Listopad 2017

Kapitola 4. (BH)

9. listopadu 2017 v 12:29 | mia |  Ve stínu bílého havrana

KAPITOLA 4.




Dveře pokoje se otevřely a dívky se ohlédly na nově příchozí.
"No už jste tady konečně," vstala Mariana z postele. "Tak už nám dorazila," ukázala na Darju a ta se z postele zvedla také. Zbylé dvě dívky k ní s úsměvem na rtech přišly a jedna přes druhou se začaly představovat. Jedna byla vysoká blondýnka a ta druhá vysoká, okatá tmavovláska. Jasmína a Rolanda. Darja se nyní cítila šťastná, jako už dlouho ne, když viděla jejich tváře, značící radost z její společnosti.
Na večeři se všechny čtyři dívky vydaly společně. Jasmína Darje zrovna vyprávěla něco málo o jejích schopnostech zvěromága a Rolanda s Marianou probíraly úkol do bylinkářství.
Darja se nedokázala soustředit skoro na nic z toho, co jí Jasmína vyprávěla. Stále byla okouzlená prostorem, který se kolem ní vyskytoval. Když sešly schody až dolů do přízemí, prošly skleněnými dveřmi po pravici od schodiště a dostaly se až do rozlehlé mírnosti, která byla položená níž než hladina, tím pádem do čtvrtiny výšky byla ponořená pod vodou a celá ze skla, takže bylo možné vidět podvodní svět.
"Páni," vydechla Darja fascinovaně.
Dívky se posadily k jednomu z obrovských kulatých stolů.
"Tohle je Darja, dnes se teprve nastěhovala," představila dívku Jasmína.
Všichni Darju s radostí uvítali a snažili se překřičet jeden přes druhého své jméno. Darja se jen smála na všechny od ucha k uchu a užívala si každou minutu. Bála se, že se za chvíli probudí a zjistí, že to celé byl pouhý sen.
Když odcházely z jídelny, cestou narazily na Aranora. Dívky se hluboce uklonily a pozdravily. Darja na ně jen nechápavě koukala a byla trochu v rozpacích.
"Můžete jít dívky, jen si na chvíli vypůjčím Darju. Přeji vám dobrou noc," pokynul dívkám a ty se špitající rozběhly po schodišti k dívčím ložnicím.
"Ahoj," usmál se na ni.
"Ahoj," řekla a snažila se provést úklonu, jakou viděla u dívek.
"Prosím tě s tím přestaň," začal se nahlas smát a Darja se začervenala. "Pojď, mám pro tebe slíbené věci," vedl jí k jinému schodišti, než které vedlo k její ložnici. Schodiště stálo po pravé straně od vstupních dveří. Vyšli do prvního patra a dali se dlouhou chodbou až na konec. Zastavili před klenutými dřevěnými dveřmi a vešli dovnitř. Stali v místnosti, která mohla být pracovnou, u protější zdi stál mohutná mahagonový stůl a pokoj lemovaly knihovny plné knih.

"Nádhera," rozhlédla se Darja po místnosti.
"Taky to máme," došel Aranor ke stolu a ukázal na větší hromádku knih a nějakých předmětů. Darja došla až k němu a s vděkem se na něj usmála.
"Moc děkuji," vzala si věci ze stolu.
"Na, tady, vezmi si to," podal jí červený vak a Darja jej s radostí přijala. Naházela všechny věci do něj a otočila se k odchodu.
"Počkej," zastavil jí. Darja se na něj otočila a Aranor jí něco hodil. Chvatně to zachytila a podívala se na malou minci z mramoru. Pozvedla na něj obočí.
"Co je to?" zeptala se, se zvědavostí.
"Medailon. Kdybys mě kdykoli potřebovala, stačí ho promnout v ruce a já přijdu," řekl s úsměvem.
"Ale jak?" zamyslela se.
"Kouzla," odpověděla společně s ním a zasmála se.
"Mockrát ti děkuji. Nevím, čím jsem si vysloužila tvou přízeň, ale jsem za to ráda," řekla děkovně.
"Nemáš zač," řekl jen a Darja vyšla ze dveří.
Aranor se sám pro sebe usmíval. Velmi mu ho připomínala a to byl ten důvod jeho náklonnosti, ovšem to ji ještě říci nemohl. Jednou přijde čas a ona se to dozví, avšak teď je moc brzo.


VI.

9. listopadu 2017 v 12:25 | mia |  Ochránci

VI.



...Avalova...

Byl víkend a já stále byla nesvá z celé situace. Chodila jsem po domě sem a tam a stále přemýšlela, z jakého důvodu jsme oba dva dostali stejného chlapce.
Po obědě, který se skládal pouze z nějakého hotového jídla, jsem se rozhodla informovat Herma.
To, že se Theodorovi zdá, že nikomu nemůže věřit, ještě neznamená, že ze sebe také udělám paranoika.
Telepaticky jsem se na Herma napojila a poprosila ho, ať se za mnou zastaví, až bude mít chvíli času.

Zrovna jsem seděla na křesle a nervózně jsem si kousala rty, když v tom někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem vyskočila a šla otevřít.
"Ahoj, co jsi potřebovala?" otázal se Herm.
Otevřela jsem dveře dokořán a ustoupila, aby mohl projít. Šly jsme do obýváku a já mu pokynula, aby se posadil.
"Tak co se stalo?" zeptal se nedočkavě, když se usadil do křesla?
"Půjdu rovnou k věci. Může se stát, že pochybíme s výběrem člověka. Myslím tím, když jednoho člověka dostane jak ochránce, tak světlonoš?" zeptám se a upřeně ho pozoruje.
"Ne my nikdy neděláme chyby," řekne, ale pohledem ucukne.
"Dobrá, tak jinak. Co když jednoho člověka dostane jak ochránce, tak světlonoš?" upřu na něj přísný pohled. Mám pocit, že mi něco tají.
"Avalono, měla by sis promluvit s rodiči," řekne a zadívá se mi hluboko do očí.
"Já nechci mluvit s rodiči. Neodpověděl jsi mi na mou otázku," řekla jsem skrz zaťaté zuby.
Herm líně vstal a smutně se na mě zadíval. "Jak říkám, měla by sis promluvit se svými rodiči," řekl a vydal se ke vchodovým dveřím. Než jsem stihla cokoli namítnout, byl pryč.
Co tím zatraceně myslel. Nechtěla jsem mluvit s rodiči.
Vyběhla jsem ven a vzlétla do vzduchu. Ani ne za minutu už jsem stála na střeše Theodorova domu. Zase mě přepadl ten divný pocit nervozity v žaludku. Odsunula jsem jej stranou. Chvíli jsem jen tak seděla na střeše a přemýšlela, co vše bych mu měla říct, až zaklepu na jeho dveře, a jestli vůbec mu mám něco říkat. Nevím, jestli mu můžu věřit, ale mám takový zvláštní pocit, že můžu. Zoufale jsem si povzdechla a projela si své dlouhé plavé vlasy prsty.

"Proč jsi tu?" zeptal se hlas a já se leknutím vymrštila do stoje. Theodor stál na své střeše a nezaujatě mě pozoroval. Utřela jsem si zpocené dlaně do svých kalhot a popošla k němu blíž.
"Jak jsi věděl, že tu jsem?" zeptala jsem se se zvědavostí a on jen pokrčil rameny.
"Potřebuji s tebou mluvit," vysvětlila jsem mu svou přítomnost.
"Tak mluv," pobídl mě. Jeho hlas byl přísný a odtažitý. Evidentně neměl zájem o mou společnost, ale mě to nezajímalo.
"Mluvila jsem se svým známým z Tevasu a ptala se ho na možnost pochybení," řekla jsem.
Theodorovy ztvrdly rysy a popošel ke mně blíž. "Co že jsi?" řekl přes zaťaté zuby.
O krok jsem ustoupila, ale pak jsem se vzpamatovala a zkřížila ruce přes prsa. "Slyšels dobře," odpověděla jsem stejným tónem.
"Řekl jsem ti snad dost jasně, ať nikomu o tom nic neříkáš!" zvýšil na mě hlas a rozhodil rukama.
"Zatraceně proč ne?! Tohle není normální, potřebujeme zjistit, proč jsme na něj dva. Proč mám chránit někoho, koho ty máš odvést?!" křičela jsem na něj.
"Přesně, tohle není normální. Nemyslím si, že můžeme jen tak někomu věřit," řekl už klidnějším tónem ale stále se známkou rozčilení v hlase.
"Ale tehdy jsi mi řekl, že si myslíš, že to naši neudělali cíleně," oponovala jsem.
Zadíval se na oblohu. "Já vím, co jsem řekl," povzdech si unaveně. "Ale teď, když jsem nebyl schopný najít v chrámu tu složku, mám divný pocit, jako kdyby přede mnou něco tajili," dořekl a pohled upřel do mých očí. Uhnula jsem pohledem.
"Co ses teda dozvěděla?" zeptal se podezřívavě.
"Mám teď stejný pocit jako ty," přiznala jsem. Theodor viditelně ztuhl a dále mě propaloval pohledem.
"Ptala jsem se ho, zda je možné, abychom někde udělali chybu a poslali k člověku jak světlonoše, tak ochránce. Na to mi odpověděl, že není. Tak jsem svou otázku poupravila a zeptala se, co se stane, když ochránce a světlonoš dostanou jednoho společného člověka. Na to mi odpověděl," polka jsem, "že se mám zeptat svých rodičů a odešel," dopověděla jsem a podívala se mu do tváře.
"Rodičů?" pozvedl obočí.
"Ano, ale já s nimi už pár roků nemluvím," vysvětlila jsem a odvrátila se od něj.
"Proč?" zeptal se.
"To je moje věc," ohradila jsem příkře. "Každopádně, myslím si, že něco ví a moji rodiče tím pádem také," řekla jsem už s klidným hlasem.
"Stále z toho nemám dobrý pocit, ale pokud je to jediná možnost, jak zjistit, co se děje, musíš se jich zeptat," prohlásil vážně.
"Poslouchal jsi? Už nějakých pár let s nimi nekomunikuji," zamračila jsem se na něj.
"Nebuď naivní Avalono. Tady teď nejde jen o tebe, ale taky o Adriana," odfrkl si.
Trošku jsem se zastyděla, měl pravdu, teď tu nejde jen o mě.
"Promluvím s nimi," řekla jsem poraženecky, roztáhla svá křídla a vzlétla ke svému domu.


V.

1. listopadu 2017 v 14:14 | mia |  Ochránci

V.



...Adrian...


Dalšího dne ráno jsem zaspal a do školy jsem musel celou cestu utíkat. Do třídy jsem vrazil těsně před začátkem první hodiny.
"Kde jsi byl? A jak to vypadáš?" smála se mi Ava.
"Možná tak, jako bych celou cestu běžel," odpověděl jsem jí a sedl si na místo vedle ní. Rukou mi trochu upravila vlasy a pak spokojeně pokývla hlavou. Ten dotyk mi byl tak známý, až mě to trochu vyděsilo.
"No, to už je lepší," mrkla na mě.
Zazvonilo a do třídy přišel učitel, který okamžitě začal svou hodinu historie. Mě historie nikdy moc nebavila ale jak jsem pozoroval Avu, tak ta jí naopak přímo žrala.

Po hodině jsem se ji smál, že za celou dobu, kdy profesor vykládal ani jednou nemrkla.
"Dějiny jsou pro lidstvo dost zásadní, i když ji píšou pouze vítězové, vždy je v ní kousek pravdy a je na tobě, zda po ni budeš pátrat," řekla vážně a pokrčila rameny.

Na obědě jsem šel automaticky za ní ke stolu, kde seděl Theodor.
"Ahoj Theodore," pozdravila rozjařeně kluka a sedla si vedle něj a já si sedl naproti ní.
"Čau Teo," pozdravil jsem ho a on nám pozdrav oplatil.
"Ráda bych si s tebou potom promluvila," řekla Ava Theovi. To jsem se divil. Nevím, kdy se stačili skamarádit natolik, aby si s ním musela promluvit, ale dál jsem to neřešil.
"Opravdu? A o čem?" zeptal se ji Theo s pozdviženým obočím. Podíval jsem se na Avu. Ta se na něj dívala s hlavou nakloněnou do pravé strany. Jako kdyby ho odhadovala.
"O něčem důležitém," řekla nakonec Ava a tímto jejich krátkou konverzaci ukončila. Oba dva jako by vycítili můj pohled a podívaly se na mě. Jen jsem se usmál a upřel oči do svého talíře.
Po obědě jsem se s nimi rozloučil a šel na trénink. Jak jsem odcházel, ještě jsem se za nimi ohlédl a viděl jak je Ava nakloněná k Theovi, který na mě upírá ty svoje divné oči, a něco mu říká. Odvrátil jsem se od nich a šel svou cestou.



...Theodor...


Povzdychl jsem si a zadíval se jí do očí.
"Poslouchej mě dobře, u nás se chyba nestala," řekl jsem ostře, "ale přemýšlel jsem." Odvrátil jsem od ní pohled.
"Opravdu? A měla bych vědět o čem?" zeptala se mě a naklonila hlavu do stravy.
"Nemyslím si, že je to chyba."
"Myslíš, že to udělali cíleně?"
"To si taky nemyslím," řekl jsem ji a ona na mě vyvalila oči. "Nikomu nic neříkej, musím jít," zvedl jsem se s tácem ze židle a odešel.

Cestou domů jsem přemýšlel, jestli se nemýlím. Ochránci a Světlonoši se nikdy nepletou. Ve všem co děláme je tak dokonalý systém, že není možné to poplést. Myslím, že v tom má prsty něco vyššího než jsme my všichni dohromady a já chci přijít na to co, nebo kdo a proč. Každopádně jsem vůbec nevěděl, jak začít.
Doma jsem ze sebe shodil bundu a plácl sebou na sedačku. V tu chvíli mě to napadlo. Jediné místo kde začít, je tam, kde to všechno začalo. Vyběhl jsem ven a vzlétl do vzduchu. Měl jsem namířeno domů.

Zhruba za hodinu už jsem se krčil u Černého chrámu. Byl vysoký, majestátní a dominoval celému Sarosu, městu v oblacích.
Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil jsem dovnitř velkými mosaznými dveřmi. Jako myš jsem proklouzl kolem několika Světlonošů, až jsem se dostal před dveře místnosti, kde byly schované složky všech případů. Rozhlédl jsem se po chodbě a pak vklouzl dovnitř. Místnost byla obrovská a většinu prostoru zabíraly dřevěné police vysoké až po strop.
Soustředěně jsem se zadíval na police a myslel na určitou složku, ovšem nic se nestalo. Tohle bylo divné. Pokud by tady složka byla, měl bych jí mít zrovna teď v ruce. To tedy znamená, že tu není a už to mě dosti znervózňovalo. Nechtěl jsem se jít někoho zeptat. Vše se zdálo dosti podivné, měl jsem tušení, že nemůžu všem věřit. Něco se dělo. A já nemohl přijít na to co.

Když jsem se dostal nepozorovaně z Černého chrámu, rychle jsem roztáhl svá křídla a střemhlav se řítil zpátky k zemi. Cestou jsem uvažoval, jestli se nemám stavit u Avalony a probrat to s ní, ale nemusel jsem. Když jsem dorazil, seděla na schodech k mému domu.
"Co tu děláš a jak víš, kde bydlím?" zeptal jsem se přísně, když jsem přistával.
"Mám své konexe," pokrčila rameny. "Kde jsi byl?" zeptala se mě.
"To je jedno," odpověděl jsem a vydal se kolem ní do svého domu. Avalona prudce vstala a chytila mně za zápěstí, když jsem procházel kolem ní.
"Poslouchej mě Theodore, nevím co se tu děje, ale ty mi dáváš dobrý důvod, abych tě z toho všeho podezřívala. Tebe a taky všechny Světlonoše," řekla skrz zaťaté zuby. Musím říct, že jsem z ní měl na moment strach. Na to, jak je drobná, má kuráž a sílu.
"Nevím co se děje, rozumíš!" rozkřikl jsem se na ní, až o krok ucouvla. "Byl jsem u nás v Sarosu, chtěl jsem se jít podívat na složku Adrina, ale nemohl jsem ji najít. Taky sakra vůbec nevím co se děje a opravdu se mi to nelíbí," vysvětlil jsem jí a prsty jsem si zatlačil na kořen nosu. Byl jsem unavený a taky trochu vyděšený. Nesnášel jsem, když jsem neměl věci pod kontrolou.
"Já jeho složku mám," řekla Avalona a nechápavě se na mě podívala.
"No jistě, já taky," povzdechl jsem si. "Jenže v této složce jsou pouze věci, které jsou ti potřebné ke tvé práci. Hlavní složky mají Nejvyšší," unaveně jsem ji vysvětlil.
"Nemám z toho dobrý pocit," oklepala se a já nevěděl, jestli zimou nebo strachem. Pohlédl jsem na nebe. Byl to můj zlozvyk. Vždy, když jsem potřeboval najít odpovědi na otázky, pohlédl jsem na hvězdy, jako bych čekal, že mi odpoví.
"Já taky ne," přitakal jsem.