IV.

30. října 2017 v 12:42 | mia |  Ochránci

IV.


...Adrian...

Ležel jsem na zádech v posteli a přemýšlel nad větou, kterou mi dnes v jídelně řekl Deniel.

"Tvoje známá? Ještě nikdy jsem tě neviděl s holkou trávit tak hodně času, a ještě když tu je nová."


Měl sakra pravdu. Pokud jsem se bavil s holkami, tak jen pro to, že jsem je chtěl někam pozvat a možná si trochu užít. Hned v okamžiku, kdy jsem ji viděl u mé lavice, jako bych ji opravdu znal. Jako kdybychom byli staří známí. Chtěl jsem být v její přítomnosti, ale ne z romantického hlediska. Ty nesmysli, kterýma jsem ji krmil, byl jen zvyk. Způsob jak si ji udržet a byl jsem moc rád, když mi řekla to, co jsem opravdu chtěl slyšet. To, že o mě nemá zájem. Celá tahle věc s ní mi přišla zvláštní. Nikdy jsem neměl kamarádku, a nikdy jsem ani po ni netoužil. Ale teď, jako bych ji potřeboval.
Povzdychl jsem si, přetočil se na bok a zavřel oči.


...Avalona...


Vylezla jsem na střechu domu a pomalu šla k němu.

"Je to pěkná vesnice, ale to nevysvětluje tvou přítomnost," řekl stále otočený zády ke mně. Pozoroval temnou oblohu.
Ten hlas mi byl povědomí. Najednou se otočil a já se dívala opět do bouřkově šedých očí Theodora.

"Co tu děláš?" zeptal se a popošel blíž ke mně.

"Na to stejné bych se tě mohla zeptat i já." Řekla jsem a ruce jsem si založila před sebe v ochranném gestu.

Povytáhl jedno obočí. "Pleteš se tam, kam nemáš," řekl přísně.

"Jen dělám svou práci, nikomu se do ničeho nepletu."

"Kdo je tvoje práce?" zeptal se obezřetně.

"Adrian?" odpověděla jsem.

Udělal krok zpátky. "To není možné," řekl ohromeně a pohlédl na oblohu.

"Ale ne, on je i tvoje práce, že ano," polekala jsem se. Theodor jen kývl hlavou a dál sledoval oblohu, jako kdyby z ní četl odpovědi na své otázky.

"Jak je to možné?"
"To není možné!" odsekl mi a přísně se na mě podíval. "Někde se musela stát chyba, třeba to u vás popletly."

"Nebo to třeba u vás popletly," zamračila jsem se na něj.

"Ten kluk umře," řekl vážně, "proto jsem tady, brzo půjde se mnou."

"Ne dokud jsem tady já," řekla jsem odhodlaně a přistoupila jsem k Theodorovi blíž. "Tomu klukovi se nic nestane, dokud jsem tady já," zopakovala jsem, abych to zdůraznila.

Theodor roztáhl svá onyxově černá křídla, která mě přinutila od něj odskočit, a s prudkým mávnutím se bez jediného slova vznesl a odletěl.
Dívala jsem se na něj tak dlouho, dokud mi nezmizel z dohledu. Když byl pryč, otočila jsem se a šla zpátky do domu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama