V.

1. listopadu 2017 v 14:14 | mia |  Ochránci

V.



...Adrian...


Dalšího dne ráno jsem zaspal a do školy jsem musel celou cestu utíkat. Do třídy jsem vrazil těsně před začátkem první hodiny.
"Kde jsi byl? A jak to vypadáš?" smála se mi Ava.
"Možná tak, jako bych celou cestu běžel," odpověděl jsem jí a sedl si na místo vedle ní. Rukou mi trochu upravila vlasy a pak spokojeně pokývla hlavou. Ten dotyk mi byl tak známý, až mě to trochu vyděsilo.
"No, to už je lepší," mrkla na mě.
Zazvonilo a do třídy přišel učitel, který okamžitě začal svou hodinu historie. Mě historie nikdy moc nebavila ale jak jsem pozoroval Avu, tak ta jí naopak přímo žrala.

Po hodině jsem se ji smál, že za celou dobu, kdy profesor vykládal ani jednou nemrkla.
"Dějiny jsou pro lidstvo dost zásadní, i když ji píšou pouze vítězové, vždy je v ní kousek pravdy a je na tobě, zda po ni budeš pátrat," řekla vážně a pokrčila rameny.

Na obědě jsem šel automaticky za ní ke stolu, kde seděl Theodor.
"Ahoj Theodore," pozdravila rozjařeně kluka a sedla si vedle něj a já si sedl naproti ní.
"Čau Teo," pozdravil jsem ho a on nám pozdrav oplatil.
"Ráda bych si s tebou potom promluvila," řekla Ava Theovi. To jsem se divil. Nevím, kdy se stačili skamarádit natolik, aby si s ním musela promluvit, ale dál jsem to neřešil.
"Opravdu? A o čem?" zeptal se ji Theo s pozdviženým obočím. Podíval jsem se na Avu. Ta se na něj dívala s hlavou nakloněnou do pravé strany. Jako kdyby ho odhadovala.
"O něčem důležitém," řekla nakonec Ava a tímto jejich krátkou konverzaci ukončila. Oba dva jako by vycítili můj pohled a podívaly se na mě. Jen jsem se usmál a upřel oči do svého talíře.
Po obědě jsem se s nimi rozloučil a šel na trénink. Jak jsem odcházel, ještě jsem se za nimi ohlédl a viděl jak je Ava nakloněná k Theovi, který na mě upírá ty svoje divné oči, a něco mu říká. Odvrátil jsem se od nich a šel svou cestou.



...Theodor...


Povzdychl jsem si a zadíval se jí do očí.
"Poslouchej mě dobře, u nás se chyba nestala," řekl jsem ostře, "ale přemýšlel jsem." Odvrátil jsem od ní pohled.
"Opravdu? A měla bych vědět o čem?" zeptala se mě a naklonila hlavu do stravy.
"Nemyslím si, že je to chyba."
"Myslíš, že to udělali cíleně?"
"To si taky nemyslím," řekl jsem ji a ona na mě vyvalila oči. "Nikomu nic neříkej, musím jít," zvedl jsem se s tácem ze židle a odešel.

Cestou domů jsem přemýšlel, jestli se nemýlím. Ochránci a Světlonoši se nikdy nepletou. Ve všem co děláme je tak dokonalý systém, že není možné to poplést. Myslím, že v tom má prsty něco vyššího než jsme my všichni dohromady a já chci přijít na to co, nebo kdo a proč. Každopádně jsem vůbec nevěděl, jak začít.
Doma jsem ze sebe shodil bundu a plácl sebou na sedačku. V tu chvíli mě to napadlo. Jediné místo kde začít, je tam, kde to všechno začalo. Vyběhl jsem ven a vzlétl do vzduchu. Měl jsem namířeno domů.

Zhruba za hodinu už jsem se krčil u Černého chrámu. Byl vysoký, majestátní a dominoval celému Sarosu, městu v oblacích.
Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil jsem dovnitř velkými mosaznými dveřmi. Jako myš jsem proklouzl kolem několika Světlonošů, až jsem se dostal před dveře místnosti, kde byly schované složky všech případů. Rozhlédl jsem se po chodbě a pak vklouzl dovnitř. Místnost byla obrovská a většinu prostoru zabíraly dřevěné police vysoké až po strop.
Soustředěně jsem se zadíval na police a myslel na určitou složku, ovšem nic se nestalo. Tohle bylo divné. Pokud by tady složka byla, měl bych jí mít zrovna teď v ruce. To tedy znamená, že tu není a už to mě dosti znervózňovalo. Nechtěl jsem se jít někoho zeptat. Vše se zdálo dosti podivné, měl jsem tušení, že nemůžu všem věřit. Něco se dělo. A já nemohl přijít na to co.

Když jsem se dostal nepozorovaně z Černého chrámu, rychle jsem roztáhl svá křídla a střemhlav se řítil zpátky k zemi. Cestou jsem uvažoval, jestli se nemám stavit u Avalony a probrat to s ní, ale nemusel jsem. Když jsem dorazil, seděla na schodech k mému domu.
"Co tu děláš a jak víš, kde bydlím?" zeptal jsem se přísně, když jsem přistával.
"Mám své konexe," pokrčila rameny. "Kde jsi byl?" zeptala se mě.
"To je jedno," odpověděl jsem a vydal se kolem ní do svého domu. Avalona prudce vstala a chytila mně za zápěstí, když jsem procházel kolem ní.
"Poslouchej mě Theodore, nevím co se tu děje, ale ty mi dáváš dobrý důvod, abych tě z toho všeho podezřívala. Tebe a taky všechny Světlonoše," řekla skrz zaťaté zuby. Musím říct, že jsem z ní měl na moment strach. Na to, jak je drobná, má kuráž a sílu.
"Nevím co se děje, rozumíš!" rozkřikl jsem se na ní, až o krok ucouvla. "Byl jsem u nás v Sarosu, chtěl jsem se jít podívat na složku Adrina, ale nemohl jsem ji najít. Taky sakra vůbec nevím co se děje a opravdu se mi to nelíbí," vysvětlil jsem jí a prsty jsem si zatlačil na kořen nosu. Byl jsem unavený a taky trochu vyděšený. Nesnášel jsem, když jsem neměl věci pod kontrolou.
"Já jeho složku mám," řekla Avalona a nechápavě se na mě podívala.
"No jistě, já taky," povzdechl jsem si. "Jenže v této složce jsou pouze věci, které jsou ti potřebné ke tvé práci. Hlavní složky mají Nejvyšší," unaveně jsem ji vysvětlil.
"Nemám z toho dobrý pocit," oklepala se a já nevěděl, jestli zimou nebo strachem. Pohlédl jsem na nebe. Byl to můj zlozvyk. Vždy, když jsem potřeboval najít odpovědi na otázky, pohlédl jsem na hvězdy, jako bych čekal, že mi odpoví.
"Já taky ne," přitakal jsem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama