do hlavy.

"Podívej se, Adriane," zastavila jsem se v chůzi a on mé následoval. "Jsi moc pěkný kluk, opravdu jsi, musela bych být slepá, kdyby ne, ale opravdu o tebe nemám zájem v romantickém slova smyslu."
Musela jsem mu to říct, nebavilo mě to jeho stálé chvástání a podlézání mi.

"Vážně ne?" pozvedl jedno obočí.
Zarazila jsem se. Vypadalo to jako by ho to ohromilo ale zároveň i uklidnilo. On byl snad dokonce rád. Musela jsem se zasmát.

"Ne, opravdu ne," ujistila jsem ho.

"Tak fajn, tím pádem tě nebudu oblbovat řečmi, které z poloviny stejnak nejsou pravdivé," zasmál se a já na něj vykulila oči. Co je sakra zač ten kluk, jako bych teď stála vedle jiného Adriana, než kterého jsem měla ve spise a dnešní celý den po boku.
Potřásla jsem hlavou a vydala se dál do jídelny. Adrian mě následoval. Když jsme přecházeli cestu, byl tak zažraný do svého mobilního telefonu, že si ani nevšiml, že se na něj řítí auto. Prudce jsem mu škubla rukou směrem zpět ke krajnici, až málem upadl, naštěstí jsem ho včas zachytila.

"Zatraceně, co to bylo," otočil se za projíždějícím autem, které na nás troubilo.

"Co to bylo? Málem tě přejelo auto, ty idiote. Příště nečum do té hloupé krabičky ale kolem sebe." Pustila jsem mu ruku a postrčila ho k cestě. Když už jsme byli v bezpečí za cestou, náhle se na mě otočil.

"Posiluješ?" zasmál se mi.

"Co?" zeptala jsem se nechápavě.

"Přidržela jsi mě, jako bych nic nevážil," pozvedl čelo.

"Však taky skoro nic nevážíš," zasmála jsem se mu, abych odpoutala pozornost od toho, že jsem schopná uzvednout i celé auto. Avšak nebyla jsem daleko od pravdy. Adrian měl postavu spíš atleta. Šlachovitou, hubenou a vysokou.

"Hele, takhle se klukům nelichotí," bouchl mě do ramen a zasmál se.

"To taky neměla být lichotka," smála jsem se a třela si rukou rameno, kde mě uhodil.

V jídelně s tácem v ruce se snažím najít nejméně obsazený stůl. Když ho zahlédnu, vydám se k němu s Adrianem v zádech.

"Čau Theo, máš tu volno?" zeptá se Adrian kluka sedícího u stolu. Chlapec se podívá první na něj a potom svůj zrak obrátí na mě. Toho kluka znám. Ty jeho černé vlasy. Chodí s námi do třídy. Když na mě upře zrak, nemůžu si nevšimnout jeho očí. Jsou bouřkově šedé. Zajímavé, děsivé až přitažlivě děsivé. Podívá se znovu na Adriana a přikývne. Oba dva se posadíme a koukáme do svých talířů.

"Tak jo, dobrou chuť kluci, jdu se pustit do tohoto vábně vypadajícího jídla," řeknu a obezřetně prohlížím svou porci. Vypadá všelijak jen ne vábně.
Adrian se uchechtá a Theo na mě pozvedne obočí. Prohlídnu si oba dva.

"Víte přece co se říká, nesuďte knihu podle obalu," ohradím se na ně a vložím si sousto do úst. Jakmile se chuť tohoto jídla spojí s mými chuťovými buňkami, chce se mi zvracet.

"Proboha, kecám!" vypísknu a zašklebím se. "Někdy se vyplatí soudit knihu podle obalu," řeknu a začnu se zhluboka nadechovat, abych zahnala pachuť tohoto pokrmu.
Adrian vyprskne smíchy a ani Theovy neunikne smích. Oba si je změřím pohledem.

"Proč mě nikdo nevarovat?" zaměřím svůj pohled na Adriana.

"Znám tě jen pár hodin, ale mohl bych soudit, že bys stejnak neposlechla," odpověděl a lapal od smíchu po dechu.
Jen jsem pokrčila rameny. Měl pravdu.
Odsunula jsem svůj talíř stranou.

"Jak to můžeš jíst," podívala jsem se na Adriana zhnuseně.

"Síla zvyku?" odpověděl otázkou. "Většinou si představuju, že sedím v luxusní italské restauraci a cpu se těstovinami. Občas to pomáhá," mrkl na mě a tentokrát jsem se dala do smíchu já.

"Odkud vlastně jsi?" zeptal se mě z ničeho nic Adrian.

"Oh, no víš, jsem ze severu, dalekého severu," zaskočil mě.

"Tam musela být dost zima co?" zeptal se, se zájmem.

" Jo, jo byla tam opravdu zima."

"Proč jste se přestěhovaly?"

"Protože tam byla zima?" Odpověděla jsem otázkou. Zatraceně. Ve své hlavě jsem zrovna mlátila hlavou o stůl. Měla jsem to nacvičené, ale prostě mi to vyklouzlo z hlavy.
Theo se uchechtl mé odpovědi a Adrian zvedl jedno obočí v nevíře.

"Rodiče tady jeli za prací a já musela pochopitelně s nimi. To je vše, nic zajímavého."

"Aha," pokýval hlavou a otočil se za hlasem volající jeho jméno. "Ach jo, hned přijdu," řekl mi a odběhl za klukem, který na něj volal.

"Nemůžu uvěřit, že ti to sežral," vzhlédl ke mně Theo.

Přísně a vyděšeně zároveň jsem se na něj podívala. "Cože?" zeptala jsem se, ale on se jen zvedl a s tácem v ruce odešel pryč.

"Promiň, to bylo ohledně tréninku," vysvětlil mi Adrian svou nepřítomnost, když přišel zpátky ke mně. Sedl si za stůl a zamyšleně jedl své jídlo.

"Dnes máš trénink?" zeptala jsem se, ale nereagoval. "Adriane?"

"Hm? Promiň, co jsi říkala?" podíval se na mě.

"Dnes máš trénink? Jaký?"

"Jo, dnes mám bojová umění."

"Oh, vážně? Asi vezmu tvou předešlou nabídku a půjdu se na tebe někdy podívat, může to být zajímavé," usmála jsem se na něj. Adrian jen přikývl a dál jedl své jídlo.

***

Doma jsem ze sebe shodila batoh a vyšla jsem na zadní zahradu domu. Byl tu krásný výhled. Zadní zahrada byla směřována na západ a pár metrů od domu byl menší lesík, přes který protékal potok. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dům stál daleko od ostatních, bylo tu naprosté soukromí a naprostý klid. Vynikající místo pro někoho jako jsem já.
Když se začalo stmívat, roztáhla jsem svá sněhově bílá křídla a vzlétla. Konečně po dlouhém dni jsem se mohla proletět. Milovala jsem chladný vítr, který se mi opíral o křídla. Létala jsem kolem vesnice, která se nořila do tmy a užívala si svobody, která mi má křídla poskytovala.

Ležela jsem v posteli a už skoro usínala, když jsem to zaslechla. Kroky na mé střeše. První jsem myslela, že se mi to zdá, a že to jen dům pracuje z tepla, ale potom se to opakovalo a bylo to stejně pravidelné jak chůze. Otočila jsem se na záda a poslouchala. Po chvíli jsem neochotně vstala z postele a vyšla z pokoje ke dveřím půdy. Vyšla jsem na půdu a tam vyšplhala na žebřík vedoucí k oknu, který sloužil jako vchod na střechu. Nadzvedla jsem okno nad sebe a celé ho překlopila. Z pravé strany mně ovinul ledový vzduch a já se otočila. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Dívala jsem se na obrovská, majestátní, černá křídla. Na mé střeše, zády ke mně, stál Světlonoš, anděl smrti.


Příznání

26. října 2017 v 17:31 | mia |  téma týdne

"Proč máš ze mě strach?" ptá se.

"Protože tě neumím ovládat," přiznávám poraženě.

"Já jsem ty. Znamená to snad, že neumíš ovládat sama sebe?" dotírá hlas.


"Ano," odpovím.



Ano je to krátké, omlouvám se. Ovšem měla jsem potřebu to napsat.

Těchhle pár vět vystihuje přesně to, jak se občas cítím.

Kapitola 7. (PD)

26. října 2017 v 10:34 | mia |  Poselství druidů

Kapitola 7.


Školní týden proběhl celkem v klidu, pár neočekávaných návalů cizích emocí, ale to je u mě na denním pořádku. Stále mně ale zajímá to, proč u některých lidí emoce vycítit nemůžu. Trochu mě to i děsí.
V sobotu jsme se s holkami domluvily, že si zajdeme na zdejší bazén. Toto město mě neustále něčím dokáže překvapit. O bazénu jsem si teda myslela, že bude veliký zhruba tak pět metrů na pět metrů, ale jakmile jsem přišla převlečená do plavek k němu, byla jsem mile překvapena. Bazén měl standardní rozměry. Budova, v které byl, byla ze zadní strany celá prosklená, takže tu pronikaly za dne sluneční paprsky.
Bazén jsme si maximálně užili, dováděli jsme tak, jak kdybychom se ve vodě narodily.
Stalo se to, když jsem vylézala z vody, protože jsem si chtěla skočit ze skokanského můstku.
Když už jsem byla na posledním schodu z vody, polila mě tak mohutná emoce žárlivosti a vzteku, že jsem se nemohla nadechnout. Zpanikařila jsem a spadla do vody. Vše kolem mě utichlo. Slyšela jsem jen tlumené zvuky lidí, dovádějících ve vodě a cítila tu příšernou emoci. Vymrštila jsem se nohama ode dna a vyplavala na hladinu. Snažila jsem se rychle dostat ke břehu a chytit se. Když jsem se dostala ke břehu, hledala jsem toho, komu ty emoce patří. Spatřila jsem holku, sedící na lavičce u bazénu, která upírala svůj nevraživý pohled na někoho ve vodě. Otočila jsem se za jejím pohledem a viděla kluka, který zrovna dováděl s nějakou dívkou. Když jí zvedl do vzduchu a hodil se smíchem zpátky do bazénu, píchlo mě tak prudce v žaludku, že jsem myslela, že se pozvracím. Měla jsem sto chutí někoho praštit. Vím, že to nebyly moje emoce, ale byly tak silné a pronikavé, až jsem z toho dostala strach. A ono to nepřestávalo. Už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem myslela, že to vzdám. Najednou ke mně doplavaly Laura s Jenny, a když viděly, jak vypadám, pomohly mi na břeh. Schoulila jsem se na ručníku a snažila jsem se ze všech zbývajících sil, abych zahnala cizí emoce, co se ve mně usadily. Pohlédla jsem znova na dívku sedící na lavičce, už se nedívala směrem k vodě, ale koukala skrz okno ven. Laura si mě prohlížela zkoumavým pohledem. Když viděla, kam se dívám, trochu zbystřila a pak mě poplácala po rameni.
"To bude dobré." Řekla mi tichým hlasem. Nevěřícně jsem se na ní podívala. Měla jsem pocit, jako kdyby věděla co se semnou děje, ale to byl asi jen můj pocit. Asi jsem jen chtěla, aby mi někdo skutečně rozuměl.
Za chvíli za námi na břeh přišla i Lanie a vyzvídala, co se stalo.
"Udělalo se jí špatně." Laura ji řekla přesně to, co jsem jim řekla já.
"Tebe se špatně dělá dost často co?" Zeptala se s poloúsměvem Lanie. Laura se na ní podívala a zakroutila hlavou Lanie jen pokrčila rameny. Jenny mě nakonec vzala za paži a s Laurou a Lanie mě odvedly do šaten.
Cestou domů se nikdo o incidentu nezmínil. Šly jsme v tichosti a na náměstí jsme si každá popřály pěkný zbytek víkendu a rozloučily se. Byla jsem tak unavená, že když jsem přišla domů, šla jsem hned do postele.
Po náročné neděli strávené na zahradě, kde jsme už docela pokročili a začíná se to tam rýsovat, jdu v pondělí ráno do školy s dobrou náladou. V katedře uvidím Lauru sedět na křesle u krbu. S úsměvem na mě zamává a já se vydám k ní.
"Tak jaký byl víkend?" Ptá se opatrně.
"Celou neděli jsem strávila na zkrášlování naší zahrady, takže ano, byl moc fajn." Odpovím s nadšením.
"To jsem ráda." Řekne upřímně a změní téma. "Zrušili nám první přednášku, takže máme hodinu volno."
"Páni, vážně?" Řeknu trochu moc nadšeně.
Laura se zasměje. "A to jsem myslela, že se ráda učíš."
"Taky že jo, ale chtěla jsem si zajít do univerzitní knihovny."
"Zase?" Zeptá se se smíchem.
"Jak zase?" Ohradím se.
Laura povytáhne obočí.
"No jo, tak máš pravdu." Řeknu a začnu se smát s ní. Od té doby, co jsem tam v úterý byla poprvé, jsem tam každý den. Ale když ona je tak velká, že jsem ještě vše neprošla.
"Tak běž, já si tu dodělávám nějakou práci." Řekne a ukáže na knihu, kterou má položenou na kolenou.
Zamávám ji na rozloučenou a vydám se ven ze školní budovy směrem ke knihovně. Je to jen pár metru. Budova je nízká a cihlová. Je novější než škola, ale zapadá tu skvěle.
Vejdu dovnitř a hned mě pohltí známá vůně starých knih. Knihovna je obrovská a má dvě patra. Krom regálů plných knih, jsou tu také pohovky, křesla a stoly s židlemi. Mám v plánu si najít jednu knihu, kterou jsem v naší katedře nenašla. Rozhlížím se, až najdu písmeno N a vydám se tím směrem. Když zahleděná do vrchu regálů hledám Nietzscheho, o něco zakopnu a končím rozpláclá na zemi. Za sebou uslyším chlapecký smích. Otočím se, zkontroluji celou situaci a nemůžu se ubránit tomu, abych se taky s chutí nezasmála.
"Promiň, neviděla jsem tě." Omluvím se a snažím se vydýchat.
Kluk se taky ještě stále směje. "To nic, stává se mi často, že mě lidé nevidí."
Zarazím se a prohlídnu si ho, protože rozhodně nevypadá jako kluk, kterého by lidé přehlíželi. I když sedí na zemi s knihou v ruce, neujde mi, že musí být docela vysoký. Jeho onyxově černé vlasy a smaragdově zelené oči, které mě teď pozorují, mi jasně říkají, že tenhle kluk musí být nepřehlédnutelný.
Pomalu se začnu sbírat se země. "To pochybuju." Řeknu a dál se snažím najít knížku, kterou hledám.
Kluk se zvedne ze země, zavře knihu a podá mi ruku. "Já jsem Felix."
Kouknu na něj s úsměvem a taky mu podám ruku. "Alaine." Jakmile se dotknu jeho ruky, uvědomím si, že cítím slabou emoci zvědavosti, a nejsem si jistá, jestli je má, nebo jeho.
Felix se na mě dívá zkoumavým pohledem a stále drží mou ruku. Najednou mnou projede vlna zlosti, tak velké, až zatnu pěst. V tu chvíli se otevřou prudce dveře a do knihovny vletí nějaký kluk, je určitě starší než já.
"Kde je? Sakra no tak, kde je? Vím, že si tu Gery!"
Ta emoce je tak silná že padnu na kolena a Felixe stáhnu sebou. Buším pěstmi o zem. "Nenene."
"Hej." Felix mě chytne za rameno.
"Nech mě." Zasyčím na něj, přes zuby a chytím se za hlavu. Prosím, ať to přejde. Musím se odsud dostat a to rychle. Snažím se vstát, ale v tu chvíli přijde kluk až k nám a koukne na nás zlostnýma očima. Zasténám a mačkám si ruce, až mi zbělají klouby. Felix mě chce postavit na nohy, ale já se nemůžu pohnout. Kluk od nás po chvíli odejde a já si uvědomím, že celou dobu co tu stál, jsem nedýchala. Najednou cítím, jak mě někdo zvedá do náruče a vynáší mě pryč, slyším jen šumění v hlavě a utichající vztek. Za chvíli už odezní úplně a já vidím, jak mě Felix nese k nejbližší lavičce. Opatrně mě na ní posadí a sedne si vedle mě. Cítím se neskutečně trapně, a nevím, jak mu to mám vysvětlit. On nic neříká, jen sedí, dívá se před sebe a občas se pousměje. Po očku ho pozoruju. Je opravdu moc pěknej a proto se cítím ještě hůř. No páni, musí si myslet, že jsem nějaká hysterka, proto se teď směje. Co mu jen řeknu.
"Nemusíš si nic vymýšlet." Řekne z ničeho nic, a podívá se na mě s úsměvem. Zčervenám.
"Jak víš, že chci?" Zeptám se a úsměv mu oplatím.
"Kdo by nechtěl v takové situaci." Řekne s pobavením.
"No jo, tak díky." Řeknu naoko naštvaně. "Takže se mě nezeptáš, co se stalo?" Zeptám se ještě.
"Ne, já to vím." Řekne a nakloní se ke mně. "Ale víš to i ty?" doplní, zvedne se z lavičky a odejde pryč. Nechá mě tam sedět s otevřenou pusou a s tolika nevyřčenými otázkami.

II.

24. října 2017 v 19:05 | mia |  Ochránci

II.

Ráno mě vylekal neskutečný kravál. Vystartovala jsem z postele a automaticky se připravila k boji.

"No do háje, to je budík!" zasmála jsem se hystericky sama sobě. U nás se takováto věc sice nepoužívá, ale vybavuji si jí z výuky zvyku lidí, kterou jsme měli ve škole. Budík má budit lidi, aby náhodou nezaspali do práce nebo do školy. Tak jestli mě tohle bude budit každý den, tak to potěš má křídla. Kde jsou ty harfy, které nám ráno vyhrávaly v celém Tevasu. Povzdychla jsem si a šla se připravit do školy.
Vzala jsem si úzké světlé rifle a zeleno černou kostkovanou košili. Své světlé vlasy po pás jsem si nechala volně rozpuštěné a dala na ně klobouček. Vše jsem ještě jednou zkontrolovala v zrcadle. Nakonec jsem pokrčila rameny a s batohem přehozeným přes rameno jsem odešla z domu vstříc prvnímu dni ve škole.

Školu jsem podle mapy našla v celku snadno. Není to zrovna velká vesnice.

"Tak jo," řekla jsem si pro sebe a zhluboka se nadechla. "To zvládnu, to hravě zvládnu," dál jsem se uklidňovala, když kolem mě prošla holka a koukala na mě se zvednutým obočím.

"Ahoj," pozdravila jsem jí slušně, ale ona mě ignorovala. Pokrčila jsem rameny a vydala se do nitra budovy.
Vytáhla jsem si z batohu svou dřevěnou složku a prohlídla si kluka ještě jednou.
Tak fajn. Teď zajdu do ředitelny, nahlásit svůj příchod a pak se můžu věnovat plně svému úkolu. Už předem vím, že rozvrh budu mít stejný jako Adrian, takže mu budu stále na blízku.
Po několika odbočkách a pár poptání studentů jsem se konečně dostala k ředitelně.
Zaklapala jsem na dveře a po vyzvání vstoupila.

"Dobrý den, slečna Avalona Rustica?" zeptala se ředitelka a koukla na mě přes své obroučky kulatých brýlí.

"Ano," usmála jsem se na ní.

"Jsem ráda, že jste se mi přišla ohlásit, můžete jít na svou první hodinu, za pár minut začne vyučování," odbyla mě ledabyle.

"Aha, dobrá. Děkuji. Na shledanou."

"Hm hm," odpověděla a dál studovala materiály, které měla pod sebou. Otočila jsem se na patě a vyšla z ředitelny. Než jsem se dostala do třídy, zbývala už jen minuta do začátku výuky.
Vešla jsem do třídy a pátrala očima po Adrianovi. Našla jsem ho vybavovat se se spolužáky v poslední lavici. Sebevědomě jsem vykročila přímo k němu a hodila tašku na jeho lavici.

"Promiň, máš tu volno?" zeptala jsem se a nasadila široký úsměv.

Otočil se na mě, pak se rozhlédl po pár prázdných lavic ve třídě. "No jo, jasně, mám," řekl a usmál se na mě. Měl moc pěkný úsměv. Byl to opravdu pěkný kluk. Tmavě hnědé vlasy měl upravené jen tak na krátko, aby mu nepadaly do očí. Oči v barvě hořké čokolády, jako by se stále smály. Ale z jeho postoje a pohledu čišela arogance.

"Díky," přisedla jsem si a začala jsem vytahovat své knihy na hodinu. Periferně jsem viděla jak pokrčil na své kamarády rameny.
Těsně před tím, než zazvonilo, mě přepadl zvláštní pocit v žaludku, jako bych se na něco těšila a přitom byla nervózní. Pozorovala jsem svůj stav, ale nepřestávalo to. Když do třídy vešel učitel a začal hodinu, přestala jsem na to myslet. Byla jsem ráda, že mě nepředstavoval. Tam nahoře mezi našima jsem nervózní, když jich je kolem mě hodně a upírají na mě zrak. Nevím, jak bych to zvládla tady.

"Ty tu jsi nová," oznámil mi můj spolusedící.

"Evidentně," odpověděla jsem mu s arogantním úsměvem.

"Jistě, no, já jsem Adrian," řekl a natáhl ke mně ruku.

"Ava," podala jsem mu ruku a tímto jsem si ho označila. Teď jsem mohla vědět kde je a jestli mu nehrozí nějaké nebezpečí. Zatím šlo vše podle mých představ. Usmála jsem se pro sebe.
Rozhlédla jsem se po třídě. Cítila jsem na sobě stále jeho pohled. Přitáhla jsem jeho pozornost, to je moc dobrý začátek.



I.

24. října 2017 v 13:26 | Mia |  Ochránci

I.


Běžela jsem dlouhou chodbou, až jsem se dostala k ředitelně školy. Rozrazila jsem dveře a na prahu lapala po dechu.

"Zatraceně Avo co blázníš," pokáral mě můj strýc a také ředitel školy.

"Chtěl jsi se mnou mluvit," doklopýtala jsem k jeho stolu. "Je to ohledně mého prvního úkolu. Že jo, že jo, že jo!" křičela jsem nadšením.

"Uklidni se, posaď se, vše ti řeknu," řekl s klidem.

"Tak jo," posadila jsem se na křeslo naproti jeho stolu. Ruce jsem si dala na klín a netrpělivě poklepávala nohou.
Strejda na mě povytáhl jedno obočí a ze šuplíku stolu vytáhl čistě bílou dřevěnou složku. V tu chvíli jsem věděla, že jsem měla pravdu. Zářivě jsem se na něj usmála a on jen protočil očima. Nevšímala jsem si toho. Těšila jsem se na tento den už nějaký ten rok. Těšila jsem se, až odtud vypadnu.
"Takže," začal strejda.

"Jo?" pobídla jsem ho nedočkavě.

"Je to malé městečko Lubiana na východě země," podal mi složku.

Pomalu jsem ji otevřela. Dívaly se na mě čokoládově hnědé oči kluka, který mohl být ve stejném věku jako já. Opravdu pěkný chlapec, pomyslela jsem si. Naklonila jsem hlavu na stranu a studovala jeho spis, zatím co mi o něm strejda vyprávěl.

"Adrian Estes. Bude to oříšek. Je z bohaté rodiny. Rozmazlený, arogantní a egoistický fracek. Tvým úkolem bude nejen ho chránit, ale také mu ukázat co je život," pohlédne na mě přísným pohledem." Nebude to procházka růžovým sadem, Avo. Nevím, co od toho očekáváš, avšak tohle už nebude jako ve škole. Je to velká zodpovědnost. Lidský život je pro nás to nejdůležitější.

"Neboj, jednou ze mě bude jeden z nejlepších ochránců," usměji se na něj zeširoka.

"V to samozřejmě doufám a věřím," mrkne na mě. "Dnes v noci vyrážíš, Herm tě doprovodí až tam. Běž si sbalit." Řekne už přísněji.

"Ano," odpovím jen a dojdu ho obejmout. "Vyřiď matce a otci mé pozdravy."

"Ty se za nimi nestavíš?" přimhouří na mě oči.

"Ne," řeknu rozhodně.

"Avo, měla bys..."

"Opatruj se strejdo, musím už jít," skočila jsem mu do řeči a spěšně vyšla ze dveří. Se zabouchnutím jsem si oddychla. Nesnášela jsem konverzace týkající se mých rodičů.

***

O pár hodin později jsem seděla na své posteli a už po sté si pročítala složku. Začínala jsem být trochu nervózní. Nakonec mě vyrušilo zaklepání na mé dveře.
Došla jsem otevřít a za nimi stál Herm. Jeho bílá křídla s nádechem do modra se tyčila majestátně za jeho zády.

"Ahoj Herme," pozdravila jsem ho.

"Ahoj Avo, můžeme vyrazit?"

"Ano. Jen se postarám o zavazadla a jdu," a s tím jsem odběhla do pokoje a nechala ho čekat u otevřených dveří. Došla jsem ke svým dvěma velkým narvaným kufrům. Pozvedla jsem pravou ruku a s mávnutím se kufry změnily velikostně na hrací kostky. Vzala jsem je do ruky a hodila je do kapsy své bundy. Z domu jsem se vyřítila se složkou v ruce.

"Jsem připravená," oznámila jsem mu s úsměvem. Roztáhla jsem své sněhově bílá křídla a skočila z ostrůvku, na kterém stál můj dům, do hlubin nebe. Herm mě okamžitě následoval. Plachtily jsme vzduchem jako ptáci, noříc se hloub, až pomalu k zemi. Nabraly jsme správný směr a konečně se blížily do Lubiany. Let trval necelé dvě hodiny, kdy jsme se dvakrát zastavily na nejvyšším bodě na zemi. Po přistání v hustém lese nedaleko vesnice jsme usoudily, že bude nejlepší, když už půjdeme pěšky. Stáhli jsme teda svá křídla a šli.
Herm mě zavedl k menšímu domku na kraji vesnice.

"Vítej ve tvém novém domě," rozpřáhl ruce.

"Úžasné," řekla jsem ohromeně.

"Tak jo, tady máš klíče a pamatuj, kdyby něco, hned se mi hlas, dobře?" díval se na mě ustaraně.

"Jasně neboj, všechno bude v pořádku," objala jsem ho a on si mě přitáhl těsněji. Cítila jsem se s ním kdekoli v bezpečí a doma. Byl pro mě jako druhý otec.

Když mě pustil, pohlédl na oblohu, jako by něco hledal. "Doufejme, že máš pravdu," stočil pohled zpátky ke mně. "Tak už běž. Zítra tě čeká dlouhý den," dodal a rozhlédl se okolo. Když zjistil, že tu není ani živáčka, roztáhl svá křídla a vzlétl.
Mávala jsem, dokud nezmizel z obzoru. Už teď mi chyběl. Zahnala jsem podobné myšlenky a vešla do svého nového domu.


Kapitola I. (P)

23. října 2017 v 21:45 | pisalek |  Poutník

Byl brzký podzim. Listí se zbarvilo do mnoha odstínů oranžové a červené. Vanul příjemně chladný vítr a nízké slunce se snažilo zahřát poslední zbytky letních květin. Ticho lesa protnul letící šíp, který se zabořil přímo do středu vyrobeného terče visícího na mohutném kmeni stromu, vysokého snad až k oblakům. Hned na to následovaly další dva, které tak též svůj cíl trefili s dokonalou přesností.
"Pro dnešek stačilo," ozval se ženský hlas a z hustých křovin se vynořila mladá žena následována klukem. Došla k terči a vytáhla z něj šíp s jasanovým ratištěm a kovanými hroty. "Vedl sis dobře, ale tohle je teprve začátek," podala chlapci tři šípy a společně se vydaly pryč skrz hustý les.


Nedaleko od nich, u břehu rozlehlého jezera, mladá dívka také cvičila, ovšem ne lukostřelbu, ale umění řeči vody. Ladnými pohyby ruky konejšila vodu, a nechala se jí hýčkat. Pramínky vody ji obtékaly kolem ruky až k zápěstí, kterým obratnými pohyby vytvářela překrásné spirály. Voda jako by ji poslouchala, reagovala na její nevyřčené pokyny. Avšak dívka ji neovládala, ne.

"My nechce přírodu ovládnout, nýbrž pochopit Araielo."

Vzpomněla si na slova svého otce, která si stále opakovala. Pokud přírodu nechcete ovládnout, sama vás poslechne. S lehkostí, kterou zdědila po své vznešené matce, došla doprostřed jezera. To ji s lehkostí nadnášelo a dívka tak mohla zůstat suchá.

"Už si tady zase?" uslyšela tichý, vlídný ženský hlas. Otočila se po hlasu a spatřila ženu v průsvitných šatech tkaných z vody a měsíčního třpytu. Vodní déva pokynula dívce, ať jde blíž. Dívka následovala jejich pokynů a u ní se pokorně poklonila.

"Mě se nemusíš uklánět, ale to není poprvé, co ti to říkám. Hodně jsi pokročila. Jsi výjimečné děvče Araielo a čekají tě výjimečné věci."

"Ano, já vím," povzdechla dívka. "Promiňte, ale tohle mi říkáte pokaždé, avšak nikdy mi to pořádně nevysvětlíte."

"Některé odpovědi chtějí..."

"Čas," dopověděla zarmouceně dívka. "Já vím."

Déva ji láskyplně pohladila po tváři. Její dotyk byl chladný, stejně, jako voda v jezeře. Usmála se a během další vteřiny zmizela v oblaku páry.