III.

26. října 2017 v 20:47 | mia |  Ochránci

III.


Po škole jsem si zašla na oběd do zdejší jídelny. Adrian mi šel po boku a vyprávěl mi zrovna o tom, jak je skvělí ve všech sportech na škole. Přetočila jsem oči, už asi po sté co jsem to dnes slyšela.
"Víš, kdybys někdy přišla na náš trénink, sama bys viděla, jak jsem dobrý," řekl s napřímenou bradou.
Jak někdo může mít tak vysoké sebevědomí mi nikdy nešlo do hlavy.
"Podívej se, Adriane," zastavila jsem se v chůzi a on mé následoval. "Jsi moc pěkný kluk, opravdu jsi, musela bych být slepá, kdyby ne, ale opravdu o tebe nemám zájem v romantickém slova smyslu."
Musela jsem mu to říct, nebavilo mě to jeho stálé chvástání a podlézání mi.
"Vážně ne?" pozvedl jedno obočí.
Zarazila jsem se. Vypadalo to jako by ho to ohromilo ale zároveň i uklidnilo. On byl snad dokonce rád. Musela jsem se zasmát.
"Ne, opravdu ne," ujistila jsem ho.
"Tak fajn, tím pádem tě nebudu oblbovat řečmi, které z poloviny stejnak nejsou pravdivé," zasmál se a já na něj vykulila oči. Co je sakra zač ten kluk, jako bych teď stála vedle jiného Adriana, než kterého jsem měla ve spise a dnešní celý den po boku.
Potřásla jsem hlavou a vydala se dál do jídelny. Adrian mě následoval. Když jsme přecházeli cestu, byl tak zažraný do svého mobilního telefonu, že si ani nevšiml, že se na něj řítí auto. Prudce jsem mu škubla rukou směrem zpět ke krajnici, až málem upadl, naštěstí jsem ho včas zachytila.
"Zatraceně, co to bylo," otočil se za projíždějícím autem, které na nás troubilo.
"Co to bylo? Málem tě přejelo auto, ty idiote. Příště nečum do té hloupé krabičky ale kolem sebe." Pustila jsem mu ruku a postrčila ho k cestě. Když už jsme byli v bezpečí za cestou, náhle se na mě otočil.
"Posiluješ?" zasmál se mi.
"Co?" zeptala jsem se nechápavě.
"Přidržela jsi mě, jako bych nic nevážil," pozvedl čelo.
"Však taky skoro nic nevážíš," zasmála jsem se mu, abych odpoutala pozornost od toho, že jsem schopná uzvednout i celé auto. Avšak nebyla jsem daleko od pravdy. Adrian měl postavu spíš atleta. Šlachovitou, hubenou a vysokou.
"Hele, takhle se klukům nelichotí," bouchl mě do ramen a zasmál se.
"To taky neměla být lichotka," smála jsem se a třela si rukou rameno, kde mě uhodil.

V jídelně s tácem v ruce se snažím najít nejméně obsazený stůl. Když ho zahlédnu, vydám se k němu s Adrianem v zádech.
"Čau Theo, máš tu volno?" zeptá se Adrian kluka sedícího u stolu. Chlapec se podívá první na něj a potom svůj zrak obrátí na mě. Toho kluka znám. Ty jeho černé vlasy. Chodí s námi do třídy. Když na mě upře zrak, nemůžu si nevšimnout jeho očí. Jsou bouřkově šedé. Zajímavé, děsivé až přitažlivě děsivé. Podívá se znovu na Adriana a přikývne. Oba dva se posadíme a koukáme do svých talířů.
"Tak jo, dobrou chuť kluci, jdu se pustit do tohoto vábně vypadajícího jídla," řeknu a obezřetně prohlížím svou porci. Vypadá všelijak jen ne vábně.
Adrian se uchechtá a Theo na mě pozvedne obočí. Prohlídnu si oba dva.
"Víte přece co se říká, nesuďte knihu podle obalu," ohradím se na ně a vložím si sousto do úst. Jakmile se chuť tohoto jídla spojí s mými chuťovými buňkami, chce se mi zvracet.
"Proboha, kecám!" vypísknu a zašklebím se. "Někdy se vyplatí soudit knihu podle obalu," řeknu a začnu se zhluboka nadechovat, abych zahnala pachuť tohoto pokrmu.
Adrian vyprskne smíchy a ani Theovy neunikne smích. Oba si je změřím pohledem.
"Proč mě nikdo nevarovat?" zaměřím svůj pohled na Adriana.
"Znám tě jen pár hodin, ale mohl bych soudit, že bys stejnak neposlechla," odpověděl a lapal od smíchu po dechu.
Jen jsem pokrčila rameny. Měl pravdu.
Odsunula jsem svůj talíř stranou.
"Jak to můžeš jíst," podívala jsem se na Adriana zhnuseně.
"Síla zvyku?" odpověděl otázkou. "Většinou si představuju, že sedím v luxusní italské restauraci a cpu se těstovinami. Občas to pomáhá," mrkl na mě a tentokrát jsem se dala do smíchu já.
"Odkud vlastně jsi?" zeptal se mě z ničeho nic Adrian.
"Oh, no víš, jsem ze severu, dalekého severu," zaskočil mě.
"Tam musela být dost zima co?" zeptal se, se zájmem.
" Jo, jo byla tam opravdu zima."
"Proč jste se přestěhovaly?"
"Protože tam byla zima?" Odpověděla jsem otázkou. Zatraceně. Ve své hlavě jsem zrovna mlátila hlavou o stůl. Měla jsem to nacvičené, ale prostě mi to vyklouzlo z hlavy.
Theo se uchechtl mé odpovědi a Adrian zvedl jedno obočí v nevíře.
"Rodiče tady jeli za prací a já musela pochopitelně s nimi. To je vše, nic zajímavého."
"Aha," pokýval hlavou a otočil se za hlasem volající jeho jméno. "Ach jo, hned přijdu," řekl mi a odběhl za klukem, který na něj volal.
"Nemůžu uvěřit, že ti to sežral," vzhlédl ke mně Theo.
Přísně a vyděšeně zároveň jsem se na něj podívala. "Cože?" zeptala jsem se, ale on se jen zvedl a s tácem v ruce odešel pryč.
"Promiň, to bylo ohledně tréninku," vysvětlil mi Adrian svou nepřítomnost, když přišel zpátky ke mně. Sedl si za stůl a zamyšleně jedl své jídlo.
"Dnes máš trénink?" zeptala jsem se, ale nereagoval. "Adriane?"
"Hm? Promiň, co jsi říkala?" podíval se na mě.
"Dnes máš trénink? Jaký?"
"Jo, dnes mám bojová umění."
"Oh, vážně? Asi vezmu tvou předešlou nabídku a půjdu se na tebe někdy podívat, může to být zajímavé," usmála jsem se na něj. Adrian jen přikývl a dál jedl své jídlo.

Doma jsem ze sebe shodila batoh a vyšla jsem na zadní zahradu domu. Byl tu krásný výhled. Zadní zahrada byla směřována na západ a pár metrů od domu byl menší lesík, přes který protékal potok. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dům stál daleko od ostatních, bylo tu naprosté soukromí a naprostý klid. Vynikající místo pro někoho jako jsem já.
Když se začalo stmívat, roztáhla jsem svá sněhově bílá křídla a vzlétla. Konečně po dlouhém dni jsem se mohla proletět. Milovala jsem chladný vítr, který se mi opíral o křídla. Létala jsem kolem vesnice, která se nořila do tmy a užívala si svobody, která mi má křídla poskytovala.

Ležela jsem v posteli a už skoro usínala, když jsem to zaslechla. Kroky na mé střeše. První jsem myslela, že se mi to zdá, a že to jen dům pracuje z tepla, ale potom se to opakovalo a bylo to stejně pravidelné jak chůze. Otočila jsem se na záda a poslouchala. Po chvíli jsem neochotně vstala z postele a vyšla z pokoje ke dveřím půdy. Vyšla jsem na půdu a tam vyšplhala na žebřík vedoucí k oknu, který sloužil jako vchod na střechu. Nadzvedla jsem okno nad sebe a celé ho překlopila. Z pravé strany mně ovinul ledový vzduch a já se otočila. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Dívala jsem se na obrovská, majestátní, černá křídla. Na mé střeše, zády ke mně, stál Světlonoš, anděl smrti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama