VI.

9. listopadu 2017 v 12:25 | mia |  Ochránci

VI.



...Avalova...

Byl víkend a já stále byla nesvá z celé situace. Chodila jsem po domě sem a tam a stále přemýšlela, z jakého důvodu jsme oba dva dostali stejného chlapce.
Po obědě, který se skládal pouze z nějakého hotového jídla, jsem se rozhodla informovat Herma.
To, že se Theodorovi zdá, že nikomu nemůže věřit, ještě neznamená, že ze sebe také udělám paranoika.
Telepaticky jsem se na Herma napojila a poprosila ho, ať se za mnou zastaví, až bude mít chvíli času.

Zrovna jsem seděla na křesle a nervózně jsem si kousala rty, když v tom někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem vyskočila a šla otevřít.
"Ahoj, co jsi potřebovala?" otázal se Herm.
Otevřela jsem dveře dokořán a ustoupila, aby mohl projít. Šly jsme do obýváku a já mu pokynula, aby se posadil.
"Tak co se stalo?" zeptal se nedočkavě, když se usadil do křesla?
"Půjdu rovnou k věci. Může se stát, že pochybíme s výběrem člověka. Myslím tím, když jednoho člověka dostane jak ochránce, tak světlonoš?" zeptám se a upřeně ho pozoruje.
"Ne my nikdy neděláme chyby," řekne, ale pohledem ucukne.
"Dobrá, tak jinak. Co když jednoho člověka dostane jak ochránce, tak světlonoš?" upřu na něj přísný pohled. Mám pocit, že mi něco tají.
"Avalono, měla by sis promluvit s rodiči," řekne a zadívá se mi hluboko do očí.
"Já nechci mluvit s rodiči. Neodpověděl jsi mi na mou otázku," řekla jsem skrz zaťaté zuby.
Herm líně vstal a smutně se na mě zadíval. "Jak říkám, měla by sis promluvit se svými rodiči," řekl a vydal se ke vchodovým dveřím. Než jsem stihla cokoli namítnout, byl pryč.
Co tím zatraceně myslel. Nechtěla jsem mluvit s rodiči.
Vyběhla jsem ven a vzlétla do vzduchu. Ani ne za minutu už jsem stála na střeše Theodorova domu. Zase mě přepadl ten divný pocit nervozity v žaludku. Odsunula jsem jej stranou. Chvíli jsem jen tak seděla na střeše a přemýšlela, co vše bych mu měla říct, až zaklepu na jeho dveře, a jestli vůbec mu mám něco říkat. Nevím, jestli mu můžu věřit, ale mám takový zvláštní pocit, že můžu. Zoufale jsem si povzdechla a projela si své dlouhé plavé vlasy prsty.

"Proč jsi tu?" zeptal se hlas a já se leknutím vymrštila do stoje. Theodor stál na své střeše a nezaujatě mě pozoroval. Utřela jsem si zpocené dlaně do svých kalhot a popošla k němu blíž.
"Jak jsi věděl, že tu jsem?" zeptala jsem se se zvědavostí a on jen pokrčil rameny.
"Potřebuji s tebou mluvit," vysvětlila jsem mu svou přítomnost.
"Tak mluv," pobídl mě. Jeho hlas byl přísný a odtažitý. Evidentně neměl zájem o mou společnost, ale mě to nezajímalo.
"Mluvila jsem se svým známým z Tevasu a ptala se ho na možnost pochybení," řekla jsem.
Theodorovy ztvrdly rysy a popošel ke mně blíž. "Co že jsi?" řekl přes zaťaté zuby.
O krok jsem ustoupila, ale pak jsem se vzpamatovala a zkřížila ruce přes prsa. "Slyšels dobře," odpověděla jsem stejným tónem.
"Řekl jsem ti snad dost jasně, ať nikomu o tom nic neříkáš!" zvýšil na mě hlas a rozhodil rukama.
"Zatraceně proč ne?! Tohle není normální, potřebujeme zjistit, proč jsme na něj dva. Proč mám chránit někoho, koho ty máš odvést?!" křičela jsem na něj.
"Přesně, tohle není normální. Nemyslím si, že můžeme jen tak někomu věřit," řekl už klidnějším tónem ale stále se známkou rozčilení v hlase.
"Ale tehdy jsi mi řekl, že si myslíš, že to naši neudělali cíleně," oponovala jsem.
Zadíval se na oblohu. "Já vím, co jsem řekl," povzdech si unaveně. "Ale teď, když jsem nebyl schopný najít v chrámu tu složku, mám divný pocit, jako kdyby přede mnou něco tajili," dořekl a pohled upřel do mých očí. Uhnula jsem pohledem.
"Co ses teda dozvěděla?" zeptal se podezřívavě.
"Mám teď stejný pocit jako ty," přiznala jsem. Theodor viditelně ztuhl a dále mě propaloval pohledem.
"Ptala jsem se ho, zda je možné, abychom někde udělali chybu a poslali k člověku jak světlonoše, tak ochránce. Na to mi odpověděl, že není. Tak jsem svou otázku poupravila a zeptala se, co se stane, když ochránce a světlonoš dostanou jednoho společného člověka. Na to mi odpověděl," polka jsem, "že se mám zeptat svých rodičů a odešel," dopověděla jsem a podívala se mu do tváře.
"Rodičů?" pozvedl obočí.
"Ano, ale já s nimi už pár roků nemluvím," vysvětlila jsem a odvrátila se od něj.
"Proč?" zeptal se.
"To je moje věc," ohradila jsem příkře. "Každopádně, myslím si, že něco ví a moji rodiče tím pádem také," řekla jsem už s klidným hlasem.
"Stále z toho nemám dobrý pocit, ale pokud je to jediná možnost, jak zjistit, co se děje, musíš se jich zeptat," prohlásil vážně.
"Poslouchal jsi? Už nějakých pár let s nimi nekomunikuji," zamračila jsem se na něj.
"Nebuď naivní Avalono. Tady teď nejde jen o tebe, ale taky o Adriana," odfrkl si.
Trošku jsem se zastyděla, měl pravdu, teď tu nejde jen o mě.
"Promluvím s nimi," řekla jsem poraženecky, roztáhla svá křídla a vzlétla ke svému domu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama