Kapitola 2. (BH)

26. října 2017 v 9:58 |  Ve stínu bílého havrana

KAPITOLA 2.



"Sakra...co to sakra...!" nedokázala se ani slovem vyjádřit.
"Rád tě konečně poznávám, Darjo," řekl cizinec.
"Ale, ale. Byl jsi havran před chvílí?" ptala se dívka obezřetně.
"Ano," řekl s úsměvem muž. "Byl jsem havran, to je moje zvířecí podoba," doplnil.
Dívka se rozhlédla kolem sebe a rozhodila rukama. " Ale jak?" zeptala se a o krok od něj odstoupila.
"Věříš na kouzla?" podíval se muž na dívku. Darja na něj jen koukala s vykulenýma očima. Jestli věřila? Spíš v ně doufala.
"Jistě že věříš," odpověděl si muž sám. Předpažil svou bledou ruku, dlaň směřovala ven z kruhu. Najednou se na jedné straně, přímo nad jedním z kamínků začala objevovat podivná, neprůhledná substance. Začal se otáčet kolem své osy s napřaženou rukou, kterou zmiňovaná substance následovala. Za chvíli už stáli uvnitř kruhu z šedivé neprůhledné hmoty.
Když vyšli z kruhu, už nebyli v lese, ale na nějaké louce, kde uprostřed stála skála. Nebyla vysoká, avšak byla poměrně roztáhlá. Dívka s vykulenýma očima stále následovala neznámého bělovlasého muže až ke skále.
"Připravená?" zeptal se jí muž s úsměvem.
"Na co přesně? Proč jsem tady?" odpověděla na otázku otázkou. Jestli měla strach? Ne, neměla. Z nějakého zvláštního důvodu tomuto muži věřila.
"Uvidíš," řekl tajemně a dlaň pravé ruky přiložil na stěnu skály. Před jejich očima se skála začala rozevírat a před nimi se během pár vteřin objevil vchod.
"Prosím," napřáhl ruku směrem ke vchodu, aby dívku vpustil jako první.
"Tak jo," vydechla Darja a udělala krok do temna, avšak hned jak byla jednou nohou ve skále, se po obou stranách zdi samovolně zapálily pochodně. Dívka se prudce otočila na svého průvodce.
"Kouzla," pokrčil muž rameny a pokynul jí, ať pokračuje. Vydaly se hlouběji do nitra skály. Narazili na schody, které se rozšiřovaly a vedly někam dolů, kde ještě stále nebylo vidět. Pochodně se zapalovaly postupně s tím, jak oni dva šly. Cesta se Darji zdála nekonečná, když v tom zahlédla světlo na konci. Tak moc se těšila, že bude konec této chodby, možná měla i trochu klaustrofobii, že zrychlila svůj krok. Byly už na konci a Darja si musela přikrýt oči díky nepřirozenému světlu, které tady vládlo, i když mohly být několik set metrů pod povrchem.
"Vítej v Nentokesoru, náš podzemní svět," řekl muž a s hlavou vzpřímenou se díval před sebe.
Když už si Darja zvykla na svit, pomalu odtáhla svou ruku stínící oči a nemohla uvěřit svým očím. Zelená a modrá barva. To první ji napadlo. Byla tady tráva ,stromy, keře a dokonce obloha se sluncem. Dívka nevěřícně kroutila hlavou a kulila oči na všechny strany.
"Kouzla?" zeptala se muže a hlavou kývla k modré obloze se zářícím sluncem.
"Ano," usmál se muž. "Mimochodem, omlouvám se za svou nezdvořilost, jsem Aranor," dodal a natáhl k udivené dívce ruku a ta ji ráda přijala.
Byly přímo na začátku nějaké malebné vesnice. Lidé chodili kolem nich a zvědavě si je prohlíželi. Darji to bylo poměrně nepříjemné.
"Pojď, půjdeme, už tě očekávají," nařídil Aranor a hlavou pokynul k cestě před nimi.
"Kdo mě očekává, proč tu vlastně jsem?" ptala se opět dívka s očekáváním i obavami v hlase. Vždyť ještě před chvíli z toho muže byl havran.
"Už za malou chvíli se to dozvíš, já nejsem ta pravá osoba, co by ti toto měla vysvětlovat," oznámil ji Aranor.
Dívka s mužem se vydali cestou až k jezeru, které bylo daleko za vesnicí. Bylo to velké, rozlehlé jezero, kde uprostřed něj byla zapuštěná obrovská kamenná stavba. Na každé ze dvou vysokých věží byl vytesán obrovský drak. Jako by celou stavbu bedlivě hlídali. Vchod byl těsně nad hladinou vody.
"Tam máme namířeno?" zeptala se udiveně dívka a pozvedla na Aranora obočí.
"Ano." Nedíval se na ní, pouze sledoval hladinu klidného jezera.
"Budeme plavat?" zeptala se teď poněkud pobaveně.
"Kouzla, pamatuješ?" věnoval ji jeden úsměv a poté se postavil k okraji jezera. Mávl pře sebou rukou a najednou se před nimi objevila krásná měděná brána a cesta přímo ke vztupu do ohromného sídla se před nimi dlaždila, avšak ne žádnýma kachličkama, byla to čistá magie. Dlažděné kostky žářily slatočervenou barvou a jako kdyby pulzovaly. Aranor pokynul Darji aby ho následovala. Celá nesvá, avšak s jiskřičkami vzrušení, se vydala za ním a pozorovala cestu po které šly. Každý jeji nášlap jako by dlaždice více zazářila. Na chvíli si poklekla k okraji dlažděného chodníčku a ruku smočila ve vodě. Ano, byla to voda. Aranor se za ni ohlédl s pobaveným výrazem na tváři.
"Fascinující," řekla směrem k němu a znova se zvedla a dala se do chúze.
Došly k vysokým, mohutným, mosazným dveřím. Aranor zaklepal těřkým kovovým klepadlem ve tvaru sovy. Po chvíli se dveře pomalu otevřely a oni vztoupili dovnitř.
Před nimi stála vysoká, krásná žena ze které číšela přirozená autorita. Mohla být ve středních letech. Kaštanové vlasy jí spadaly do půlky zad v krásných loknách a její tmavě modrý plášť se lesk v záři světla. Darja se nejprve rozhlédla po obrovské hale s klenutými vysokými stropy a poté se zarazila očima na ženě.
"Zdravím tě Darjo. Jsem ráda, že jsi konečně přišla," Pokývla hlavou ve znamení pozdravu.
"Dobrý den. Omlouvám se, ale ráda bych věděla kde to jsem a proč?" zkusila se zeptat dívka ženy, na své otázky.
Žena přikývla porozuměním. "Toto," rozhodila ladně rukama, "je škola zvěromágů. Tuto školu založili mí předci a já jsem nyní její ředitelkou. Je školou pro ty, kteří jsou připraveni učit se všemu, co zvěromág potřebuje. Školou pro znající svůj původ, ale také neznající, jako jsi právě ty. Jsi zvěromág Darjo Rocenovo a jsi tady, aby jsi se začala učit," dořekla žena.
Darja měla nutkání se jí začít smát do tváře. Bláznivě, nahlas se začít smát. Ovšem byl by to úlevný smích. Cítila úlevu od toho, že už nemusí být zavřená v dětském domově, nebo jak tomu ráda říkala jejich vychovatelka, Domově pro osiřelé děti. Tady to vypadalo, útulněji a přívětivěji. Jen doufala že tomu tak bude.
Žena si ji bedlivě prohlížela, čekala nějakou reakci, avšak dívka jen stála a jako by potlačovala smích.
"Máš nějaké otázky?" zeptala se ředitelka školy.
Dívka se zhluboka nadechla a poté vydechla. "Ne," odpověděla Darja. Samozřejmě že měla, ale v tuhle chvíli ji nenapadla ani jedna.
Ředitelka pozvedla v údivu obočí. "Nemáš žádné otázky?" optala se ještě jednou, aby se ujistila.
Dívka jen zakroutila hlavou.
"Tak dobrá. Aranore, mohl bys Darju doprovodit do jejího pokoje?" upřela pohled na Aranora a ten jen oddaně přikývl. "Zítra začneš s výukou, vše co budeš k ní potřebovat, ti Aranor sežene," dořekla ředitelka.
"Děkuji vám, paní ředitelko. Na shledanou," rozloučila se Darja a pomalými kroky se vydala ze Aranorem.
"Na shledanou Darjo, brzy se zase uvidíme," kývla žena na rozloučenou a vydala se po kamenných schodech vzhůru.
Darja s Aranorem se vydali dál do nitra školy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama