Kapitola 7. (PD)

26. října 2017 v 10:34 | mia |  Poselství druidů

Kapitola 7.


Školní týden proběhl celkem v klidu, pár neočekávaných návalů cizích emocí, ale to je u mě na denním pořádku. Stále mně ale zajímá to, proč u některých lidí emoce vycítit nemůžu. Trochu mě to i děsí.
V sobotu jsme se s holkami domluvily, že si zajdeme na zdejší bazén. Toto město mě neustále něčím dokáže překvapit. O bazénu jsem si teda myslela, že bude veliký zhruba tak pět metrů na pět metrů, ale jakmile jsem přišla převlečená do plavek k němu, byla jsem mile překvapena. Bazén měl standardní rozměry. Budova, v které byl, byla ze zadní strany celá prosklená, takže tu pronikaly za dne sluneční paprsky.
Bazén jsme si maximálně užili, dováděli jsme tak, jak kdybychom se ve vodě narodily.
Stalo se to, když jsem vylézala z vody, protože jsem si chtěla skočit ze skokanského můstku.
Když už jsem byla na posledním schodu z vody, polila mě tak mohutná emoce žárlivosti a vzteku, že jsem se nemohla nadechnout. Zpanikařila jsem a spadla do vody. Vše kolem mě utichlo. Slyšela jsem jen tlumené zvuky lidí, dovádějících ve vodě a cítila tu příšernou emoci. Vymrštila jsem se nohama ode dna a vyplavala na hladinu. Snažila jsem se rychle dostat ke břehu a chytit se. Když jsem se dostala ke břehu, hledala jsem toho, komu ty emoce patří. Spatřila jsem holku, sedící na lavičce u bazénu, která upírala svůj nevraživý pohled na někoho ve vodě. Otočila jsem se za jejím pohledem a viděla kluka, který zrovna dováděl s nějakou dívkou. Když jí zvedl do vzduchu a hodil se smíchem zpátky do bazénu, píchlo mě tak prudce v žaludku, že jsem myslela, že se pozvracím. Měla jsem sto chutí někoho praštit. Vím, že to nebyly moje emoce, ale byly tak silné a pronikavé, až jsem z toho dostala strach. A ono to nepřestávalo. Už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem myslela, že to vzdám. Najednou ke mně doplavaly Laura s Jenny, a když viděly, jak vypadám, pomohly mi na břeh. Schoulila jsem se na ručníku a snažila jsem se ze všech zbývajících sil, abych zahnala cizí emoce, co se ve mně usadily. Pohlédla jsem znova na dívku sedící na lavičce, už se nedívala směrem k vodě, ale koukala skrz okno ven. Laura si mě prohlížela zkoumavým pohledem. Když viděla, kam se dívám, trochu zbystřila a pak mě poplácala po rameni.
"To bude dobré." Řekla mi tichým hlasem. Nevěřícně jsem se na ní podívala. Měla jsem pocit, jako kdyby věděla co se semnou děje, ale to byl asi jen můj pocit. Asi jsem jen chtěla, aby mi někdo skutečně rozuměl.
Za chvíli za námi na břeh přišla i Lanie a vyzvídala, co se stalo.
"Udělalo se jí špatně." Laura ji řekla přesně to, co jsem jim řekla já.
"Tebe se špatně dělá dost často co?" Zeptala se s poloúsměvem Lanie. Laura se na ní podívala a zakroutila hlavou Lanie jen pokrčila rameny. Jenny mě nakonec vzala za paži a s Laurou a Lanie mě odvedly do šaten.
Cestou domů se nikdo o incidentu nezmínil. Šly jsme v tichosti a na náměstí jsme si každá popřály pěkný zbytek víkendu a rozloučily se. Byla jsem tak unavená, že když jsem přišla domů, šla jsem hned do postele.
Po náročné neděli strávené na zahradě, kde jsme už docela pokročili a začíná se to tam rýsovat, jdu v pondělí ráno do školy s dobrou náladou. V katedře uvidím Lauru sedět na křesle u krbu. S úsměvem na mě zamává a já se vydám k ní.
"Tak jaký byl víkend?" Ptá se opatrně.
"Celou neděli jsem strávila na zkrášlování naší zahrady, takže ano, byl moc fajn." Odpovím s nadšením.
"To jsem ráda." Řekne upřímně a změní téma. "Zrušili nám první přednášku, takže máme hodinu volno."
"Páni, vážně?" Řeknu trochu moc nadšeně.
Laura se zasměje. "A to jsem myslela, že se ráda učíš."
"Taky že jo, ale chtěla jsem si zajít do univerzitní knihovny."
"Zase?" Zeptá se se smíchem.
"Jak zase?" Ohradím se.
Laura povytáhne obočí.
"No jo, tak máš pravdu." Řeknu a začnu se smát s ní. Od té doby, co jsem tam v úterý byla poprvé, jsem tam každý den. Ale když ona je tak velká, že jsem ještě vše neprošla.
"Tak běž, já si tu dodělávám nějakou práci." Řekne a ukáže na knihu, kterou má položenou na kolenou.
Zamávám ji na rozloučenou a vydám se ven ze školní budovy směrem ke knihovně. Je to jen pár metru. Budova je nízká a cihlová. Je novější než škola, ale zapadá tu skvěle.
Vejdu dovnitř a hned mě pohltí známá vůně starých knih. Knihovna je obrovská a má dvě patra. Krom regálů plných knih, jsou tu také pohovky, křesla a stoly s židlemi. Mám v plánu si najít jednu knihu, kterou jsem v naší katedře nenašla. Rozhlížím se, až najdu písmeno N a vydám se tím směrem. Když zahleděná do vrchu regálů hledám Nietzscheho, o něco zakopnu a končím rozpláclá na zemi. Za sebou uslyším chlapecký smích. Otočím se, zkontroluji celou situaci a nemůžu se ubránit tomu, abych se taky s chutí nezasmála.
"Promiň, neviděla jsem tě." Omluvím se a snažím se vydýchat.
Kluk se taky ještě stále směje. "To nic, stává se mi často, že mě lidé nevidí."
Zarazím se a prohlídnu si ho, protože rozhodně nevypadá jako kluk, kterého by lidé přehlíželi. I když sedí na zemi s knihou v ruce, neujde mi, že musí být docela vysoký. Jeho onyxově černé vlasy a smaragdově zelené oči, které mě teď pozorují, mi jasně říkají, že tenhle kluk musí být nepřehlédnutelný.
Pomalu se začnu sbírat se země. "To pochybuju." Řeknu a dál se snažím najít knížku, kterou hledám.
Kluk se zvedne ze země, zavře knihu a podá mi ruku. "Já jsem Felix."
Kouknu na něj s úsměvem a taky mu podám ruku. "Alaine." Jakmile se dotknu jeho ruky, uvědomím si, že cítím slabou emoci zvědavosti, a nejsem si jistá, jestli je má, nebo jeho.
Felix se na mě dívá zkoumavým pohledem a stále drží mou ruku. Najednou mnou projede vlna zlosti, tak velké, až zatnu pěst. V tu chvíli se otevřou prudce dveře a do knihovny vletí nějaký kluk, je určitě starší než já.
"Kde je? Sakra no tak, kde je? Vím, že si tu Gery!"
Ta emoce je tak silná že padnu na kolena a Felixe stáhnu sebou. Buším pěstmi o zem. "Nenene."
"Hej." Felix mě chytne za rameno.
"Nech mě." Zasyčím na něj, přes zuby a chytím se za hlavu. Prosím, ať to přejde. Musím se odsud dostat a to rychle. Snažím se vstát, ale v tu chvíli přijde kluk až k nám a koukne na nás zlostnýma očima. Zasténám a mačkám si ruce, až mi zbělají klouby. Felix mě chce postavit na nohy, ale já se nemůžu pohnout. Kluk od nás po chvíli odejde a já si uvědomím, že celou dobu co tu stál, jsem nedýchala. Najednou cítím, jak mě někdo zvedá do náruče a vynáší mě pryč, slyším jen šumění v hlavě a utichající vztek. Za chvíli už odezní úplně a já vidím, jak mě Felix nese k nejbližší lavičce. Opatrně mě na ní posadí a sedne si vedle mě. Cítím se neskutečně trapně, a nevím, jak mu to mám vysvětlit. On nic neříká, jen sedí, dívá se před sebe a občas se pousměje. Po očku ho pozoruju. Je opravdu moc pěknej a proto se cítím ještě hůř. No páni, musí si myslet, že jsem nějaká hysterka, proto se teď směje. Co mu jen řeknu.
"Nemusíš si nic vymýšlet." Řekne z ničeho nic, a podívá se na mě s úsměvem. Zčervenám.
"Jak víš, že chci?" Zeptám se a úsměv mu oplatím.
"Kdo by nechtěl v takové situaci." Řekne s pobavením.
"No jo, tak díky." Řeknu naoko naštvaně. "Takže se mě nezeptáš, co se stalo?" Zeptám se ještě.
"Ne, já to vím." Řekne a nakloní se ke mně. "Ale víš to i ty?" doplní, zvedne se z lavičky a odejde pryč. Nechá mě tam sedět s otevřenou pusou a s tolika nevyřčenými otázkami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama